Existuje nějaký společný jmenovatel mnohavrstevného působení hromadných sdělovacích prostředků? Pokud ano, jistě jej neurčuje pouhý lidský jedinec. Ani skupina jednotlivců by nebyla schopna takové globální organizace. Sjednocující působení médií totiž nevyplývá z individuálně či kolektivně přijatého lidského rozhodnutí, nýbrž předchází jej. Je to sama lidská přirozenost, která byla infikována otcem lži a dává jednotný výraz i zdánlivě rozmanitému působení jinak podivuhodných technických vynálezů. Stěží totiž nevidět stoupající zášť, se kterou je dnes rozdělována lidská rodina právě v důsledku jejich působení. Řecké slovo
diabolos označuje žalobce či protivníka nebo-li toho, kdo rozděluje či odděluje.
Ďábel podlým způsobem nabídnul prvnímu člověku oddělit se od Stvořitele. Adamův prvotní hřích je výrazem přijetí této nepoctivé nabídky, v jejímž duchu se odvíjejí lidské dějiny. Spása je opětovné přijetí člověka Stvořitelem. Z cesty vedoucí do záhuby, kterou ďábel připravil pro sebe i své následovníky, Bůh vyvádí člověka tím, že se v Ježíši Kristu stává člověkem, který na sebe bere smrt, o níž Pokušitel tvrdí, že neexistuje. A z této skutečnosti, jejíž možnost nepřítel člověka v ráji popřel, činí Spasitel bránu do věčného života. Ještě jednou je tak člověku nabídnuta možnost důvěřovat v lásku Boha Stvořitele, jejímž výrazem byla pochopitelně i ďáblem dezinterpretovaná slova „nebudeš jíst ze stromu poznání dobrého i zlého, jinak zemřeš“.
Ďábel totiž nepopírá existenci Boha, nýbrž Jeho slova, kterými člověku vyznává lásku; tak jej uvádí do omylu a kompromituje ho, aby mohl člověkovo provinění zneužít ke svému domnělému triumfu, za který považuje svoji věčnou záhubu, do níž upadne i se svými následovníky na konci světa. Tak tajemná je slepota otce lži, která infikovala lidské dějiny a vede lidi cestou sebeutvrzování se ve smrtící nedůvěře k Bohu Stvořiteli. Převážilo však náboženské tajemství, o kterém mluví sv. Pavel, neboli zákon svobody, o kterém mluví sv. Jakub.
Někdy lze však mít dojem, že dnešní křesťané zapomínají na první polovinu křestního slibu a zasazují se pouze pozitivně za něco a pro něco, třeba i za Ježíše. Ne že by se snad ničeho nebo nikoho nezříkali. Naopak, vehementně a srdnatě se zříkají lecčeho a leckoho, avšak s výjimkou ďábla. S tím nepočítají a neobávají se jej. Domnívají se, že v tomto světě, v těchto dějinách a v jejich osobním životě přestal působit. Pokládají za formalitu poslední dvě prosby Otčenáše.
Balastu, do něhož je dnes zaobalováno Boží slovo, je obrovské množství, podobně jako při rozbalení nějakého posledního zakoupeného výstřelku digitální techniky. Zaobírání se tímto balastem je však skvělý způsob, jak paralyzovat víru. Potom je pochopitelná vehemence, s níž se bojuje proti tomu či onomu politikovi, doma či ve světě, a není věnována pozornost globálnímu obklíčení, které postupně dokončuje nepřítel lidské přirozenosti. Všechna historická, kulturní, ideologická a náboženská rozdělení se postupně kumulují a vytvářejí šiky důvodů zdánlivě ospravedlňujících odpor, který bude mít v posledku jediný cíl: nabídnout všem lidem různými způsoby a různými argumenty společné a definitivní odmítnutí spásy, kterou ve své osobě přinesl Ježíš Kristus.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
