Nový portál Vatikánského rozhlasu

Itálie. Říká se jim „NEET“ z anglického not in education, employment or training. Řeč je o dospívajících, kteří nestudují ani nepracují a dobrovolně se izolují od reálného života a společnosti, přičemž zdaleka nejde o mládež z takzvaně sociálně znevýhodněných prostředí, nýbrž častokrát o brilantní gymnazisty. Tito adolescenti se jednoho rána bez jakýchkoli předchozích výstražných signálů a za bezmocného přihlížení rodičů zavírají do svého pokoje, aby veškerý čas trávili před displejem svého mobilu a počítačovým monitorem. Důvod? Neúnosný tlak soutěživé společnosti, na který mladý člověk reaguje negací. Odpírá okolnímu světu sám sebe.

Jev silně rozšířený v Japonsku, kde se těmto mladým říká hikimori, sahá už do počátku osmdesátých let. Týká se především prvorozených synů a jeho prvním příznakem je přerušení školní docházky. Japonské statistiky se pohybují od čtyř set tisíc do dvou milionů adolescentů s poukazem na trvalý nárůst tohoto trendu, který se nevyhýbá ani Evropě. Vloni mu věnovala obsáhlé šetření italská nezisková organizace WeWorld, jejíž téměř devadesátistránková zpráva o mladistvých stínech nese příznačný název Ghost, tedy „přízrak“. Z nedávného průzkumu italské nadace Minotauro, zveřejněného pod rovněžtak výmluvným titulem „Tělo v pokoji“ vyplývá, že obdobnou životní volbu v Itálii podstoupilo nejméně sto tisíc mladých lidí.

U mikrofonu Vatikánského rozhlasu je prof. Matteo Lancini, psycholog a psychoterapeut, který předsedá zmíněné nadaci a vede Italské sdružení Skupin psychoterapie a psychoanalýzy pro adolescenty.

“S touto mládeží se už setkáváme nejméně patnáct let. Jsou to převážně chlapci, kteří po přechodu z druhého stupně základních škol na střední opouštějí nejprve školní docházku, pak společnost a stahují se do svého pokoje. Jsou to dospívající s normálním inteligenčním kvocientem, často velmi inteligentní, kterým se dosud ve studiu velmi dobře dařilo.“

Podle vašeho šetření mnozí dotázaní rodiče dávají vinu dnešnímu školnímu systému, který mladé lidi nedoprovází v citlivé fázi dospívání. Nepomáhá jim zvládat bolest – kupříkladu při nehodě či nemoci, náhlém úmrtí někoho drahého, konfliktní separaci rodičů. Mnozí učitelé, kteří jsou sami profesionálně demotivovaní, namísto poskytování podnětů studenty spíše přesvědčují o jejich nedostatečnosti. Z rodinného hlediska je zase u většiny těchto případů patrný naprostý nezájem otců, kteří si nedokáží přiznat svou bezmoc a svého potomka kvůli jeho chování zcela potupí, ne-li přímo vydědí. V čem zde spočívá problém – primárně v rodině, anebo ve společnosti?

“To je složitá otázka. Jisté je, že nové výchovné modely s sebou přinesly nové vzorce nakládání s adolescenty. Všimli jsme si, že velkým problémem tu je také vztah s vrstevníky – jejich zpětná vazba totiž spolu s dalšími faktory, osobní slabostí a sníženou odolností, podněcuje případný odchod do ústraní. Tito mladí lidé jsou totiž krajně závislí na soudu svých vrstevníků. Když například popisují zkoušení ve škole, vysvětlují, že jim nezáleží na výsledku, ale na dojmu, jaký učinili na třídu. Škola se tak stala místem pro úspěšné a populární, jinak je lépe se stáhnout, říkají. Nevíme, zda by volba sociální izolace existovala také bez internetu, pravdou ale je, že tyto mladé lidi nepřitahuje internet. Jeho pomocí totiž řeší jinou problematiku – mentalizaci těla, obtížné oddělování od původní rodiny, potíž, jak obstát v kompetitivní společnosti, která se řídí popularitou a krásou. Tito mladí lidé se proto stahují do ulity svého domova a mnozí z nich pak internet využívají jako jediný způsob udržování vztahů. Je také třeba říci, že při vážnějích případech sociální izolace, alespoň těch, se kterými jsem se setkal, internet vůbec nehraje roli. Není tedy příčinou odpojení od reality, nýbrž nástrojem, který tito dospívající zoufale používají, aby si s realitou udrželi domnělý kontakt.“

Chladný internet a neosobní, soukromí vytěsňují elektronika se tak stávají záchranným kruhem a sociálním asistentem na plný úvazek. Tlumí totiž sociální stud dospívajících, odhmotňují přátelství a zmenšují riziko zklámání. Mladí lidé ve virtuální dimenzi nalézají gratifikaci, kterou jim reálný svět odpírá, uzavírá prof. Matteo Lancini.

(jag)