(
Lk 6,41-42)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní katechezi věnujeme jednomu skutku milosrdenství, který všichni velmi dobře známe, ale možná nepraktikujeme, jak bychom měli, totiž trpělivému snášení protivných lidí. Všichni jsme velmi dobří při identifikaci toho, kdo může být otravný. Stává se to, když někoho potkáme na ulici nebo když obdržíme nějaký telefonát... Hned si pomyslíme: „Jak dlouho zas budu muset poslouchat reptání, klevety, požadavky či holedbání dotyčného?“ Někdy se stává, že protivní lidé jsou mezi těmi, kdo jsou nám nejblíže: i mezi příbuznými se vždycky někdo najde, nechybějí v zaměstnání, ba ani ve volném čase. Co máme dělat s protivnými lidmi? Často jsme však druhým protivní také my... Proč bylo mezi skutky milosrdenství zařazeno také trpělivé snášení protivných lidí?
V Bibli vidíme, že sám Bůh musí užívat milosrdenství, aby snášel reptání svého lidu. Například v knize Exodus se lid projevuje opravdu nesnesitelně. Nejprve naříká, že otročí v Egyptě, a Bůh jej vysvobodí; potom reptá na poušti, protože nemá, co jíst (srov. Ex 16,3), a Bůh sesílá křepelky a manu (srov.Ex 16, 13-16), ale reptání neustalo. Mojžíš byl prostředníkem mezi Bohem a lidem a občas také jeho Pán shledal protivným. Bůh však měl trpělivost a tak naučil Mojžíše i lid také této podstatné dimenzi víry.
Bezděčně se tedy vynořuje první otázka: Zpytujeme někdy svoje svědomí, abychom viděli, zda také my nejsme druhým protivní? Je snadné ukázat prstem na vady a nedostatky druhých, ale musíme se naučit vciťovat se do druhých.
Pohleďme především na Ježíše. Kolik trpělivosti musel mít během tří let svého veřejného života! Jednou, když byl se svými učedníky na cestách, zastavila jej matka Jakuba a Jana a řekla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království“ (Mt 20,21). Maminka lobbovala za svoje děti, ale byla to maminka... Také z této situace si Ježíš bere podnět k jednomu zásadnímu poučení: Jeho království není království moci, není královstvím slávy tak jako ta pozemská, nýbrž královstvím služby a darování se druhým. Ježíš vždycky učí jít k tomu podstatnému, hledět dál a zodpovědně se ujímat vlastního poslání. Mohli bychom zde najít odkaz na další dva skutky duchovního milosrdenství: napomínat hříšníky a učit neznalé. Pomysleme na možné přijetí velkého závazku, kterým je pomáhání lidem k růstu ve víře a v životě. Myslím například na katechety, mezi nimiž jsou mnohé maminky a četné řeholnice, které věnují čas vyučování dětí základním prvkům víry. Kolik jen námahy to stojí, když zejména děti by si raději hrály nežli se učily katechismu!
Doprovázet při hledání podstatného je krásné a důležité, protože nám to umožňuje zakoušet a sdílet radost ze smyslu života. Často se nám stává, že potkáváme lidi, kteří lpí na povrchních, pomíjivých a banálních věcech. Někdy proto, že nepotkali někoho, kdo by je stimuloval, aby hledali něco jiného a vážili si pravých pokladů. Vyučovat někoho, aby hleděl na podstatné, je zásadní zvláště v naší době, která, jak se zdá, ztratila orientaci a sleduje pouze krátkodechá uspokojení. Učit objevovat to, co od nás chce Pán, a jak na to můžeme odpovídat, znamená vydávat se na cestu růstu ve svém vlastním povolání, na cestu pravé radosti. Ježíšova slova určená matce Jakuba a Jana a potom všem učedníkům ukazují, jak se vyhýbat závisti, ambicím, lichocením a pokušením, která neustále číhají i mezi námi křesťany. Požadavek radit, napomínat a učit nás nemá vést k pocitu nadřazenosti ve vztahu k druhým, ale především nás zavazuje, abychom šli do sebe a ověřovali si, zda jsme koherentní vzhledem k tomu, co žádáme od druhých. Nezapomínejme na Ježíšova slova: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Lk 6,41). Duch svatý ať nám pomáhá, abychom byli trpěliví ve snášení druhých a pokorní a jednoduší, když udílíme rady.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
