(
Řím 8,25-27)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní katechezí končíme cyklus věnovaný milosrdenství. Katecheze se končí, avšak milosrdenství musí pokračovat! Děkujme Pánu za toto všechno a uchovávejme to v srdci jako útěchu a oporu. Poslední ze skutků duchovního milosrdenství požaduje modlit se za živé i zemřelé. K němu můžeme přiřadit i poslední skutek tělesného milosrdenství, který vybízí k pohřbívání zemřelých. Tento požadavek může vypadat podivně, avšak v některých zónách světa, kde se žije pod knutou války a bombardování, které ve dne v noci rozsévají strach a žnou nevinné oběti, je tento skutek smutně aktuální. Bible k tomu podává krásný příklad Tobiáše, který riskuje život, když přes zákaz krále pohřbívá mrtvé (srov. Tob 1,17-19; 2,2-4). Také dnes někteří riskují život, aby mohli pohřbívat ubohé oběti válek.
Tento skutek tělesného milosrdenství tedy není našemu každodennímu životu cizí. Přivádí nás k zamyšlení nad tím, co se stalo na Velký pátek, když Panna Maria s Janem a několika ženami stály pod Ježíšovým křížem. Po Ježíšově smrti přišel Jozef z Arimateje, boháč a člen Velerady, který však byl Ježíšovým učedníkem, a poskytnul mu nový hrob, vytesaný ve skále. Osobně šel za Pilátem a požádal o Ježíšovo tělo. Byl to velký skutek milosrdenství prokázaný s velkou odvahou (srov. Mt 27,57-60)! Pro křesťany je pohřeb skutkem zbožnosti, ale také velké víry. Ukládáme do hrobu těla svých drahých s nadějí na jejich vzkříšení (srov. 1 Kor 15,1-34). Tento obřad má v našem lidu nadále velkou sílu, je velmi živý a zvláštní odezvu má v tomto měsíci listopadu, věnovanému zejména památce zesnulých a modlitbě za zemřelé.
Modlit se za zemřelé je především projevem uznání za svědectví, které nám nechali, a za dobro, které prokázali. Je to poděkování Pánu za to, že nám je daroval, a za jejich lásku a přátelství. Církev se modlí za zesnulé zejména během mše svaté. Kněz říká: „Pamatuj, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje. Do místa občerstvení, světla a míru uveď všechny, kdo odpočinuli v Kristu“ (Římský kánon). Je to prostá, účinná a smysluplná připomínka, kterou svěřujeme své drahé Božímu milosrdenství. Prosíme s křesťanskou nadějí, aby byli s Bohem v ráji, v očekávání, že se znovu všichni setkáme v onom mystériu lásky, kterému nerozumíme, ale víme, že je pravé, protože je to Ježíšův příslib. Všichni budeme vzkříšeni a navždy budeme s Ježíšem.
Připomínka věrných zesnulých nesmí vést k opomíjení modlitby za živé, kteří společně s námi denně čelí životním zkouškám. Nezbytnost této modlitby je ještě zřetelnější, spatřujeme-li ji ve světle vyznání víry, ve kterém říkáme: „Věřím ve společenství svatých.“ Je to tajemství, které vyjadřuje nádheru Ježíšem zjeveného milosrdenství. Společenství svatých totiž naznačuje, že jsme všichni ponořeni do Božího života a žijeme v Boží lásce. Všichni, živí i zemřelí, tvoříme společenství, to znamená jakousi jednotu. Jsme sjednoceni ve společenství těch, kdo obdrželi křest, jsou syceni Kristovým Tělem a tvoří velkou rodinu Boží. Všichni jsme z téže rodiny, sjednocení. A proto se modlíme jedni za druhé.
Kolik je různých způsobů modlitby za naše bližní! Všechny jsou platné a Bohu milé, jsou-li konány ze srdce. Myslím zejména na maminky a tatínky, kteří ráno a večer žehnají svým dětem. V některých rodinách tento zvyk stále existuje. Žehnání dětí je modlitba. Myslím na modlitbu za nemocné, když je jdeme navštívit a modlíme se za ně; na tichou přímluvu, kterou někdy v slzách vznášíme uprostřed mnoha těžkých situací, ve kterých se modlíme.
Včera přišel na mši do Svaté Marty jeden dobrý muž, podnikatel. Tento mladý muž musí uzavřít svůj podnik, protože už nemůže pokračovat a s pláčem říkal: „Nedokážu nechat bez práce více než 50 rodin. Mohl bych vyhlásit bankrot podniku, odejít domů se svými penězi, ale v srdci ponesu celý život tíhu za těchto 50 rodin.“ To je dobrý křesťan, který se skutečně modlí. Přišel na mši, aby prosil Pána o nalezení východiska ne pro sebe, ale pro oněch 50 rodin. Toto je muž, který se dovede modlit srdcem a skutkem, umí se modlit za bližního. Je v obtížné situaci. Nehledá nejsnadnější řešení a neříká si: „Ať se zařídí sami.“ To je křesťan. Velice mne povzbudilo, že jsem jej slyšel. A dost možná, že na tom jsou dnes mnozí podobně. Mnozí lidé dnes trpí nedostatkem. Na mysli mám také poděkování za nějakou krásnou zprávu, která se týká přítele, příbuzného, kolegy: „Děkuji ti, Pane, za tuto krásnou věc!“ – také to je modlitba za druhé, když děkujeme za to, že se věci vyvíjejí dobře.
Někdy, jak říká svatý Pavel, „ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch se modlí v nás. Otevřme tedy svoje srdce tak, aby Duch svatý mohl zkoumat naše nejhlubší touhy, očistit je a naplnit. Vždycky však prosme za sebe i za druhé, ať se děje Boží vůle, jako v modlitbě Otče náš, neboť Jeho vůle je zajisté tím největším dobrem. Dobrem Otce, který nás nikdy neopouští. Modleme se a dovolme Duchu svatému, aby se modlil v nás. V tom spočívá krása života: modlit se děkováním, chválením Boha, prosbou o něco, pláčem, když nastane nějaká těžkost, jako onen muž. Ať je však srdce neustále otevřeno Duchu, aby se modlil v nás, s námi a skrze nás.
Závěrem těchto katechezí o milosrdenství se zavažme k modlitbě jedněch za druhé, aby se skutky tělesného i duchovního milosrdenství stále více stávaly naším životním stylem. Katecheze, jak jsem řekl na začátku, tady končí. Probrali jsme 14 skutků milosrdenství, ale milosrdenství pokračuje a máme je nadále prokazovat těmito čtrnácti způsoby.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
