Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   19. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Rozhovory, tiskovky 

6.12.2016 

Homilie je vždy politická…

Říká papež František v rozhovoru s Antoniem Spadarem, SI

Česká sekce RV

Je devátého července ráno. Přicházím s předstihem, ale na vrátnici mi říkají, abych nečekal a šel ihned nahoru. V druhém patře už jsou jedny dveře otevřené. Řekl jsem papeži ještě před jeho cestou do Arménie, že mám v úmyslu zveřejnit všechny jeho homilie a promluvy, které pronesl jako arcibiskup Buenos Aires. Byl to už déle plánovaný projekt – nacházel jsem totiž v oněch textech duchovní a pastorační hloubku, která už déle nemohla ležet v zásuvce, ani ji nebylo možné zúžit na tematickou antologii. Bylo třeba zachytit Bergogliovy pastorační inspirace, to, co zakoušel v živém kontaktu s lidmi. Zároveň bylo cílem poodhalit ono mateřské lůno církve, ve kterém se v čase utvářel Františkův petrovský úřad. Nakladatel se nakonec rozhodl, že dá projektu zelenou.

Během zpátečního letu z Jerevanu si mne papež zavolal, abych si k němu na chvíli přisedl. Mluvili jsme o všem možném a pak se vrátil k hovoru o knize homilií. Řekl mi, že o ní přemýšlel, souhlasí s takovým výborem a schvaluje ho a že si udělá čas na rozhovor, který pak přepíšu. Dává totiž přednost rozmluvě namísto psaní tradičnější předmluvy, která není tolik živá. Bylo zřejmé, že papežův souhlas nebyl pouhým svolením, nýbrž cíleným rozhodnutím, k němuž papež, jako v jiných případech, dospěl po duchovním rozlišování. Ostatně, naše minulost zahrnuje také stopy, které do ní otiskl procházející Bůh. Ona kázání jsou hlubokou stopou tohoto Božího přechodu a promlouvají také k dnešku.

Nevěděl jsem, jak se na rozhovor s papežem připravit. Byl jsem přesvědčen, že se nemám soustředit na témata konkrétních kázání, nýbrž jejich hluboký význam a na samu podstatu kazatelství jako prožitku životního bohatství a složitosti. Sepsal jsem si pár otázek, aniž bych dychtil po jejich zodpovězení. Předsevzal jsem si, že nechám plynout hovor a vzpomínky. Trochu jsem se však přece jen připravil díky rozhovorům s jezuitskými spolubratry, kteří papeže dobře poznali za jeho argentinských let.

Papež mne pobídl, abych si sedl, kam budu chtít. Vybírám si totéž křeslo jako při předchozím rozhovoru, už se u něj odírá levá opěrka. Papež usedá na pohovku po mé levici. Obklopují mne obrazy, pověšené na stěnách, které jakoby objímají celou místnost. Jsou to dvě mozaiky otce Rupnika – Maria s dítětem a spící svatý Josef s andělem, který mu cosi šeptá do ucha. Naproti pak ikony sv. Františka a sv. Dominika a nad nimi ikona Mojžíše před hořícím keřem. Papež mi říká, že mu ji darovaly syrské řeholnice a že se před ní modlí za Blízký východ a stále na něj pamatuje. Na jedné skříňce stojí socha Panny Marie z Luján. Vím, že se během rozhovoru musím na toto poutní místo zeptat. Začínáme mluvit o různých věcech, včetně posledního čísla Civiltá Cattolica, které mu ukazuji, ale pak se hovor přirozeně stáčí přímo k tématu našeho setkání.

„Vzpomínáte si na své první kněžské kázání? O čem jste mluvil? A s jakými pocity?“, ptám se. Očekávám zainteresovanou odpověď, ale papež říká, že už si nevzpomíná. A dodává: „Popravdě řečeno si minulá kázání nepamatuji. Homilie se, podle mého názoru, natolik váže ke konkrétnímu okamžiku, že ji potom lze zapomenout. Kazatel, kterého to naopak musí stále hnát vpřed, homilii nepřipravil proto, aby ji uchovával v paměti“. Toto tvrzení mne překvapuje, protože znám papežovu paměťovou schopnost. Chápu nicméně, že se tu střetávám s určitým duchovním postojem, který mne má přimět k zamyšlení. Domníval jsem se, že je papež navázán alespoň na nějaké obzvlášť vydařené kázání či homilii, které pronesl při nějaké výjimečné události. Nyní však poznávám, že papež je vzdálen i takovémuto nepatrnému narcismu. Pokud jeho slova mohou posloužit, je rád, když si je někdo pamatuje a rozjímá nad nimi. On sám však už je dávno někde jinde…

Papež nicméně doplňuje vzpomínku, která se váže k době předcházející jeho kněžské svěcení: „Když nás v semináři vyučovali homiletiku, cítil jsem silnou averzi vůči popsaným papírům, na kterých je celé kázání. Na to si vzpomínám velmi dobře. Byl jsem a jsem dosud přesvědčený, že mezi kazatelem a Božím lidem nemá nic stát. Nemůže je oddělovat list papíru. Možná pár poznámek, ale nikdy celý text homilie. Dobře si pamatuji na tento pocit, který jsem ve škole také projevil. Profesora to udivilo a ptal se mne, proč se tolik stavím proti přípravě celé homilie. Odpověděl jsem mu: „Když se něco čte, nelze se lidem dívat do očí. Pamatuji si na to, jako by se to stalo dnes, ale mluvím ještě o čase před kněžským svěcením.“ A jsme u toho – skutečný problém psané homilie tkví v tom, že oddaluje od pohledu na lidi, ke kterým se kazatel obrací. Papež pokračuje: „Ještě dnes se snažím, abych v zástupu vyhledal lidské oči, a to i zde, na Svatopetrském náměstí. Ptám se papeže, jak se mu to na tak velikém a zaplněném náměstí může podařit. „Daří se mi to“, odpovídá. „Když lidi zdravím, stojí přede mnou masa, ale já se ji snažím nevidět. Pokouším se zahlédnout alespoň jednoho člověka, konkrétní tvář. Někdy je to kvůli vzdálenosti skutečně nemožné, proto je špatné, když stojím moc daleko. Jindy se o to snažím, aniž bych uspěl, ale aspoň to zkusím. Jestliže se mi to ale podaří, pozoruji, že tu něco nastává, něco tu secvakne…Pokud se dívám na jednoho člověka, možná i ostatní vnímají můj pohled. Nikoli jako „masa“, nýbrž jako jednotlivci, lidé. Vyhledávám očima jedince, aby tak všichni vnímali, že se na ně dívám. Kupříkladu na Filipínách byla homilie při závěrečné mši pro miliony lidí možná méně vřelá, než bych si přál. Naopak v Taclobanu, za deštivé bouře a skutečně náročných okolností, jsem vnímal, že na lidi vidím a mohu k nim promlouvat srdcem. Byla to přímá komunikace. Takže situace jsou opravdu nepředvídatelné a komunikace se odehrává ve chvíli, která jí byla dána.“

„Samozřejmě nyní máte promluvy téměř vždy připravené, s výjimkou Domu sv. Marty, kde nekážete z listu“, podotýkám.
„Ano, tady a teď musím homilie často číst“, odpovídá. „A vzpomínám při tom na to, co jsem zastával jako student. Proto častokrát opouštím připravený text a připojuji slova a obraty, které v něm nejsou. Díky tomu se dívám na lidi. Když totiž mluvím, musím mluvit k někomu. Dělám to, jak dovedu, ale zkrátka mám tuto hlubokou potřebu. Je pravda, že do baziliky sv. Petra je třeba jít s dobře připraveným textem. Ale já silně potřebuji přesáhnout tento formální kontext – někdy se mi to, k mé nelibosti, kvůli okolnostem nevydaří…Prostě mne to nutí, abych vybočil z textu a díval se do očí…“ Papež pronáší tato slova a doprovází je gesty a mimikou, které dokládají nutkání, o němž mluví. Jako kdyby mi vše chtěl ukázat, a nejenom říct. Chápu proto, nakolik pro něj musí být obtížné vtěsnat se do psaného textu. Kázání totiž není text, nýbrž jazyková situace. Předchozí studium a příprava homilie nemohou nahradit onen jedinečný moment lidského kontaktu. Pojem „vycházející církev“ v sobě zahrnuje také odchýlení od rigidních schémat myšlenkového výtvoru.

„Při papežských cestách někdy potřebujete překlad. Vnímáte to jako nepříjemnou nezbytnost, která nicméně vytváří odstup? Anebo si myslíte, že se navzdory tomu daří předat poselství, že komunikace funguje?“, ptám se dále. Papež odpovídá: „Samozřejmě bych raději uměl daný jazyk a mluvil bez překladu, ale zvykl jsem si. Například mons. Mark Miles tlumočí velmi dobře, téměř souběžně“. „Na vašich spisech a homiliích z časů Tovaryšstva je patrná velká bohatost, tvořivost a také určitá smělost. Jak jste v té době kázal? Existují rozdíly mezi kázáním jezuity, arcibiskupa a papeže?“ „Nevím“, říká poněkud rozpačitě, aniž by v něm otázka vzbudila velký zájem. „Nevidím tu žádný rozdíl. Je jisté, že v některých případech je pro arcibiskupa a papeže příprava formálnější a složitější.“ „Častokrát užíváte schéma o třech bodech. Proč zavádíte tři pojmy, místo abyste více rozvinul jediné téma?“, pokračuji.

„Vybavuje se mi tu jezuitská formace, Duchovní cvičení“, odpovídá. „Takže ignaciánská spiritualita, která z vás utvořila jezuitu, tvoří také rámec vašich kázání?“, naléhám dále. „Pokaždé“, odvětí. „Exercicie mi přicházejí na mysl ihned a stále. Utvářely mne. Již od samého začátku tedy nevnímám, že bych zaujímal nějak radikálně odlišný postoj v porovnání s dobou, kdy jsem kázal jako farář. Je důležité, aby farář – stejně jako biskup a papež – měli srdce pastýře.“ „Existují kazatelé, které máte rád?“ „Ano, jsou to právě mnozí faráři.“

„Jaký je rozdíl mezi homilií a přednáškou?“, zní můj další dotaz. „Homilie je hlásání Božího slova, přednáška Boží slovo vysvětluje. Kázat znamená zvěstovat jako andělé, přednášet je vlastní profesorům. „Čím je pro vás homilie? A jak se k ní má pastýř správně stavět?“, ptám se dále. „Kázání je propojeno s pastýřovým bytím a s lidmi daného společenství, kteří mu naslouchají. A váže se také k pastýřově modlitbě a Božímu slovu. Pokud něco z toho chybí, homilie není homilií“, odpovídá papež. „Jak si tedy připravujete kázání do Domu sv. Marty? Odkud ona slova přicházejí?“, pokračuji. „Začínám den předem. V poledne předcházejícího dne, kdy si přečtu liturgické čtení na další den a většinou si vyberu jedno čtení ze dvou. Potom si vybraný úryvek přečtu nahlas – potřebuji totiž slyšet, jak zní, naslouchat slovu. Potom si v misálku, který používám, podtrhávám slova, která mne oslovila. Ta, která mne zaujala nejvíc, si zakroužkuji. Po zbytek dne pak normálně pracuji a přitom mi hlavou procházejí a zase odcházejí slova a myšlenky, nad kterými rozjímám, uvažuji o nich, vychutnávám si je…Jsou i takové dny, kdy nastane večer, aniž by mne něco napadlo. Dny, kdy nemám představu o tom, co druhý den řeknu. Tehdy se zachovám podle rady svatého Ignáce – vyspím se na to. A když se pak ráno vzbudím, hned mne něco napadá. Přicházejí mi na mysl právě ta správná slova – někdy důraznější, jindy mírnější. Není ale pochyb, že jsem připraven.“ Papež tím dává na vědomí, že promluva pronášená spatra také obnáší přípravu, byť zcela odlišnou. Ba co více, krátké kázání vyžaduje takovou duchovní přípravu a rozlišování, že může zabrat téměř celý den.

Nevzdávám se a snažím se vrátit k minulosti. Rád bych totiž, aby papež mluvil o svých minulých zkušenostech z Buenos Aires. „Vzpomínáte si na kázání, které by oproti jiným bylo nějak výjimečné?“, naléhám. Papež trvá na tom, že se mu nic bezprostředně nevybavuje. Vidím na něm, že se o to sice snaží a že má tyto vzpomínky někde zasuté, ale jako by jim nechtěl přiznat mimořádnou důležitost. Svírá víčka, jako by chtěl ze vzpomínek přeci jen cosi vymáčknout, a říká, že si pamatuje na kázání k padesátému výročí kněžství kardinála Quarracina. Vypráví o tom, jak bylo nezvykle slavnostní, protože připadlo na slavnost Těla a Krve Páně, na náměstí plném lidí… Navazuji otázkou o Luján. Vysvětluji papeži, že jsem toto mariánské poutní místo navštívil, slavil tam mši; líčím své vzpomínky. Vyprávím mu, že jsem byl v kostele sv. Kajetána, kde on jako arcibiskup slavil každoročně patronátní pouť pro zástupy lidí, které světce přicházely prosit o chléb a práci. Mluvím také o chudinských čtvrtích villas miseria, kam mne zavedl o. Pepe di Paola…a ptám se: „Představoval jsem si, jak tam stojíte mezi lidmi a kážete jim…Bylo to pro vás blahodárné? A v jakém smyslu? Cítil jste se dobře, když jste takto kázal?“ Odpovídá mi: „Pokaždé mi prospělo, když jsem lidem kázal. Byl jsem vždycky šťastný. Možná bych byl nešťastný, kdybych musel kázat na hřbitově a vzdávat poctu zesnulému. Snažím se totiž vždy zaměřit na Boží slovo a mluvit o něm. Pokud se po mně žádá něco navíc, dopovím to před závěrečným požehnáním.“ K rozhovoru o pohřebním kázání se už nevrátíme, protože z jeho slov jasně vyplývá, že ústřední místo Božího slova je v homilii nezastupitelné, a to za každé situace.

„Pojďme zpět k lidem“, pokračuje a tvář se rozzáří vzpomínkou na prožité situace. „V Luján, během pouti, když za dva dny přijdou dva miliony lidí, se kázalo brzy ráno. Míval jsem v sedm hodin ranní mše, které byly plné lidí. Sloužil jsem je poté, co jsem celou předchozí noc zpovídal. Býval jsem ve zpovědnici od šesti do desíti hodin večer. Pak jsem se chodíval trochu najíst a prospat. V jednu v noci jsem se vrátil do kostela, zpovídal do šesti ráno a pak měl mši. Někdy se mi ani nepodařilo pomodlit dva desátky růžence, protože nebyl čas. Zástup lidí byl nepřetržitý a to bylo v bazilice třicet zpovědníků! Naslouchal jsem životním zkušenostem a právě to připravuje na kázání. Pokud nenasloucháte lidskému životu, jak můžete kázat?“

Všímám si, že se v paměti soustředí na obraz jediné tváře, a pokračuje: „Vzpomínám si na jednoho mladíka. Zatímco jsem zpovídal, sledoval jsem, jak přechází sem a tam kolem zpovědnice, pozoroval okolí a ve chvíli, kdy před zpovědnicí nikdo nestál, přistoupil a zeptal se mne: „Co se tu dělá?“ Odpověděl jsem: „Já tu zpovídám“. A zeptal jsem se ho, zda se někdy zpovídal. „Ano“, odpověděl, „když jsem šel k prvnímu svatému přijímání, ale už si na to nevzpomínám“. A pak už mluvil, mluvil a mluvil – a tak se vyzpovídal! Samozřejmě se pak v kázání onoho dne vyskytlo setkání s oním mládencem – nemohl jsem se tvářit, jako bych ho nebyl potkal. Dotkl se mé duše. Takové zkušenosti dobíjejí srdce a pomáhají při kázání!“

Papež upírá zrak do prázdna a na mysl mu přichází jiný zážitek. Jako by se opět díval na nějakou tvář, o které pak hovoří. Pohybuje se, jako by chtěl napodobit jejího nositele, gestem rukou popisuje dlouhé vlasy, které splývaly až na ramena. Napodobuje tvrdý výraz v obličeji. Nikdy jsem u papeže nezažil takový teatrální výkon a touhu ztvárnit postavu, která se plasticky nořila z paměti. „Byl to chlapík“, říká a zatíná bicepsy. Je až úsměvné, nakolik touží daného člověka napodobit, ale chápu, že to míní vážně a hlavně láskyplně. Papež vypráví: „Bylo mu tak třiadvacet let a měl náušnice. Posadil se a řekl: „Přišel jsem najít odpověď na svůj problém, kterým se hrozně soužím“. Vylíčil mi ten svůj problém, se kterým už nemohl žít. Pak mi povídal o své mamince, která nebyla provdaná, pracovala jako uklízečka a vychovala ho sama. Vychodil učiliště a pracoval jako odborný dělník. Nebyl ženatý“, upřesnil papež, „a nemluvil o nějaké ženě anebo partnerském vztahu. Problém byl v něčem jiném. Jednoho dne, pokračoval onen mladík, už jsem to nemohl vydržet a řekl jsem všechno své matce. Ta mne poslala k Panně Marii z Luján a řekla mi, že se tam dozvím, co mám dělat. Než jsem k vám přišel, stál jsem před Pannou Marií a cítil jsem, že mám dělat to a to…A teď se chci vyzpovídat…“ Otevřel mi své srdce. A jsme opět u toho“, pokračoval papež, „jak bych další den mohl kázat, aniž bych zmínil toho chlapce? Naše setkání nebylo možné vymazat. Chci tím říci, že čím blíže je člověk lidem, tím lépe káže a tím spíše dokáže Boží slovo přiblížit jejich životům. Boží slovo se tak propojuje s lidským životem, který ono Slovo potřebuje. Čím více se vzdaluješ lidem a jejich problémům, tím více se uzavíráš do teologie zarámované do nařízení „to se smí a to ne“, která nic nesděluje, je prázdná, abstraktní, ztrácí se v nicotě, v myšlenkách…Častokrát totiž slovy našich kázání odpovídáme na otázky, které si nikdo neklade.“ Papež se při vyprávění rozproudil a mluví ze srdce: „Mám neteř“, pokračuje, „která chodí každou neděli se svou rodinou na mši. Bydlí poblíž dvou farností, ale neúčastní se farních aktivit, ačkoli se scházejí s katolickými přáteli, aniž by však patřili do nějaké skupiny. V jedné farnosti je kněz, který káže dobře, v druhé jiný, který dělá teologické přednášky. Pokaždé mi vypráví o tom, o jakém teologovi onen farář mluvil. Takže i něco takového se děje v našich kostelech. Lidé ale mohou kněze přimět k tomu, aby se dotýkal reality. Takto– v kontaktu s lidmi – mluvil Pán. Ježíšova kázání jsou přímá, konkrétní, vypovídají o tom, co rolníci a pastýři dobře znali ze své zkušenosti. Není tu řeč o abstraktních pojmech.“

„A jaké byly vaše homilie v Luján?“, ptám se. „Právě v Luján – po noční pouti a vigilii – nebylo možné kázat dlouze a odtažitě. Lidé byli unavení, často v kostele spali. Kázání muselo být nabroušené“. Papež vyskakuje z křesla, přičemž napodobuje špičatou čepel nože, která řeže a proniká do masa. Opakuje toto gesto třikrát s tak intenzivní mimikou, že by nemohla být účinnější. „Kázání – alespoň v Luján – muselo být burcující. Pouť ke sv. Kajetánu nebyla tak únavná – námaha se tam dostavila až později, když se člověk v liturgickém rouchu postavil ke dveřím kostela, aby zdravil vcházející a vycházející lidi. Někdy toto zdravení trvalo dvě hodiny. Jednou se tam na mne obrátila jedna žena se slovy: „Otče, žiju v hříchu!“ Ihned jsem ji vyzval, aby se vyzpovídala, a ona mi odpověděla: „Mám sedm dětí a ani jedno jsem nedala pokřtít.“ Když jsem se zeptal, proč, reagovala: „Řekli mi, že bych musela chodit na kurz“. A já na to: „Kolik let je nestaršímu?“ Ona: „Devatenáct“. Řekl jsem jí tedy, aby mi zavolala. Když to udělala, domluvili jsme se a já jsem jí řekl, co má děti naučit, jaké modlitby, jak je má připravit. Ta žena znala modlitby i katechismus. Všiml jsem si, že jí to vše bylo známé. Potom jsem všech sedm dětí pokřtil na kurii. Při pouti ke sv. Kajetánu se homilie vázala ke konkrétní dějinné chvíli a obracela se k pracujícím, kteří světce prosili o chléb a práci. Dobře jsem se na to kázání připravoval, poněvadž bylo opravdu důležité.“

„Předtím, než jste se stal arcibiskupem, jste byl farářem ve farnosti sv. patriarchy Josefa v diecézi San Miguel. Co vám z těch časů utkvělo ve vzpomínkách a jaké to bylo dělat faráře?“, ptám se dále. „Byl jsem rektorem na filosofické a teologické fakultě jezuitské koleje sv. Josefa a zároveň jsem tam byl farářem. Byl jsem tedy rektorem pro jezuitské studenty – scholastiky – a farářem tamní farnosti. Zastával jsem oba dva úřady a žádal jsem po jezuitech, kteří procházeli formací, aby se farní práce pod mým řízením také účastnili. Ve farnosti bylo plno dětí, které studenti vyhledávali ve všech jejích čtvrtích. Dětí přicházelo opravdu hodně. Chodily do koleje, která má velké prostory, a hrály si tam. Sloužil jsem pro ně dětskou mši a v sobotu jsem učil katechismus. Nikoli každou sobotu, protože to nebylo možné, ale často. Tak jsem plnil slib, kterým sv. Ignác zavazuje jezuity k výuce dětí.“

Papež se oddává vzpomínkám a na tváři mu pohrává úsměv. Vypráví: „To nejhezčí byla dětská mše. Vzpomínám si na jednu první postní neděli, kdy přišlo více než tři sta dětí“. Papež napodobuje své tehdejší chování a dokonce i tón hlasu, kterým se snažil děti uklidnit – laskavě, ale rázně: „Ty tam buď tiše, a ty a ty, pojďte blíž…“ „A pak začínalo opravdové divadlo“, pokračuje. „Hrál jsem – a to bylo mé kázání. Například při oné první postní neděli jsem se dětí ptal, co ďábel dělal s Ježíšem. Jak si přál, aby se mu Ježíš podřídil, protože on, ďábel, chtěl panovat“. Velmi rozohněně jsem se dětí zeptal: „Víte, kdo je ďábel?“ A dětí se zmocnilo vzrušení, křičely a velmi dobře svými hlasy, zvuky a slovy vyjadřovaly, jak je ďábel zlý a jak si ho máme držet od těla. „Dávejte velký pozor, děti, protože ďábel bude pokoušet i vás“, nabádal jsem je na konec kázání. Jindy jsem zase dětem kázal o Letnicích. „Kdo přichází o Letnicích?“, ptal jsem se jich. Děti se dívaly jedno po druhém a odpovídaly: „Duch svatý!“ Mne však ta odpověď neuspokojila a naléhal jsem dále: „Kdo je ten Duch svatý?“ Ukázal jsem na jedno dítě vzadu a to řeklo: „Paralytik!“ Nedokázalo totiž vyslovit: „Paraklét“! Tenkrát jsme se hodně pobavili a nasmáli. Faráře jsem tedy dělal především s dětmi, nemluvě o tom, že jsme pro ně pořádali dětský den. Při tomto jejich svátku jsme pálili satana. Byl to způsob, jak s dětmi podle sv. Ignáce rozjímat o dvou praporech – Kristově a ďáblově. Na jedné straně tu byl ďábel, na druhé anděl. Připravil jsem vždy ďábla jako velikého hadrového panáka, kterého jsem naplnil petardami. Děti si vyslechly katechezi a potom jsme chlapcům promítali film, zatímco děvčátka si hrála. Pak byla svačina a po ní jsme chodili jakoby v procesí z koleje do farnosti. Vše se dělo ve velké vážnosti a jelikož děti věděly, co přijde, volaly: „Upalme ďábla!“ Pak se – za velikého křiku – zapálil oheň, petardy vybuchovaly a děti se moc bavily. Bylo to divadlo, ale děti se díky němu něco naučily. Pro mne to byl způsob, jak s nimi projít třetí cvičení prvního týdne Duchovních cvičení. Svatý Ignác chce v tomto cvičení povzbudit naši schopnost odsoudit zlo a zošklivit si hřích. Tím to ale nekončilo. Každé dítě s sebou mělo lísteček s nějakou prosbou k Bohu. Lístečky jsme posbírali do pouzdra, které jsme pověsili na krk andělovi, vyrobenému z polystyrenu. K andělovi bylo připevněno hodně balónků naplněných heliem a také cedule s adresou naší farnosti. Pak jsme s dětmi modlili: Zvítězili jsme nad ďáblem a nyní prosme Boha, který je naším Otcem. Pak jsme odpoutali anděla, který se díky balónkům vznášel výš a výš, zatímco my jsme se modlili. Následující neděli jsme se pak vyptávali, jestli někdo z okolí anděla našel. Vzpomínám si, že jednou doletěl až do Uruguaye, a odtud nám zavolali! Takto jsem tedy dělal faráře. A kromě toho jsem hodně zpovídal. Byl jsem šťastný, protože jsem chtěl být pastýřem, a to hlavně pro děti.“ V dalším hovoru s papežem jsem připomenul knihu, sestavenou z jeho odpovědí na dětské dopisy…“Když se dítě na něco ptá“, doplnil, „znamená to, že ho něco znepokojuje. Pokud člověk dokáže podchytit tento neklid a vzbudit určitý zájem, může dětem snadno kázat. Důležité je být stručný“, podotýká Svatý otec.

Dětská jednoduchost přivádí mé myšlenky k dospělým, kteří se přímo a intenzívně účastní bohoslužby a velmi zbožně prožívají farní mše. Na mysl mi také přicházejí obřady, při kterých se kněží obracejí k věřícím zády, přehodnocují druhý Vatikánský koncil, užívají latinu. A to nejen pro malé skupinky katolíků, nýbrž pro všechny. Ptám se papeže, co si o tom myslí. Odpovídá: „Papež Benedikt zde učinil správné a velkorysé gesto, když vyšel vstříc určité mentalitě některých skupin a jednotlivců, kterým se po těchto obřadech stýskalo a vzdalovali se církvi. Je to však něco výjimečného, a proto se mluví o „mimořádné“ formě ritu. Pro církev to není běžná praxe. Je nutné velkodušně vyjít vstříc člověku, který má vazbu k jistému stylu modlitby, ale, jak bylo řečeno, není to řádný obřad. Druhý Vatikánský koncil a Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium musíme brát a rozvíjet tak, jak jsou. Mluvit o „reformě reformy“ je chybné“. „Když odhlédneme od lidí, kteří jsou upřímní a žádají o možnost mimořádného ritu ze zvyku či zbožnosti, může tato touha vyjadřovat ještě něco jiného? Existují tu nebezpečí?“, zajímá mne papežův názor. Odpovídá: „Sám si kladu tyto otázky. Například se snažím pochopit, co se skrývá za lidmi, kteří jsou příliš mladí na to, aby zažili předkoncilní liturgii, ale přesto ji chtějí. Někdy se tu střetávám s velmi rigidními lidmi, s rigidními postoji. Když se ptám, odkud se vzala taková rigidita a snažím se toho dobrat, většinou objevím, že vnější rigidita něco halí – nejistotu či ještě něco jiného…Rigidita tu funguje jako obranný postoj. Pravá láska není rigidní.“

„A co tradice? Někdo ji přece chápe jako něco strnulého“, namítám. „Ale ne“, říká papež, „tradice vzkvétá. Tady se střetáváme s tradicionalismem, což je nedobrý, rigidní fundamentalismus. Víra v sobě naopak zahrnuje růst. Tradice, která z jedné epochy do druhé předává poklad víry, roste a postupem času se upevňuje, jak říkal sv. Vincent Lerinský ve svém Commonitorium Primum. Vždy si to čtu v breviáři: "Ita etiam Christianae religionis dogma sequatur has decet profectuum leges, ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate" (Také pro nauku křesťanského náboženství by měly platit tytéž zákony rozvoje: s průběhem let se má upevňovat, s časem rozvíjet a s průběhem věků růst do výšky.).

„Otče, říkáte, že kazatel musí znát srdce svého společenství, aby mohl hledat živou touhu po Bohu. Jak ale můžeme poznat toto srdce křesťanského společenství?“ „V kontaktu, mezi lidmi“, odpovídá úsečně. „Pastýř musí žít mezi lidmi, jenom s knihami si nevystačí. Vzpomínám si na jednu zkoušku, ad audiendas, po jejímž absolvování bylo možné zpovídat. Zkoušeným byl jeden můj spolužák, kterému předložili natolik komplikovaný a zcela abstraktní příklad, že odpověděl: Něco takového se ale v životě nikdy nemůže stát! Tento spolužák byl totiž normální člověk. Zkoušející mu nicméně odpověděl: Jistě, ale v knihách to možné je! Takže tímto způsobem srdce společenství, lidské srdce opravdu nepoznáme. Je nutné být s lidmi v kontaktu, či ještě víc – dotknout se jich, pohladit je. Hmat je ze všech pěti smyslů ten nejvíce náboženský. Velmi prospívá, když podáme ruku dětem, nemocným, když stiskneme ruku, pohladíme…Anebo když tiše pohlédneme do očí. To je také kontakt. Nejvíce nám pomáhají právě lidé.“

Dobře to vím a vědí to dobře také všichni, kteří sledují, jak se papež mezi lidmi pohybuje. Nejde nikdy rovnou cestou, někdy dokonce ztrácí rovnováhu. Kontakt, pohlazení…“Někdy mám velkou touhu sestoupit za papamobilu“, pokračuje papež s myšlenkou na dnešek. „Často mne k tomu přimějí stařenky – mám pro ně slabost, hlavně pro ty vychytralé. Promlouvají pohledem. Je velmi krásné, když lidé při papežově průjezdu projevují nadšení. Sám bych toho nebyl schopen, možná mi schází toto lidové nadšení a vřelost. Lidé však takoví jsou a to je nádherné.“

„Někdo o vás říká, že když kážete, jako byste tloukl holí“, měním téma. Jiní si naopak všímají, že je vaše slova vyzývají, podněcují, vedou ke zpytování svědomí v atmosféře útěchy. Co si o tom myslíte?“ „Ano, to je pravda“, odpovídá bez rozmyšlení. „Někdy biju holí. Někdy je totiž třeba výprask, jindy povzbuzení, jindy obojí současně. Ježíš dělal totéž – přečtěte si Lukášova blahoslavenství, kde stojí: Blahoslavení, blahoslavení, blahoslavení…běda, běda, běda…“.

V papežově tváři se rozhostí zamyšlený výraz. Rozhovořil se o lidu a nyní vnímám, že bych chtěl objasnit cosi, co považuje za velmi důležité: „Existuje jedno slovo“, říká, „se kterým se velmi špatně nakládá – hodně se mluví o populismu, populistické politice, populistických programech. To je ale chyba. Lid totiž není logická, ani mystická kategorie, jestliže ji vnímáme v tom smyslu, že veškeré konání lidu je dobré anebo že lid je takříkajíc andělský. Nikoli! Pokud již chceme lid nějak definovat, je to mytická kategorie. Opakuji: mytická. Lid je historická a mytická kategorie. Utváří se v procesu vzhledem k určitému cíli anebo úsilím o společný projekt. Dějiny se budují tímto procesem, během kterého se v rámci lidu střídají jednotlivá pokolení. K porozumění lidu potřebujeme mýtus. Při vysvětlování toho, čím je lid, jsou samozřejmě zapotřebí také logické kategorie, avšak nelze jimi objasnit smysl příslušnosti k lidu. Slovo „lid“ v sobě obsahuje cosi navíc, co není možné vysvětlit logicky. Být součástí lidu znamená účastnit se společné identity, vytvářené sociálními a kulturními vazbami. To ale není nic automatického, naopak – je to pomalý a složitý proces, ubírající se ke společnému projektu.“

„A Boží lid?“, neodpustím si otázku. „Boží lid je schopen radosti i pláče. Tím ho nijak neidealizuji – stačí pohlédnout na zástupy, které šly za Ježíšem! Mnozí lidé jej nadšeně následovali, protože si svým kázáním získal vážnost, vnášel čerstvý vzduch. Nebyl jako učitelé zákona, kteří na bedra lidí uvalovali řadu povinností. Při kázání lidu je třeba na něj hledět, umět se dívat a naslouchat, vstoupit a vnořit se do procesu, který tento lid prožívá. I ten nejhloupější nebo nejzkaženější kněz něco takového dokáže.“

Žádám o vysvětlení, příklad. Koho tím má na mysli? „Mám v jisté úctě jednoho zkaženého kněze, Eliho, otce kněží Chofniho a Pinchase. Byl už starý a netečně všemu nechával volný průběh. Jeho synové kněží využívali lid“, připomíná papež epizodu popsanou v první knize Samuelově. Jejími protagonisty jsou Anna – žena, kterou trápí neplodnost a která v slzách prosí Boha, aby jí daroval dítě. A dále Eli, který ji roztržitě zpovzdálí pozoruje, posazen na své stolici u dveří svatyně. Vidí, jak Anna pohybuje rty, ale nic neslyší. Proto si myslí, že je žena opilá a blouzní. Papež dodává: „Taková je statečnost této věřící ženy, která s pláčem prosí Pána o milost. Její modlitba byla vlastně sázkou, jak je tomu s modlitbou mnoha jiných matek. Velekněz Eli byl chudák – mnohokrát vnímám, že jsem mu podobný, protože často soudíme druhé lidi s přílišnou lehkostí. Ptá se ženy, jak dlouho ještě bude opilá? A tady se projevuje Annina pokora. Ačkoli by mohla odseknout, co o tom Eli ve svém stáří může vědět, naopak odpovídá: „Nikoli, můj pane, jsem pouze zarmoucená žena, nepila jsem víno. Vylévám si srdce před Pánem.“ Eli si navzdory svým slabostem zachoval cosi v nitru – jiskru kněžského ohně. Vyslechl ženu a požehnal jí. Kněžství dává schopnost naslouchat lidem, která se však může vytratit vinou ideologií, pohodlného života, lnutí k moci, majetku a z dalších příčin. Můžeme této schopnosti pozbýt, ale je nutné neustále prosit, aby se z ní zachovala alespoň špetka, díky které pak dokážeme říci správné slovo a pak požehnat. Tento stařec mne přivádí k dojetí. Byl to hříšník, ale svým požehnáním dokázal navrátit plodnost ztrápené ženě.“ Onen krásný příběh vypráví také o papežově srdci. Svatý otec ihned pokračuje další úvahou: „My se naopak často uzavíráme. Boží působení v našich životech je velmi složité a mísí se s naší bídou. Bůh v nás jedná a koná. Vím, že to, co teď řeknu, může být špatně pochopeno, ale jednou jsem si vyslechl tento komentář k římským Světovým dnům mládeže: Mladí lidé se prý tehdy nejprve dlouze modlili a potom – právě na louce, kde se konalo setkání s Janem Pavlem II. – dokázali dělat vše možné, jen aby se pobavili. Takže vidíte, co jsou zač!, zněl závěr. Jistě, může to být pravda, ale je třeba dávat pozor. Pohoršení člověka, který takto mluví, někdy vychází z toho, že se nedokáže vcítit do lidské bídy. Která je taková, jaká je – prostě ubohá. Tím nechci v žádném případě vše ospravedlňovat, aby bylo jasno. Jen je třeba také pochopit, že Bůh se naší bídy nebojí. Kněze to tudíž nesmí odradit, nýbrž má vstupovat do lidské ubohosti s vědomím, že Pán v ní pracuje. Člověk, který nedokáže proniknout lidskou ubohostí, vidí na jedné straně Boha a na druhé prázdno, nicotu bez Boha. Tak to ale není. Je nezbytné vstoupit do lidské ubohosti, protože Bůh pracuje v jejím nitru.“

„Při každoročním Te Deum jste kázal politikům. V katedrále Buenos Aires se tehdy shromažďovali nejvyšší političtí představitelé a říká se, že vaše homilie měly výrazný dopad. Vím, že máte rád Dostojevského, jak jste už před třemi lety řekl při našem prvním rozhovoru. V květnu roku 1988 jste u příležitosti kanonizace mučedníků z Rio de la Plata v auditoriu buenosaireské jezuitské koleje Salvador citoval z románu „Bratři Karamazovovi“: „Kdo nevěří v Boha, nebude věřit ani v Boží lid.“ V květnu roku 1999 jste před bývalými prezidenty Menemem a de la Rúou pronesl velmi silnou a prorockou promluvu. Může mít homilie také politický dopad?“ „Ano“, odpovídá papež bez váhání a tak rozhodně, že ani nevyčkal, až dokončím svou otázku. „Homilie je vždy politická, protože je pronášena v polis, tedy v lidu. Vše, co děláme, má politickou dimenzi a týká se budování společnosti. Lze říci, že také ve zpovědnici, když kněz udílí rozhřešení, podílí se na budování obecného dobra. Toto je vznosná politika, kterou v její šíři a velikosti máme stále mít na mysli. Není to ideologická či konspirativní politika, byť mohou být také důležité. Veliká politika je ta, která – z křesťanského pohledu – buduje Boží království. Nelze říci, že křesťané jsou apolitičtí, a křesťané ani takoví nemají být. Stačí si přečíst List Diognétovi, abychom to pochopili. Občan je zván, aby se vzhledem k obecnému dobru zapojil do dialogu se všemi živými složkami společnosti. V našich pluralistických společnostech musíme najít nové formy dialogu a soužití. Musíme přijímat a ctít rozdíly, poskytovat prostor setkání a blízkosti. Kolik křesťanů pracuje pro společné dobro v úzkém kontaktu s jinými lidmi – bratry z jiných vyznání a náboženských skupin, politických a sociálních hnutí…Je zapotřebí nových vazeb, nového vědomí solidarity přesahující všechny náboženské, ideologické a politické hranice. Nad vztahem mezi církví a veřejností je tudíž nutné přemýšlet a je třeba ho přehodnotit, což se týká rovněž homilie, která musí přihlížet k obecnému dobru. V tomto smyslu je homilie vždy politická.“

Připomínám papeži jeho kázání při vzpomínce na Nestora Kirchnera. Ihned reaguje: „Ano, ten mne opravdu nesnášel. Naše vztahy byly velmi napjaté. Když jsem se ve tři hodiny odpoledne dozvěděl, že zemřel, za další dvě hodiny jsem sloužil zádušní mši v katedrále. Kázání bylo improvizované, nepřipravil jsem si psaný text. Pozval jsem do katedrály lid a ten ji zaplnil. Z vlády nepřišel nikdo. Vládla dost napjatá atmosféra – během mše na mne někdo začal křičet. V tu chvíli jsem řekl, že jsme se shromáždili k modlitbě za zesnulého, kterého lid pomazal volbou, aby vládl zemi. Lid si ho zvolil a teď se za něj měl modlit.“

„Někdy jste kázal anebo pronášel ekumenické promluvy společně s představiteli jiných vyznání, zejména z pentekostální církve. V jakém duchu se nesly?“, ptám se dále. „Tato setkání se konávala na stadionu, kde se scházeli evangeličtí a katoličtí charismatici a s nimi vždy jeden katolický a jeden evangelický kazatel“, odpovídá papež. „Otec Cantalamessa tam přijel třikrát. Sám jsem kázal na konci, před závěrečným požehnáním. Mnohé z těchto lidí jsem dobře znal – kupříkladu správce kurie v Buenos Aires byl evangelík. Nejdříve pracoval jako zedník, ale měl úraz, a když se uzdravil, začal pracovat jako úředník. Byl skutečně šikovný a postupem času se vypracoval na správce. Ve své církvi pomáhal pastorovi a často se s ním společně modlil. Dialog s pentekostálním hnutím je důležitý. Je však třeba dávat pozor, abychom při něm neupadli do „teologie prosperity“, kterou někteří z nich propagují. Osobně s nimi rád rozmlouvám a důvěřuji některým přátelům z pentekostální církve, kteří mají přehled a mohou mi zprostředkovat dialog se správnými lidmi.“

Náš hovor se chýlí ke konci, je čas jít na oběd. Chtěl bych však s papežem probrat ještě jedno téma – kreativitu. „Někdy užíváte protikladů – například „zpovědnice není čistírna, ani mučírna“, anebo „nejsou světci bez minulosti, ani hříšníci bez budoucnosti“. Proč to děláte?“, ptám se. „Kvůli výstižnějšímu vyjádření?“ „Ne“, odpovídá papež. „Souvisí to s otevřeností Duchu svatému, abychom spíše otevírali cesty, než vnucovali ideje. Protikladnost vybízí k chůzi, otevírá cestu. Všeobecně řečeno musím přiznat, že mám protiklady velmi rád. Pomohl mi k tomu Romano Guardini jednou svou knihou, která je pro mne velice důležitá: Der Gegensatz. Mluví v ní o takové opozici, v níž se dva protiklady anulují. Nedochází k tomu, že by jeden pól zneplatnil druhý, nenastává kontrast, ani ztotožnění. Podle Guardiniho se protiklad řeší na vyšší úrovni, avšak rovněž v onom řešení přetrvává bipolární tenze. Napětí se tím neruším, nýbrž zůstává. Krajní meze je proto nezbytné překonávat, aniž bychom je popírali. Protiklady nám pomáhají – lidský život se člení do protikladných forem. To samé se dnes děje v církvi – napětí není třeba řešit a nivelizovat, protože není totožné s rozporem.“

Mám pocit, že tyto protiklady někdy vyžadují nový jazyk – nikoli rigidní, a tudíž tvořivý. Ptám se papeže, zda má být kazatel kreativní. „Pokud není kreativní, je neplodný“, suše odpovídá. „Může být tedy kazateli nápomocná četba románů a poezie? A jak? Zdá se totiž, že mluvíte poeticky a zároveň lidově, či, lépe řečeno, váš jazyk je poetický, protože je lidový.“ „Jistě, literatura hodně pomáhá“, odpovídá papež. Při kázání vděčím za mnohé Dostojevskému. V Bratřích Karamazovových například Ivan vypráví Aljošovi o sotva osmiletém chlapci, služčině synu, který hodí kamenem a zásahne na tlapě pánovu oblíbenou fenu. Pán, generál ve výslužbě, na něj poštve celou psí smečku a přestože dítě utíká a snaží se schovat, chrti ho nakonec roztrhají za zoufalého přihlížení jeho matky a spokojeného pohledu generála. Dostojevského Zápisky z Mrtvého domu pak považuji za skutečný klenot. Ale také poezie mi často pomáhala a inspirovala mne. Velmi blízký je mi básník Nino Costa. Jeho Rassa nostrana, věnovaná „Piemonťanům, kteří pracují za hranicemi Itálie“, a básníkovu otci, který zemřel v Argentině, kam vycestoval za prací. A potom La Consolà (báseň věnovaná bazilice P.M.Utěšitelky v Turíně, pozn. překl.). Báseň, ve které zvonice rozeznívá kraj hlaholem zvonů, jako by to byl hlas, který se modlí za naši lidskou bídu. Několikrát jsem také citoval Danta. Jeho lásku k Panně Marii: „Panenská matko, dcero syna svého, jež pokory a slávy jsi nám vzorem“. A Paola s Francescou: „Láska, jež láskou jenom ztišit dá se…“ Je zřejmé, že romány a literatura vůbec čtou v lidském srdci, napomáhají mu, aby vstřebalo touhy, nádheru i bídu. Nejsou teoretické a pomáhají kázat i poznávat srdce člověka…“ Papež dodává: „Ze Snoubenců jsem citoval otce Kryštofa a z argentinské literatury Güiraldesova Dona Segunda Sombru. Je krásné, když tento příběh říká, že počátek života je jako svěží bystřina, která stéká s hory. Zralost je pak jako tekoucí řeka a konec života jako tiché a klidné jezero. Stejně tak mluví Hölderlin!“ Papež mi ho cituje v němčině, a proto žádám o překlad: “Es ist ruhig das Alter und fromm” – Stáří je klidné a zbožné ( Friedrich Hölderlin; Meiner verehrungswürdigen Grossmutter zum 72. Geburtstag; pozn. překl. ). Je to básníkova óda na babičku, která „mnohé prožila“. To je vše, nač si v tuto chvíli vzpomínám…“

„Nyní je řada na mně“, říká papež a pokračuje v hovoru na jiná témata. Sotva stačím vypnout všechny tři diktafony, které jsem používal z obvyklého strachu, že by náhodou jeden z nich nefungoval. Uvědomil jsem si, že během naší konverzace vyšlo docela jednoduše a bezprostředně najevo mnohé z papežovy pastorační zkušenosti. Avšak jeho slova svědčí o složitém životě plném protikladů. Papež vstává a doprovází mne k výtahu. Než se zavřou výtahové dveře, zachytím jeho úsměv a tiché povzbuzení: „Jděme stále kupředu!“

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
31.12.20 Papežův rok: Síla modlitby v čase pandemie
17.12.20 Papež František slaví 84. narozeniny a 51 let kněžství
23.4.20 Papež o svých jmeninách daroval další zdravotnický materiál
6.3.20 Průběh papežova onemocnění je uspokojivý, sdělil tiskový mluvčí
28.12.19 Rok 2019 papeže Františka



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti