„Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem“ (
Tit 2,11). Slova apoštola Pavla zjevují tajemství této svaté noci: projevila se Boží milost, zdarma nabídnutý dar. V Dítěti, jež nám bylo dáno, se konkretizuje Boží láska k nám.
Je to noc slávy, oné slávy, kterou zvěstovali andělé v Betlémě a dnes také my na celém světě. Je to radostná noc, protože věčný a nekonečný Bůh je ode dneška až na věky Bohem, který je s námi. Není daleko, nemusíme jej hledat v nebeských sférách nebo v nějaké mystické ideji; je blízko, stal se člověkem a nikdy se neodloučí od našeho lidství, které přijal za své. Je to noc světla, onoho světla, o kterém prorokoval Izaiáš (srov. 9,1), že bude osvěcovat ty, kdo kráčí v temnotách; objevilo se a obestřelo betlémské pastýře (srov. Lk 2,9).
Pastýři jednoduše zjišťují: „dítě se nám narodilo“ (Iz 9,5) a chápou, že veškerá tato sláva, celá tato radost, všechno toto světlo se soustřeďuje do jediného bodu, do onoho znamení, které jim oznámil anděl: „Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12). To bude znamením navždy, a podle toho bude možné nalézat Ježíše. Nejenom tehdy, ale i dnes. Chceme-li slavit pravé Vánoce, rozjímejme o tomto znamení, o křehké prostotě malého novorozeněte, o jeho jemném uložení, o něžném zavinutí jeho plének. Tam je Bůh.
Tímto znamením nám evangelium vyjevuje jeden paradox. Mluví o císaři a vládci, mocných té doby, kterým se však Bůh nepředstavuje. Neobjevuje se ve vznešeném sále královského paláce, nýbrž v chudobě stáje; nikoli ve zdánlivé nádheře, nýbrž v jednoduchosti života; nikoli v moci, nýbrž v překvapivé nepatrnosti. Na setkání s Ním je třeba jít tam, kde je. Je třeba se sklonit, snížit a umenšit. Narozené Dítě nás interpeluje. Volá nás, abychom odložili prchavé iluze a přistoupili k podstatnému, zřekli se svých nenasytných nároků, odložili trvající nespokojenost a smutek z toho, že se nám vždycky něčeho nedostává. Prospěje nám, když tyto věci odložíme, abychom v jednoduchosti znovu nalezli božské Dítě, pokoj, radost a smysl života.
Nechme se oslovit Dítětem v jesličkách, ale také těmi dětmi, které dnes neleží v kolébce a nejsou zahrnuty láskou matky a otce, nýbrž jsou položeny v jeslích zbědované důstojnosti: v podzemním úkrytu, aby unikly před bombardováním, na chodníku velkoměst, na dně loďky přeplněné migranty. Nechme se oslovit dětmi, kterým není dovoleno se narodit, těmi, které pláčí, protože nikdo netiší jejich hlad, a těmi, které nedrží v rukou hračky, ale zbraně.
Tajemství Vánoc, jež je světlem a radostí, interpeluje a otřásá, protože je zároveň tajemstvím naděje i smutku. Nese v sobě příchuť smutku, protože láska je nepřijata a život skartován. Tak se to děje Josefovi a Marii, kteří nalezli zavřené dveře a uložili Ježíše do jeslí, „protože v zájezdním útulku pro ně nebylo místo“ (v.7). Ježíš se narodil některými odmítnut za lhostejnosti většiny. Také dnes se může vyskytovat stejná lhostejnost, když se Vánoce stanou svátkem, kde jsme protagonisty my a nikoli On, a když se pachtíme za dárky a zůstáváme nevnímaví vůči tomu, kdo je odsunut stranou. Vánoce se staly rukojmím této mondénnosti a je zapotřebí je vysvobodit.
Vánoce však mají především příchuť naděje, protože navzdory temnotám září Boží světlo. Jeho laskavé světlo nepůsobí strach. Bůh, který je do nás zamilovaný, nás přitahuje svojí něhou, když se jako chudý a slabý rodí mezi námi jako jeden z nás. Rodí se v Betlémě, městě, jehož jméno znamená „dům chleba“. Zdá se, že nám tak chce říci, že se rodí jako chléb pro nás. Vstupuje do života, aby nám dal svůj život; přichází do našeho světa, aby nám přinesl svoji lásku. Nepřichází nás pohltit a poroučet nám, nýbrž živit nás a sloužit nám. Existuje tak přímá spojitost mezi jesličkami a křížem, kde se Ježíš stane lámaným chlebem. Je to přímá spojitost lásky, která se odevzdává a zachraňuje nás, zahrnuje náš život světlem a naše srdce pokojem.
Oné noci to pochopili pastýři, kteří byli v té době marginalizováni. V Božích očích však není nikdo marginální a právě oni byli pozváni k Narození Páně. Kdo si byl jistý sám sebou a soběstačný, byl doma ve svém; pastýři však „pospíchali“ (Lk 2,16). Také my se nechejme této noci oslovit a svolat Ježíšem, jděme za Ním s důvěrou, počínaje tím, co považujeme za marginální, počínaje svými omezeními i svými hříchy.. Dovolme, aby se nás dotkla něha, která zachraňuje. Přibližme se k Bohu, který se stává bližním, zastavme se a hleďme na jesličky, představme si Ježíšovo narození: světlo a pokoj, svrchovanou chudobu a odmítnutí. Vstupme do opravdových Vánoc s pastýři, přinesme Ježíši to, co jsme, svoje marginalizace, svoje nezahojená zranění, svoje hříchy. V Ježíši tak budeme okoušet pravého ducha Vánoc, krásu z toho, že nás má Bůh rád. S Marií a Josefem stůjme před jesličkami, před Ježíšem, který se rodí jako chléb mého života. Rozjímejme o Jeho pokorné a nekonečné lásce a jednoduše děkujme: díky, že jsi toto všechno učinil pro mne.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
