Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V dnešní katechezi bych spolu s vámi rád rozjímal o postavě ženy, která promlouvá o naději prožité v pláči. Jde o Ráchel, manželku Jakuba a matku Josefa a Benjamina, tedy tu, která, jak podává kniha Geneze, umírá při porodu svého druhorozeného syna Benjamina.

Prorok Jeremiáš zmiňuje Ráchel, když se obrací k Izraelitům ve vyhnanství, aby je utěšil poetickými a procítěnými slovy. Poukazuje na Ráchelin pláč, ale dává naději. Tak praví Hospodin:
„V Rámě je slyšet hlas,
pláč a velké bědování:
Ráchel oplakává svoje děti.
Není k utišení – už nejsou“ (Jer 31,15).

V těchto verších představuje Jeremiáš ženu svého lidu, pramáti svého kmene, uprostřed bolesti a pláče, ale zároveň s nevídanou životní perspektivou. Ráchel, která podle podání knihy Geneze zemřela při porodu a přijala svoji smrt, aby mohl žít její syn, je nyní prorokem představována jako živá v Rámě, tedy na místě, kde se shromažďovali deportovaní, a oplakává syny, kteří odchodem do vyhnanství v jistém smyslu umírají; syny, kteří jak sama říká, „už nejsou“ a navždy zmizeli.

A proto se Ráchel nedá utišit. Tímto svým odmítavým postojem vyjadřuje hloubku své bolesti a hořkost svého pláče. Tváří v tvář tragédii ztráty dětí nemohou matku upokojit slova či gesta útěchy, jež jsou vždy neadekvátní a nikdy nedokáží utišit bolest rány, kterou nelze a ani se nedá zahojit. Bolest odpovídá lásce. Toto vše zná každá matka, a jsou i dnes mnohé matky, které pláčí, nesmířeny se ztrátou dítěte, nejsou k utišení tváří v tvář smrti, která je nepřijatelná. Ráchel v sobě nese bolest všech matek světa každé doby a slzy každé lidské bytosti, oplakávající nenahraditelnou ztrátu.

Ráchelin odmítavý postoj nepřijímající útěchu nás také učí jemnocitu, který je nezbytný vzhledem k bolesti druhých. Aby bylo možné mluvit o naději k tomu, kdo zoufá, je třeba sdílet jeho zoufání. K setření slzy z tváře trpícího je zapotřebí plakat spolu s ním. Jedině tak mohou naše slova dostat skutečnou schopnost nabídnout trošku naděje, a nedokážu-li taková slova říci, je v bolestném pláči lepší mlčení, pohlazení, gesto beze slov.

A Bůh svým jemnocitem a svojí láskou odpovídá na Ráchelin pláč těmi pravými slovy. Jeremiáš totiž pokračuje:
„Přestaň již plakat, osuš své oči!
Vždyť dostaneš odměnu za své trápení
- praví Hospodin -
oni se vrátí z nepřátelské země.
Máš ještě naději pro svou budoucnost
- praví Hospodin -
tví synové se vrátí na své území“ (Jer 31,16-17).

Právě pláčem matky se ještě dostává naděje dětem, jež budou znovu žít. Tato žena, která přijala smrt ve chvíli porodu, aby žil její syn, stává se nyní svým pláčem počátkem nového života vyhnaných synů, vězňů vzdálených ze své vlasti. Na Ráchelinu bolest a hořký pláč Pán odpovídá příslibem, který pro ni může být nyní důvodem pravé útěchy: lid se bude moci vrátit z vyhnanství a žít ve víře a svobodě svůj vztah s Bohem. Slzy zrodily naději. Je nesnadné to pochopit, ale je to pravda. Často v našem životě slzy rozsévají naději, jsou setbou naděje.

Jak víme, tento Jeremiášův text byl později převzat evangelistou Matoušem a použit v souvislosti s krveproléváním neviňátek (srov. 2,16-18). Staví nás před tragédii zabíjení bezbranných lidských bytostí, před hrůzu moci, jež opovrhuje životem a ničí život. Betlémské děti umírají kvůli Ježíši. A On, nevinný Beránek, potom sám umírá za nás všechny. Syn Boží vstoupil do lidské bolesti, nezapomeňme na to. Když mi někdo klade obtížné otázky, jako „proč trpí děti“, opravdu nevím, jak odpovědět, a říkám jen, aby pohlédl na kříž a na to, jak Bůh dal svého syna. Proto říkáme, že Bůh vstoupil do lidské bolesti, sdílel ji s námi a přijal smrt. Jeho Slovo je definitivním slovem útěchy, protože se rodí z pláče.

A na kříži to bude On, umírající Syn, který dá novou plodnost svojí matce, když jí svěří učedníka Jana a učiní z ní matku věřícího lidu. Smrt je přemožena a naplňuje se tak Jeremiášovo proroctví. Také Mariiny slzy, jakož i Rácheliny zrodily naději a nový život.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience