Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Mír a jeho nepřátelé – tedy válka a terorismus fundamentalistického ražení, ale také sociální nerovnost, migrační krize, zbrojení a nové formy ideologií. Těmto otázkám věnoval Svatý otec František promluvu, kterou dopoledne v Královském sále Apoštolského paláce pronesl k diplomatům akreditovaným u Svatého stolce. Posledním z celkem 182 států, které dosud navázaly diplomatické vztahy se Svatým stolcem, se vloni v prosinci stala Mauritánská islámská republika. Za diplomatický sbor, jehož 88 členů sídlí přímo v Římě, papeže pozdravil angolský velvyslanec, pan Armindo Fernandes do Espírito Santo Vieira.

“Chtěl bych naše dnešní setkání věnovat tématu bezpečnosti a míru, protože v ovzduší všeobecného znepokojení nad přítomností a úzkostného očekávání budoucího považuji za důležité předložit slova naděje, která by zároveň naznačila možnou cestu.”

- oslovil přítomné Petrův nástupce.

Pro křesťany je pokoj Božím darem, ohlášeným anděly při Kristově narození, pokračoval. Je to pozitivní dobro, „plod řádu, vloženého do lidské společnosti” (Gaudium et spes, 78), a nikoli jen pouhá absence války. Mír „se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády”, nýbrž vyžaduje úsilí lidí dobré vůle, “žíznících po stále dokonalejší spravedlnosti” (ibid.)

„Z tohoto hlediska jsem silně přesvědčen o tom, že všechna náboženství jsou povolána podporovat mír. Významnou měrou jsem to mohl zakusit při Světovém dni modliteb za mír v Assisi, kde se představitelé různých náboženství setkali, aby společně dali hlas trpícím, kteří sami hlas nemají a jejichž hlasu nikdo nenaslouchá. A rovněž jsem to vnímal při návštěvě římské synagogy a mešity v Baku.”

Jak papež připustil, v průběhu dějin nechybělo nábožensky motivované násilí, které vycházelo právě z Evropy, v níž rozdělení křesťanů trvá příliš dlouho. Současnost však, jak připomenul při cestě do Švédska, vyžaduje zacelení minulých ran a společnou cestu za týmž cílem.

„Základem této cesty nemůže být nic jiného než ryzí dialog mezi různými náboženstvími. Tento dialog je možný a nezbytný.”

„Bohužel ještě dnes jsme si vědomi toho, že náboženství – namísto otevřenosti vůči druhým – může být někdy využíváno jako záminka k uzavřenosti, marginalizaci a násilí”, řekl papež s poukazem na „terorismus fundamentalistického ražení”, který vloni kosil oběti v celém světě.

„Jde o vražedné šílenství, které zneužívá Božího jména k rozsévání smrti a pokouší se prosadit svou vůli po nadvládě a moci. Vyzývám proto všechny náboženské představitele, aby jednotně a důrazně potvrdili, že nelze zabíjet ve jménu Boha. Fundamentalistický terorismus je plodem vážné duchovní bídy, k níž se nezřídka pojí také značná sociální nouze.”

Nad terorismem je možné plně zvítězit pouze spojeným úsilím náboženských a politických představitelů. Prvně jmenovaným náleží úloha předávat ony náboženské hodnoty, které nestaví do rozporu bázeň Boží a lásku k bližnímu.

„Po druhých (tedy politicích) se požaduje, aby ve veřejném prostoru zaručili právo na náboženskou svobodu a uznali její kladný a konstruktivní přínos při budování občanské společnosti, která nemá klást do protikladu sociální příslušnost (…) a duchovní rozměr života. Vládcové navíc nesou odpovědnost za to, aby zabránili utváření podmínek, které by se staly živnou půdou pro šíření fundamentalismů. To vyžaduje příslušnou sociální politiku, zaměřenou na potírání chudoby, která však nemůže odhlédnout od upřímného docenění rodiny jakožto privilegovaného místa lidského dozrávání, a od nemalých investic do vzdělání a kultury.”

Papež v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že se političtí představitelé nemají omezovat pouze na zajištění bezpečnosti vlastních občanů, nýbrž se mají stávat skutečnými aktéry a tvůrci míru. Mír je aktivní ctnost, upozornil papež. Jeho budování předpokládá, že se nebudeme chtít domáhat svých práv násilím (Gaudium et spes,78), řekl dále v souvislosti s tématem letošního poselství ke Světovému dni míru: nenásilí jako styl mírové politiky. Odkazem nedávno zakončeného Roku milosrdenství se má stát “kultura milosrdenství, založená na znovuobjevování setkávání s druhými; kultura, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří” (Misericordia et misera).

”Pouze takto budeme moci vybudovat otevřenou společnost, která je ochotna přijímat cizince a zároveň žije ve vnitřním bezpečí a míru. A to je nanejvýš důležité v současné době, kdy v různých částech světa neustává silný pohyb migrantů.”

Římský biskup připomenul loňské vrcholné schůzky OSN o migračním fenomenu a zdůraznil, že je nutné skloubit „právo přestěhovat se do jiného státu a usadit se v něm” (Jan XXIII., Pacem in Terris,25) se zárukou integrace migrantů do sociálního tkaniva hostitelské země, aniž by se cítili ohroženi ve svém bezpečí, kulturní identitě a politicko-sociální rovnováze.

„Na druhé straně migranti nesmí zapomínat, že mají povinnost respektovat zákony, kulturu a tradice zemí, kterými byli přijati. Prozíravý přístup ze strany veřejné správy nespočívá v tom, že by se uskutečňovala politika uzavřenosti vůči migrantům, nýbrž v moudrém a dalekozrakém zhodnocení toho, do jaké míry je vlastní země schopna migrantům a zejména těm z nich, kteří skutečně potřebují ochranu, poskytnout důstojný život, aniž by poškozovala obecné dobro občanů.”

Jak nicméně papež připomenul, současnou dramatickou migrační krizi nelze redukovat na otázku čísel, protože přistěhovalci jsou lidé s vlastním jménem, příběhem a rodinou. Mír nebude nikdy dosažen, dokud bude osobní totožnost byť jediného člověka snižována na statistickou položku či předmět ekonomického zájmu. K dalším nepřátelům míru, dodal papež, patří korupce a sociální nerovnost.

„Ve světě dosud žije příliš mnoho lidí, a zejména dětí, kteří trpí dlouhodobou chudobou a žijí v podmínkách potravinové nejistoty – či lépe řečeno, hladu. Na druhé straně si pouhých pár jedinců lačně slouží přírodními zdroji a dennodenně se plýtvá velkým množstvím potravin. Děti a mladí lidé jsou však naší budoucností – pro ně pracujeme a budujeme. Nelze je egoisticky opomíjet a zanedbávat. Proto považuji za prvnotní úlohu obranu dětí, jejichž nevinnost se často láme pod tíhou vykořisťování, nelegální a otrocké práce, prostituce a zneužívání ze strany dospělých, lupičů a obchodníků se smrtí.”

Papež ve své promluvě k diplomatům vzpomenul na loňské Světové dny mládeže v polském Krakově, kde poznal bolest a utrpení syrských mladých lidí, a opětovně apeloval na vyřešení syrské krize a humanitární záruky pro tamní civilní obyvatelstvo. Připomenul také mnohé jiné vleklé konflikty v různých částech světa. Vyslovil své znepokojení nad odsouzeníhodným obchodováním se zbraněmi a jadernými pokusy na Korejském poloostrově.

„Rovněž co se týče konvenčního zbrojení, je třeba vyzdvihnout, že nezřídkakdy velice snadný přístup ke zbraním – a to i malého kalibru – kromě zhoršování situace v různých konfliktních oblastech, přispívá k rozšířenému všeobecnému pocitu nejistoty a strachu, který je tím nebezpečnější, čím více procházíme momenty sociální nejistoty a epochálními změnami, jako je ta nynější.”

Dalším nepřítelem míru, pokračoval papež František, je ideologie, která se dovolává sociálních těžkostí, aby přiživovala pohrdání a nenávist, a která v druhém člověku spatřuje nepřítele určeného k likvidaci.

„Na obzoru lidstva se bohužel stále objevují nové ideologické formy. Vydávají se za nositelky dobra, avšak nechávají za sebou chudobu, rozpad, sociální napětí, utrpení a často také smrt. Míru se však dosahuje solidaritou.”

Závěr dnešní promluvy papež František věnoval starému kontinentu, který by, podle jeho doporučení, měl odolat snahám o rozkol:

„Celá Evropa prochází rozhodujícím momentem svých dějin, v němž je povolána ke znovunalezení své identity. To vyžaduje, aby opětovně objevila své kořeny a mohla tak utvářet svou budoucnost.”

řekl papež velvyslancům akreditovaným u Svatého stolce, se kterými se rozloučil liturgickým pozdravem: “Pokoj vám”.

(jag)