RadioVaticana.va

   26. 7. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3042
Poslechem z webových stránek.1990
Četbou textů na webových stránkách.3645
Poslechem i četbou.2053


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Eutanazie v Nizozemsku se lékařům vymkla z rukou

Zahájen beatifikační proces Chiary Petrillové

Uzavřena kauza Regensburger Domspatzen




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

2.3.2017 

Růst víry v kněžském životě

Meditace římského biskupa Františka na setkání s faráři jeho diecéze

Česká sekce RV

„Pane, dej nám více víry!“ (Lk 17,5). Tato žádost učedníků vyvstala spontánně ve chvíli, kdy k nim Pán promlouval o milosrdenství a řekl, že máme odpouštět sedmasedmdesátkrát. »Dej nám více víry«, o to prosíme také my, na začátku tohoto rozhovoru. Prosíme o to v jednoduchosti Katechismu, který říká: „Abychom žili, rostli a vytrvali ve víře až do konce, musíme ji živit Božím slovem; musíme prosit Pána, aby nám v ní dával růst, musí se projevovat láskou (Gal 5,6; srov. Jak 2,14-26), udržovat se nadějí (srov. Řím 15, 13) a musí být zakořeněna ve víře církve“ (KKC, č.162).

Připadá mi užitečné vyjít ze tří pevných bodů: paměti, naděje a momentálního rozlišování. Paměť, jak říká Katechismus, je zakotvena ve víře církve, ve víře našich otců; naděje je tím, co nás ve víře podpírá; a rozlišování mám mít na paměti ve chvíli, kdy je třeba jednat, uskutečňovat tuto »víru, která se projevuje láskou«.
Formuluji to tímto způsobem:
- Dostal jsem příslib – vždy je důležité mít na paměti Pánův příslib, který mi dal na cestu.
- Jsem na cestě – mám naději - naděje mi ukazuje horizont, vede mě; je hvězdou a také tím, co mne podpírá, je kotvou, zakotvenou v Kristu.
- A v konkrétní chvíli, na každé křižovatce cest musím rozlišovat konkrétní dobro, jak mohu pokročit vpřed v lásce, a také způsob, jakým Pán chce, abych postupoval.

Připomínání obdržených milostí dodává naší víře pevnost vtělení; umísťuje ji do dějin, dějin víry našich otců, kteří »umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno« (Žid 11,13)[1].
My, před »množstvím těch, kteří se na nás dívají«, dívaje se tam, kam oni, »mějme oči upřeny na Ježíše, od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,2).

Naděje je tím, co otevírá víru Božím překvapením. Náš Bůh je vždy větší než všechno to, co si o Něm můžeme myslet, jak si Ho dokážeme představovat, než to, co mu patří, a než Jeho způsob jednání v dějinách. Otevřenost naděje dává naší víře svěžest a horizont. Nejde o otevřenost vlastní nerealistickým představám, které by projektovaly vlastní fantazie a přání, nýbrž o otevřenost, která nám dovoluje spatřit obnaženost Ježíše, který »místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu« (Žid 12,2). Naděje, která přitahuje, a kterou paradoxně nevyvolává obraz Ježíše proměněného, nýbrž potupeného. »Potáhnu všechny k sobě« (Jan 12,32).
Pánovo naprosté sebedarování na kříži je tím, co nás přitahuje, protože zjevuje možnost být autentičtější. Je to obnaženost toho, kdo se nezmocňuje Božích příslibů, nýbrž jako pravý autor závěti předává pochodeň dědictví svým dětem: »aby totiž (vstoupila v platnost) závěť, musí být napřed prokázána smrt toho, kdo tu závěť udělal« (Žid 9,16).

Rozlišování pak je tím, co se uskutečňuje ve víře, která se „projevuje láskou“ (Gal 5,6), co nám dovoluje vydávat věrohodné svědectví: »ze svých skutků mohu dokázat svou víru« (Jak 2, 18). Rozlišování se na prvním místě týká toho, co se líbí Otci, »který vidí to, co je skryté« (Mt 6,4.6), nehledí na představy dokonalosti různých kulturních paradigmat. Rozlišování patří konkrétní „chvíli“, protože – tak jako P. Maria v Káni Galilejské - je pozorné k dobru druhého, což může způsobit, že Pán přispíší „svou hodinu“ nebo „nedbá“ na sobotu, aby postavil na nohy toho, kdo byl chromý. Rozlišování příhodné chvíle (kairos) zásadním způsobem oplývá pamětí a nadějí: pamatujíc v lásce, upírá bděle pohled k tomu, co nejlépe vede k Příslibu.
A to, co nejlépe vede, se vždy vztahuje ke kříži, k onomu zbavení se vlastní vůle, k onomu vnitřním dramatu »ne jak já chci, ale jak ty chceš« (Mt 26,39), které mne klade do Otcových rukou a působí, že je to On, kdo vede můj život.

Růst ve víře
Vrátím se na okamžik k tématu „růstu“. Pokud pozorně přečtete exhortaci Evangelii gaudium – která je programovým dokumentem – všimnete si, že stále mluví o „růstu“ a „zralosti“, ať už ve víře nebo v lásce, v solidaritě nebo chápání Slova [2] Evangelii gaudium má dynamickou perspektivu. „Pánův mandát misijního poslání obsahuje výzvu k růstu víry: »učte se zachovávat všechno, co jsem vám přikázal« (Mt 28,20). Z toho je zřejmé, že první zvěst musí dát prostor také cestě formování a zrání.“ (č. 160).
Chci zdůraznit cestu formace a zrání ve víře. Bereme-li toto vážně, znamená to, že „by nebylo správné interpretovat tuto výzvu k růstu výlučně nebo primárně jako věroučné vzdělávání“ (č. 161). K růstu ve víře dochází skrze setkání s Pánem během života. Tato setkání se uchovávají jako poklad v paměti a jsou naší živou vírou v osobních dějinách spásy.

V těchto setkáních máme zkušenost nedokončené plnosti. Nedokončené, protože potřebujeme pokračovat v cestě, a plnosti, protože jako ve všech lidských a božských věcech, v každé části nacházíme celek[3].
Toto trvalé dozrávání platí pro učedníka stejně jako pro misionáře, pro seminaristu jako pro kněze a biskupa. Jde v podstatě o onen virtuózní kruh, o němž mluví Dokument z Aparecidy, z něhož vyšla formulace „učedníci misionáři“.

Pevný bod kříže
Když mluvím o pevných či „stěžejních“ bodech, mám před sebou obraz hráče basketu či jinými slovy košíkové, který má nohu jakoby přikovanou k zemi a manévruje, aby míč ochránil, našel prostor k přihrávce, nebo aby nakročil a zaútočil na koš. Pro nás je touto nohou přibitou k zemi, kolem níž stavíme základy, Kristův kříž. Na stěně kaple Exercičního domu v San Miguel (Buenos Aires) byl nápis, který říkal: Kříž stojí, i když se svět kymácí (Stat crux dum volvitur orbis, motto sv. Bruna a kartuziánů). Pak se dáte do pohybu, chráníce míč, v naději, že dáte koš, a ve snaze pochopit, komu můžete přihrát.
Víra – pokrok a růst ve víře – se vždycky zakládá na Kříži: »Bůh uznal za dobré, že ty, kdo věří, zachrání „pošetilým“ kázáním ukřižovaného Krista, což Židy uráží a pohané to považují za hloupost« (1 Kor 1,21.23). A tedy, jak říká list Židům, s očima upřenýma na Ježíše, od něhož naše víra pochází a jenž ji vede k dokonalosti, pohybujeme se a cvičíme se, maje na paměti »nesmírné množství, těch, kteří se na nás dívají« - a běžíme s nadějí »o závod“, rozlišujíce pokušení proti víře, «bez únavy a vnitřní ochablosti» (srov. Žid 12, 1-3).

Deuteronomická paměť Vraťme se k deuteronomické paměti. V Evangelii gaudium jsem chtěl položit důraz na onen rozměr víry, který analogicky s pamětí Izraele označujeme za deuteronomický: „Evangelizační radost vždy září na pozadí vděčné paměti: Je to milost, o kterou potřebujeme prosit. Apoštolové nikdy nezapomněli na chvíli, kdy se Ježíš dotkl jejich srdce: »Bylo kolem čtyř hodin odpoledne« (Jan 1,39)“ (č. 13).
Mezi »nesmírným množstvím těch, kteří se na nás dívají« (Žid 12,1) […] vynikají některé osobnosti, které zvláštním způsobem přispěly k tomu, aby se mohla zrodit naše věřící radost: „Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo“ (Žid 13,7). Někdy se jedná o prosté a blízké lidi, kteří nás uvedli do života víry: »V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké« (2 Tim 1,5). Věřící je v podstatě „ten, kdo vzpomíná“ (tamtéž). Nelze věřit bez uchování paměti.

Víra se pamětí sytí a živí. Je to paměť smlouvy, kterou s námi uzavřel Hospodin – On je Bohem našich otců a dědů. Nikoli Bohem posledního okamžiku, Bohem bez rodinných dějin, Bohem, který by v reakci na každé nové paradigma měl odepsat ta předchozí jako směšná a zastaralá. Dějiny rodu nikdy nevyjdou z módy. Šaty a klobouky našich dědů se budou jevit nemoderně a jejich fotografie vyblednou jak sépiová kost, avšak láska a odvaha našich otců, kteří vydali sami sebe, abychom my dnes mohli být zde a mít vše, co máme, přetrvávají jako plamen zažehnutý v každém ušlechtilém srdci.
Mějme dobře na paměti, že růst ve víře neznamená volní předsevzetí, že od nynějška budu více věřit, nýbrž je to také úkon, kterým se v paměti vracíme k milostem stojícím v základu. Pokrok nastává, když se vracíme. Je možné „postupovat dozadu“ – tedy opětovně hledat zapomenuté poklady a prožitky, které mnohokrát obsahují klíč k pochopení přítomnosti. Tato cesta ke kořenům je cosi opravdu „revolučního“.

Čím jasnější je paměť minulého, tím zřetelněji se otevírá budoucnost, protože je možné zahlédnout skutečně novou cestu a odlišit ji od těch, kterými jsme se už vydali a které nikam nevedly. Víra roste, když uchováváme paměť a propojujeme vše s reálnými dějinami, prožitými našimi otci, vším Božím lidem a celou církví.
Památkou naší víry je proto Eucharistie. Je tím, co nás stále nově a každodenně staví do základní události naší spásy, Pánova utrpení, smrti a vzkříšení, které jsou ústředním a stěžejním bodem našich dějin. Neustálý návrat k této památce a její uskutečňování ve svátosti, která dlouhodobě trvá v životě, přináší růst víry. Jak říkal sv. Albert Hurtado: «Mše je můj život a můj život je prodlouženou mší»[4] .

Při návratu k pramenům paměti mi pomáhá četba jednoho úryvku z proroka Jeremiáše a jiného z Ozeáše, ve kterých proroci mluví o vzpomínce, jakou si Pán uchovává na svůj lid. Podle Jeremiáše je to vzpomínka na snoubenku, milovanou v mládí, která pak byla nevěrná. »Vzpomínám na oddanost tvého mládí – říká Hospodin Izraeli – na lásku tvého zasnoubení, když jsi šla za mnou na poušti, v zemi bez osení. Izrael byl majetek zasvěcený Hospodinu» (Jer 2,2-3). Hospodin svému lidu vyčítá jeho nevěru, která nebyla dobrou volbou: »Dvojí zlo spáchal můj národ: mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou udržet vodu. […] Ale ty říkáš: „Ne! To nevadí! Vždyť miluji Cizince a chci za nimi běhat“.« (Jer2,13.25).

Podle Ozeáše Hospodin vzpomíná na hýčkaného a nevděčného syna: »Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho, a z Egypta jsem povolal svého syna. Čím více jsem je volal, tím více se ode mě vzdalovali; […] pálili kadidlo modlám. Já jsem Efraima učil chodit, bral jsem je na svá ramena, ale nechtěli uznat, že jsem se o ně staral. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst. […] Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně« (Oz 11,4-7). Dnes, stejně jako tehdy doléhá nevěra a nevděčnost pastýřů na nejchudší z Božího lidu, kteří jsou tak vydáni napospas cizincům a modloslužebníkům.

Naděje nejenom v budoucnost
Víra se uchovává a rozvíjí díky naději. Naděje je kotva upoutaná v nebi, v transcendentní budoucnosti, jejímž pouhým výrazem je dočasná budoucnost, pojímaná v lineární formě. Naděje dodává dynamiku zpětnému pohledu víry, který přivádí k hledání nových věcí v minulosti – v pokladech paměti – protože tam potkává téhož Boha, kterého s nadějí očekáváme v budoucnosti. Naděje se kromě toho rozprostírá až do krajních bodů v celé šíři a rozsahu každodenní bezprostřední přítomnosti a spatřuje nové možnosti v nejbližší přítomnosti a v tom, co lze vykonat tady a dnes. Naděje znamená, že dokážeme vidět ve tváři chudých, se kterými se dnes setkáváme, téhož Pána, který nás jednoho dne přijde soudit podle protokolu 25. kapitoly Matoušova evangelia: »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali« (v.40).

Víra se existenciálně rozvíjí, pokud věříme v tento transcendentní „impuls“, který se pohybuje, je činný a jedná směrem k budoucnosti, avšak také vzhledem k minulosti a v celé šíři přítomného okamžiku. V tomto smyslu můžeme chápat Pavlova slova Galaťanům, když říká, že to, co platí, je »víra, která se projevuje láskou« (5,6). Milosrdnou láskou, která po upamatování s chválou a radostí aktivně vyznává, že láska už jí byla darována; láskou, která při pohledu do výše a dáli vyznává svou touhu rozšířit srdce v plnosti vyššího Dobra. Tato dvě vyznání víry, oplývající vděčností a nadějí, se pak tlumočí do přítomného činu – víra se projevuje praxí, vyjitím ze sebe, transcendencí v adoraci a službě.

Rozlišování okamžiku
Takto si všímáme, jak je víra, rozpohybovaná nadějí v odhalení Krista v šíři přítomného okamžiku, spojena s rozlišováním. Pro rozlišování je typické, že nejprve uskuteční krok dozadu, jako když člověk poněkud ustoupí, aby lépe přehlédl panorama. V prvním impulsu, který nás vede k touze ihned něco vyřešit, se vždy skrývá pokušení. V tomto smyslu se domnívám, že existuje počáteční, významné a zakládající rozlišování, tedy takové, které se nedá oklamat silou zla, nýbrž dokáže v každé lidské situaci spatřovat vítězství Kristova kříže. Na tomto místě bych si s vámi rád pročetl jeden delší úryvek Evangelii gaudium, protože nám pomáhá rozlišit ono záludné pokušení, kterému říkám sterilní pesimismus a kterému jsme my, kněží, často vystaveni.

»Jedním z nejvážnějších pokušení, které dusí horlivost a odvahu, je poraženectví, které nás přetváří na nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. Nikdo se nemůže pustit do bitvy, pokud nevěří ve vítězství. Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. I s bolestným vědomím vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené a připomínat si, co řekl Pán svatému Pavlovi: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9). Křesťanským triumfem je vždycky kříž, který je však současně praporem vítězství, jenž se nese s bojovnou něhou proti útokům zla. Zlý duch poraženectví je bratrem pokušení předčasně oddělovat pšenici od plevele, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.[…] V každém případě jsme v těchto okolnostech povoláni být lidskými nádobami, které dávají druhým napít. Někdy se nádoba mění na těžký kříž, ale právě na kříži se nám probodený Pán odevzdal jako pramen živé vody. Nenechme si ukrást naději!« (85-86).

Tato slovní vyjádření – jako „nenechme si ukrást…“, pocházejí z pravidel k rozlišování duchů sv. Ignáce, který často vykresluje ďábla jako zloděje. Počíná si jako nějaký velitel – říká sv. Ignác – který nás napadá na nejslabším místě, aby dobyl a vyloupil to, co si přeje (srov. Duchovní cvičení, 327). V našem případě, v současnosti, se nás – podle mého mínění – snaží okrást o radost, což je, jako by nám uloupil přítomnost[5] a naději – vycházení, putování – tedy milosti, o které nejvíce prosím a dávám prosit pro církev tohoto času.
V tomto bodě je důležité učinit krok kupředu a říci, že víra roste, pokud v přítomném okamžiku rozlišíme, jak konkretizovat lásku v možném dobru, přizpůsobenému dobru druhého člověka. Hlavním dobrem pro druhého člověka je umožnit mu růst ve víře. Společná prosba učedníků »Dej nám více víry« (Lk 17,5) v sobě zahrnuje vědomí, že víra je kolektivní dobro. Je však třeba vzít v úvahu, že úsilí o dobro druhého člověka nás vystavuje riziku. Jak stojí v Evangelii gaudium:

»Misionářské srdce si je vědomé, […] že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest« (45).

Toto rozlišování zahrnuje nevyslovený akt víry v Krista, přítomného v chudém a nejposlednějším člověku, ztracené ovci, neodbytném příteli. Krista přítomného v člověku, který nám vychází vstříc – a buď se ukáže, jako Zacheus nebo hříšnice vstupující se svou nádobou oleje, anebo je téměř nepovšimnutelný, jako žena s krvotokem; anebo Krista přítomného v člověku, ke kterému přistupujeme my sami a cítíme s ním soucit, když ho už zdálky vidíme, jak leží u kraje silnice. Věřit, že tam je Kristus, rozlišit nejlepší způsob, jak směrem k Němu učinit malý krok pro dobro daného člověka, znamená růst ve víře. Není to dobročinný skutek, nýbrž rozvoj víry, která rovněž tak sílí chválou a stále větší touhou.

Může nám prospět, když se teď na chvíli zastavíme u růstu víry, ke kterému dochází díky rozlišování okamžiku. Pokrok víry v paměti a naději je častěji rozvíjen, avšak tento pevný bod rozlišování možná nikoli. Mohlo by se to dokonce jevit tak, že tam, kde je víra, by nemělo být zapotřebí rozlišování – člověk věří a to stačí. To je však nebezpečné, zejména když se obnovené úkony víry v Osobu Krista, našeho Pána, s veškerým jejich dynamismem, který jsme právě probrali, nahradí pouze intelektuálními úkony, jejichž dynamika se vyčerpává v reflexích a vypracovávání abstraktních formulací. Vymezení pojmů je nezbytným momentem myšlení – je jakousi volbou dopravního prostředku, nutnou pro dosažení cíle. Víra se ale nevyčerpá abstraktní formulací stejně jako se láska nevydá v partikulárním dobru. Vlastností víry a milosrdné lásky je růst a rozvoj v otevřenosti větší důvěře a vyššímu obecnému dobru. Osobitostí víry je její „činorodost“, aktivita, a totéž platí pro lásku. A prubířským kamenem je zde rozlišování. Víra totiž může zkamenět a zakonzervovat přijatou lásku, změnit ji na předmět vystavený v muzeu. Víra ale také může vyvanout v projekci vytoužené lásky a změnit ji na virtuální objekt, který existuje pouze na utopickém ostrově. Rozlišení reálné, konkrétní a v daném okamžiku možné lásky ve prospěch nejdramatičněji potřebného člověka činí víru aktivní, kreativní a účinnou.

Emblematická postava „protříbeného“ Šimona Petra
Abychom poněkud konkretizovali tuto reflexi o víře, která roste příhodným rozlišováním, rozjímejme postavu „protříbeného“ (Lk 22,31) Šimona Petra, kterého Pán paradigmaticky připravil tak, aby svojí vyzkoušenou vírou utvrzoval nás všechny, „kteří milujeme Krista, ačkoli jsme ho neviděli“ (srov. 1 Petr 1,8).
Vstupme tedy naplno do tohoto paradoxu, ve kterém ten, který nás má utvrzovat ve víře, je tím, kterému Pán často vytýkal jeho „malověrnost“. Za příklad velké víry kladl Pán obvykle jiné lidi. S nemalým nadšením mnohokrát chválil víru prostých lidí i těch, kteří nepatřili k izraelskému lidu – vzpomeňme na setníka (srov. Lk 7,9) a na Syroféničanku (Mk 7,26) – zatímco učedníkům, a zvláště Šimonu Petrovi, nezřídka vytýkal jejich „malověrnost“ (Mt14,31).
Spolu s vědomím, že Pánovy reflexe ohledně velké víry či malověrnosti mají pedagogický smysl a jsou podnětem k větší touze po růstu ve víře, soustřeďme se na ústřední etapu života Šimona Petra, totiž tu, ve které mu Ježíš říká, že „prosil“ za jeho víru. Je to moment, který předcházel Umučení; apoštolové právě diskutovali o tom, kdo z nich je zrádcem a kdo bude největší, když Ježíš říká Šimonovi:

„Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ (Lk 22,31-32).

Upřesněme pojmy, poněvadž Pánovy prosby k Otci se týkají věcí, které je třeba uchovávat v srdci. Vezměme v úvahu, že Pán „prosil“[6] za Šimona, ale myslel na nás. „Zaniknout“ je překladem termínu ekleipo, od něhož je výraz „zatmění“, který velice názorně označuje zatmění víry skandálem pašijí. Je to zkušenost, kterou nazýváme neútěchou (zklamáním), zastíněním světla.
„Obrátit se“ (epistrepsas) tady znamená vrátit se k předcházející útěše po prožitém zklamání a být protříben démonem.
„Utvrdit“ (sterizon) znamená „upevnit“ (histemi) víru, aby od té chvíle byla „odhodlaná“ (srov. Lk 9,51). Víra, kterou nemůže strhnout žádný vítr nějakého učení (srov. Ef 4,14). Později se ještě zastavíme u tohoto „tříbení“. Nyní můžeme Pánova slova přečíst znovu:

„Šimone, Šimone, [...] já jsem za tebe prosil Otce, aby tvoje víra nebyla zatemněna (mou znetvořenou tváří, v tobě, který jsi viděl její proměnění); a ty, až projdeš touto zkušeností neútěchy, kterou si démon vyžádal, abys byl protříben, utvrzuj (touto protrpěnou vírou) víru svých bratří.“

„Vidíme tak, že víra Šimona Petra má zvláštní charakter: je to vyzkoušená víra, kterou je pověřen utvrzovat a upevňovat víru svých bratří, naši víru. Víra Šimona Petra je menší než u mnoha maličkých věřícího Božího lidu. Dokonce pohané jako setník mají větší víru, když prosí o uzdravení svého nemocného příbuzného. Šimonova víra je pomalejší než víra Marie Magdalény i ta Janova. Jan uvěří, jakmile uvidí pruhy plátna, a rozpoznává Pána na břehu jezera, jakmile slyší Jeho slova. Víra Šimona Petra má svoje velké momenty, když vyznává, že Ježíš je Mesiáš, ale téměř vzápětí po nich následují momenty velkých pochybení, krajních slabostí a naprostého zmatení, když chce Pána odradit od kříže nebo se začne topit v jezeře anebo chce bránit Pána mečem. O ostudné chvíli trojího zapření před služebníky ani nemluvě.
Můžeme rozlišit tři druhy myšlenek, plných citů[7], které se ve zkouškách víry Šimona Petra vzájemně ovlivňují. Některé tyto myšlenky vycházejí ze samotné jeho povahy, jiné vyvolává přímo démon (zlý duch); a třetí druh myšlenek přichází přímo od Pána či od Otce (dobrého ducha).

a) Dvě jména a touha kráčet po vodě k Ježíšovi
Nejprve se podívejme, jak se Pán vztahuje k tomu nejvíce lidskému aspektu víry Šimona Petra. Mluvím o zdravé sebedůvěře, kterou člověk chová vůči sobě i vůči druhému, o schopnosti být důvěryhodný, upřímný a věrný, na čemž se zakládá každé lidské přátelství. Existují dvě životní epizody Šimona Petra, v nichž lze zahlédnout růst víry, kterou lze označit za upřímnou. Je to víra upřímná ve smyslu nekomplikovaná, takže v ní může růst přátelství prohlubováním v tom, čím každý je, bez nějakých stínů. První je epizoda dvou jmen; druhou je epizoda, kdy Šimon Petr žádá Pána, aby mu poručil vykročit po vodě k Němu.

Šimon se objevuje na scéně, když jej vyhledá jeho bratr Ondřej, aby mu řekl: »Našli jsme Mesiáše« (Jan 1,41); a on následuje svého bratra, který jej zavede k Ježíšovi. A hned tady dojde ke změně jména. Jde o volbu, kterou učinil Pán vzhledem k poslání být Skálou, pevným základem víry, na níž postaví svoji církev. Všimněme si, že Pán Šimonovi jméno ani tak nemění, ale spíše mu přidává druhé, tedy Petr.
Tato skutečnost je již sama o sobě důvodem pnutí a růstu. Petr se pohybuje vždycky kolem stěžeje, kterou je Pán, krouží a pociťuje tíži i pohyb obou svých jmen. Šimon, tedy rybář, hříšník, přítel a Petr, tedy Skála, na níž se staví; ten, který má klíče i poslední slovo, pečuje o ovce. Těší mne myšlenka, že Šimon je jméno, kterým ho Ježíš nazývá, když spolu mluví jako přátelé, a Petr je jméno, kterým jej Pán prezentuje, ospravedlňuje, hájí a jedinečným způsobem před druhými povyšuje jako muže, k němuž má naprostou důvěru. Ačkoli mu Ježíš dává jméno „Petr-Skála“, nazývá jej dál Šimonem.
Víra Šimona Petra postupuje a roste v napětí mezi těmito dvěma jmény, přičemž pevným bodem – stěžejí – je Ježíš.
To že má dvě jména, jej decentralizuje. Nemůže se soustředit do žádného z nich. Kdyby chtěl mít pevný bod v Šimonovi, musel by stále říkat: »Pane, odejdi od mě: jsem člověk hříšný« (Lk 5,8). Kdyby se chtěl soustředit výlučně na to, že je Petrem, zapomněl by nebo zakryl všechno to, co je Šimonovo, stal by se kamenem úrazu, jak se stalo, když nejednal »ve shodě s pravdou evangelia«, jak mu vytknul Pavel, protože se začal stranit pohanokřesťanů (srov. Gal 2,11-14). Držet se Šimona (rybáře a hříšníka) i Petra (Skály a klíče pro druhé) jej zavazuje k tomu, aby sám sebe neustále decentralizoval a kroužil jedině kolem Krista, jediného středu.

Názorným příkladem této decentralizace, jejího uskutečnění, je epizoda, v níž žádá Ježíše, aby mu poručil kráčet po vodě k Sobě. Tady Šimon Petr vyjevuje svou povahu, své sny a svoji náklonnost následovat Ježíše. Když se začne topit, protože přestane hledět na Pána a sleduje rozbouřené vlny, vychází najevo jeho strach a přeludy. A když prosí, aby ho Pán zachránil a ten mu podává ruku, ukazuje, že dobře ví, kým pro něho Ježíš je: jeho Spasitelem. A Pán posiluje jeho víru, dává mu, co si přeje, když mu podává ruku a uzavírá tuto záležitost procítěnou a ubezpečující větou: »Malověrný, proč jsi pochyboval?« (Mt 14,31).
Šimon Petr ve všech „mezních“ situacích, v nichž se ocitá, veden svojí vírou v Ježíše, vždycky rozpozná, jaká ruka jej zachrání. S touto jistotou, třebaže dobře nerozumí tomu, co Ježíš říká nebo dělá, odtuší: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). Toto vědomí „malověrnosti“ spolu s pokorou nechat si pomoci tím, kdo umí a může pomoci, je lidsky vzato oním bodem zdravé sebedůvěry, v níž je zakořeněno zrno té víry, v níž má „utvrzovat druhé“, „na níž se staví“ a kterou Ježíš požaduje od Šimona Petra i od nás, kteří máme účast na jeho službě. Řekl bych, že je to víra, kterou lze sdílet možná právě proto, že není tak obdivuhodná. Víra někoho, kdo by se bez trápení naučil kráčet po vodě, by možná byla fascinující, ale odrazovala by nás. Zatímco tato víra, jakou má dobrý přítel, který si je vědom vlastní malosti a plně důvěřuje Ježíši, v nás budí sympatie a utvrzuje nás, což je milost!

b) Ježíšova prosba a démonské protříbení
V ústřední Lukášově pasáži, kterou se necháváme vést, můžeme vidět, co způsobuje démonské protříbení osobnosti Šimona Petra a jak Ježíš prosí, aby se slabost, ba dokonce hřích proměnily v milost i komunitní milost.
Soustřeďme se na slovo „protříbení“ (siniazo – tříbení pšenice), které evokuje duchovní hnutí, díky němuž se nakonec rozliší to, co pochází od dobrého ducha, a to, co přichází od zlého ducha. V tomto případě je zlý duch tím, kdo tříbí a kdo si nárokuje moc protříbit. A Pán mu nebrání, nýbrž využívá této zkoušky a svojí prosbou se obrací k Otci, aby posílil srdce Šimona Petra. Ježíš se modlí, aby Šimon Petr „nepodlehl pokušení“. Pán učinil všechno, co mohl, aby ochránil svoje během svého Umučení. Nemůže nicméně zamezit tomu, že každý bude pokoušen démonem tam, kde je nejslabší. V tomto typu zkoušek, které Bůh bezprostředně nesesílá, ale nebrání jim, se Pán stará o to, abychom - jak říká Pavel - nebyli pokoušeni nad svoje síly (srov. 1 Kor 10,13).

Skutečnost, že Pán výslovně sděluje, že prosí za Šimona, je extrémně důležitá, protože nejzáludnější pokušení démona spočívá ve zvláštní zkoušce vyvoláním dojmu, že nás Ježíš opustil, nechal nás určitým způsobem napospas a nepomohl nám, jak by měl. Sám Pán toto pokušení zakusil a přemohl jej nejprve v Getsemanské zahradě a pak na kříži tím, že se s pocitem opuštěnosti svěřil do Otcových rukou. V tomto bodě víry potřebujeme být obzvláště a pečlivě posíleni a utvrzeni. V tom že Pán předvídá, co se stane Šimonu Petrovi, a ujišťuje ho, že za něho již prosil, aby jeho víra nezanikla, nacházíme sílu, kterou potřebujeme.

Toto „zatmění“ víry skandálem pašijí je jednou ze situací, kvůli níž se Pán modlí obzvláště. Pán nás žádá, abychom se modlili neustále a naléhavě; přidružuje nás ke svojí modlitbě a nechává nás prosit: „neuveď nás do pokušení a zbav nás od zlého“, protože naše tělo je slabé. Zjevuje nám, že jsou démoni, které nelze přemoci jinak než modlitbou a pokáním, a ukazuje nám, že se někdy modlí zvláštním způsobem On sám. A toto je jedna z těchto situací. Jako se chopil ponižujícího úkolu mytí nohou svým učedníkům a jako začal po svém zmrtvýchvstání osobně těšit svoje přátele, stejně tak se Pán osobně modlí za to, aby posílil víru Šimona Petra a tak i víru všech ostatních. Je třeba vzít na vědomí, že k této modlitbě, kterou vykonal a nadále koná Pán, jenž »je po Boží pravici a přimlouvá se za nás« (Řím 8,34), se máme utíkat, abychom posilovali svoji víru.

Jako lekce daná Šimonu Petrovi umytím nohou potvrdila Pánův služebný postoj, který se jakožto zásadní skutečnost stal pevnou součástí paměti církve, tak tato lekce, daná v témže kontextu, se musí stát ikonou zkoušené a tříbené víry, za niž prosil Pán. Jako kněží účastnící se petrovské služby v tom, co nám náleží, a podílející se na témže poslání, máme nejenom mýt nohy svým bratřím, jako to činíme na Zelený čtvrtek, ale máme je utvrzovat v jejich víře vydáváním svědectví o tom, jak Pán prosil za tu naši.

Jestliže ve zkouškách, které mají původ v našem těle, nás Pán posiluje, povzbuzuje a působí četné zázraky uzdravení, v těchto pokušeních, která přicházejí přímo od démona, používá Pán mnohem složitější strategii. Vidíme, že některé démony vyhání rovnou a přímo; jiné neutralizuje tím, že je umlčí; další nechává mluvit a žádá, aby mu řekli, jak se jmenují, jako tomu bylo v případě toho, který si říkal „Pluk“; jiným odpovídá obšírně slovy Písma a snáší je dlouhou dobu, jako v případě pokoušení na poušti. Tohoto démona, který pokouší Jeho přítele na začátku pašijí, poráží modlitbou ne proto, aby byl Šimon ponechán v pokoji, nýbrž aby jeho protříbení bylo důvodem síly ku prospěchu ostatních.

Máme zde tedy několik velkých poučení, pokud jde o růst ve víře. Jedno se týká skandálu utrpení Nevinného a nevinných. To se nás týká víc, než si myslíme, týká se to dokonce těch, kteří ho působí, i těch, kteří se tváří, že ho nevidí. Prospívá nám, slyšíme-li z Pánových úst právě v té chvíli, kdy se na sebe chystá vzít skandál umučení, jak prosí za to, aby nezanikla víra toho, kterého činí svým zástupcem, jenž má utvrzovat nás ostatní. Zatmění víry způsobené umučením není něco, co může každý vyřešit a překonat individuálně.

Další důležitou lekcí je fakt, že vystavuje-li nás Pán zkoušce, nečiní to nikdy tak, že staví na naší nejslabší stránce. Toto je typické pro démona, který zneužívá našich slabostí, hledá naši slabou stránku a zuřivě napadá ty nejslabší z tohoto světa. Proto nekonečné a bezdpodmínečné Otcovo milosrdenství k těm nejmenším a hříšníkům, i soucit a nekonečné odpuštění, které Ježíš uplatňuje až do té míry, že dává život za hříšníky, neplyne jenom z toho, že Bůh je dobrý, ale je také plodem nejzazšího Božího rozlišení zla, aby jej vykořenil ze vztahu k tělesné slabosti. V poslední instanci se totiž zlo nepojí k tělesné slabosti a k tělesným omezením. Proto se Slovo bez obav stává tělem a dosvědčuje, že může dokonale žít a růst ve Svaté Rodině, opatrováno dvěma skromnými tvory, totiž svatým Josefem a Pannou Marií, svojí matkou.

Zlo má svůj původ v úkonu duchovní pýchy a vzniká z domýšlivosti dokonalého stvoření, Lucifera. Potom nakazí Adama a Evu, když nalezne oporu v jejich „touze být jako bohové“, a nikoli v jejich slabosti. V případě Šimona Petra se Pán neobává křehkosti hříšného člověka, ani jeho strachu kráčet po vodě uprostřed bouře. Obává se spíše diskuse o tom, kdo je největší.

V tomto kontextu říká Šimonu Petrovi, že si démon vyžádal jej protříbit. A můžeme si domyslet, že tříbení začalo již tam, tedy v diskusi o tom, kdo jej měl zradit, což pak vyústilo ve spor o to, kdo z nich je asi největší. Celá Lukášova pasáž, jež následuje hned po ustanovení eucharistie, je tříbením: diskuse, předpověď zapření, podání mečů (srov. Lk 22,23-38). Víra Šimona Petra je tříbena napětím mezi touhou být věrný a bránit Ježíše a touhou být největším a zapřením, zbabělostí a pocitem, že je nejhorší ze všech. Pán prosí, aby Satan nezatemnil Šimonovu víru ve chvíli, kdy je zaměřen na sebe v touze po své velikosti, v pohrdání sebou anebo v prožitcích zděšení a rozpaků.

Pokud Petr tyto věci zpracoval v nějaké formulaci, pak je to pojem „vyzkoušené víry“, jak ukazuje jeho první list, ve kterém Petr upozorňuje věřící, že není třeba se podivovat nad očistnou výhní, kterou musejí procházet, jako by to bylo něco neobvyklého (srov. 4,12), nýbrž mají odolávat ďáblovi „silní vírou“ (5,9). Petr sám sebe označuje za „svědka Kristových utrpení“ (5,1) a svoje listy píše, protože chce „probouzet jasné smýšlení“ (2 Petr 3,1) (eilikrine dianoian – soud osvícený slunečným paprskem), což je zřejmá milost, jež je opakem „zatmění“ víry.
Pokrok víry tudíž nastává díky tomuto tříbení, tímto procházením skrze pokušení a zkoušky. Celý život Šimona Petra lze nahlédnout jako růst ve víře díky doprovázení, ve kterém jej Pán učí, aby ve svém srdci rozlišoval to, co přichází od Otce, od toho, co pochází od démona.

c) Pán vystavuje zkoušce, umožňuje víře růst od dobrého k lepšímu v neustále přítomném pokušení
Nakonec setkání u Tiberiadského jezera. Další pasáž, ve které Pán vystavuje Šimona Petra zkoušce a umožňuje mu růst od dobrého k lepšímu. Láska osobního přátelství se upevňuje jako to, co „sytí“ stádce a posiluje ho ve víře (srov. Jan 21,15-19).

V kontextu jiných zkoušek víry Šimona Petra, jež mají posílit naši víru, můžeme postřehnout, že tady Pán připravil velmi zvláštní zkoušku. Obvykle se říká, že Pán se otázal Šimona Petra třikrát, protože jej třikrát zapřel. Možná, že se tato slabost vyskytovala v duši Šimona Petra (nebo toho, kdo čte jeho příběh) a že ji tento dialog měl zahojit. Můžeme si však také myslet, že Pán zahojil toto zapření svým pohledem, který vyvolal u Šimona Petra hořký pláč (srov. Lk 22,62). Ve zmíněném dotazování můžeme objevit určitý postup, kterým Pán vychází od toho dobrého, co všichni uznávali a s čím mohl být Šimon Petr spokojen: »Miluješ mne více než ti zde?« (v.15), utvrzuje ho v tom zjednodušením otázky na pouhé »miluješ mě?« (v.16), která odnímá Šimonově duši přání velikosti a rivalitu, a končí otázkou »Máš mne rád jako přítel?« (srov. v.17), což je to, po čem Šimon Petr nejvíce toužil, a evidentně i tím, co nejvíce leží na srdci Ježíšovi. Pokud jde opravdu o přátelskou lásku, pak tady žádná výčitka či výtka nemůže mít místo. Přátelství je přátelství a to je nejvyšší hodnota, která zjednává nápravu a zlepšení všeho ostatního, aniž by bylo třeba mluvit o důvodech.

Možná, že největším pokušením démona bylo to, které u Šimona Petra vyvolalo dojem, že není hoden být Ježíšovým přítelem, protože jej zradil. Pán je však věrný. Vždycky. A svoji věrnost čas od času obnovuje. »I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe« (2 Tim 2,13), jak říká Pavel svému synovi ve víře, Timotejovi. Přátelství zahrnuje určitou přízeň, že totiž přítel, který je věrnější, může svojí věrností učinit věrným toho druhého, který tolik věrný není. A jde-li o Ježíše, pak On - více než kdokoli jiný - má moc učinit věrnými svoje přátele. V této víře – víře ve věrného přítele Ježíše – je Šimon Petr utvrzen a poslán utvrzovat všechny ostatní. V tomto přesném smyslu je možné chápat trojí poslání pást ovce i beránky. Vezme-li se v úvahu všechno, co obsahuje pastorační péče, pak tím hlavním prvkem je posilování druhých ve víře v Ježíše, který nás má rád jako přátele. Na tuto lásku poukazuje Petr ve svém prvním listu: je to víra v Ježíše Krista, kterého – jak říká – »milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něhož věříte, třebaže ho ještě nevidíte«, a tato víra vám přinese »nevýslovnou a zářivou radost«, až dosáhnete »cíle své víry, totiž spásy duše« (srov. 1 Petr 1,7-9).

Vyvstává však nové pokušení. Tentokrát proti jeho nejlepšímu příteli. Pokušení prozkoumat vztah mezi Ježíšem a Janem, milovaným učedníkem. Pán jej v tomto bodě napomíná přísně: »Proč se o to staráš? Ty mně následuj« (Jan 21,22).

Vidíme, že pokušení je v životě Šimona Petra neustále přítomné. On nám v první osobě ukazuje, jak víra roste vyznáním a přijímáním zkoušek. A ukazuje rovněž, že samotný hřích se stává součástí pokroku víry. Petr se dopustil nejhoršího hříchu – zapřel Pána – a přesto se stal papežem. Pro kněze je důležité umět zařadit svá pokušení a svoje hříchy do této Ježíšovy modlitby za to, aby nezanikla naše víra, nýbrž uzrála a sloužila k posílení víry těch, kteří jsou nám svěřeni.

Rád opakuji, že kněz či biskup, který nevnímá, že je hříšník, nezpovídá se a uzavírá se do sebe, neroste ve víře. Je však zapotřebí mít se na pozoru, aby vyznání a rozlišování vlastních pokušení obsahovalo a bralo na vědomí ten pastorační smysl, který jim chce dát Pán.

Jeden mladý muž, který pobýval v Hogar de Cristo (protidrogové centrum) otce Pepeho v Buenos Aires, vyprávěl, že jeho mysl mu odporovala a říkala mu, že tam nemá zůstávat, a on proti tomuto pocitu bojoval. Říkal, že mu v tom hodně pomáhal otec Pepe, kterému jednoho dne řekl, že už to nemůže vydržet, chybí mu jeho rodina, manželka a děti a že chce odejít. »A kněz mi řekl – řekl onen muž - „A před tím, když jsi se toulal, bral jsi a prodával drogy, to ti nechyběli? Myslel jsi na ně?“ - Potichu jsem zavrtěl hlavou, že ne, a kněz, aniž by něco dodal, mi podal můj batoh a řekl mi: „Jdi, to stačí“.« Je to jako říci, uvědom si, co se s tebou děje a co říkáš. „Děkuj nebesům, že nyní cítíš tento nedostatek.“
Onen muž ocenil velkorysost tohoto kněze, protože mu říkal věci do očí. A to mu pomáhalo bojovat, protože se musel přizpůsobovat jeho vůli.

Vyprávím to, abych ukázal, že růstu víry pomáhá, když se drží pospolu vlastní hřích, přání dobra druhým i pomoc, kterou dostáváme a kterou máme poskytovat. Oddělování není k ničemu. Je na nic cítit se dokonalým, když konáme službu, a když hřešíme, ospravedlňovat se tím, že jsme jako všichni ostatní. Je zapotřebí obojí spojovat. Pokud posilujeme víru druhých, činíme to jako hříšníci. A když hřešíme, zpovídáme se z úhlu toho, čím my kněží jsme, s důrazem na odpovědnost, kterou máme vůči lidem, protože nejsme jako všichni. Tyto dvě věci se správně spojí, když před sebe postavíme lidi, své ovce, zvláště ty nejubožejší. A to je to, co dělá Ježíš, když se táže Šimona Petra, zda jej má rád, ale neříká nic o bolesti, ani o radosti, které tato láska působí, nýbrž ukazuje mu jeho bratry: pas mé ovce, utvrzuj víru svých bratří. Podobně jako když onen mladý muž v Hogar de Cristo uslyšel: „Děkuj za to, že vnímáš nedostatek.“

„Děkovat za to, že jsi malověrný,“ znamená, že máš rád svoje bratry. „Vděčnost za to, že se cítíš hřísníkem, nehodným této služby“, znamená vnímat, že konáš-li něco, pak je to proto, že za tebe prosí Ježíš, bez Něhož nemůžeš činit nic (srov. Jan 15,5).

Naši dědové říkali, že víra roste skrze úkony víry. Šimon Petr je příkladem člověka, jemuž Pán Ježíš neustále umožňuje konat úkony víry. Když Šimon Petr pochopí tuto Pánovu „dynamiku“, tuto Jeho pedagogiku, nepromarní žádnou příležitost rozlišit v každé chvíli, jaký úkon víry ve svého Pána může vykonat. V tom se nemýlí. Když Ježíš jedná jako jeho Pán a dává mu jméno Petr, Šimon mu to dovoluje. Jeho „ať se tak stane“ je mlčenlivé jako u svatého Josefa a ukáže se jako reálné v průběhu jeho života. Když jej Pán povyšuje a ponižuje, Šimon Petr nehledí na sebe, ale pozorně přijímá lekci toho, co přichází od Otce, i toho, co pochází od ďábla. Když mu Pán vytýká, proč se povyšoval, nechá si to vytknout. Když mu Pán vtipně ukazuje, že se nemusí přetvařovat před výběrčími chrámové daně, jde ulovit rybu, v níž najde stříbrný peníz. Když jej Pán ponižuje a předpovídá mu zapření, je upřímný a řekne, co si myslí, stejně jako, když hořce zapláče a nechá si odpustit. Tolik rozmanitých momentů v jeho životě představuje jedinou lekci, kterou jej Pán utvrzuje ve víře, aby on utvrzoval jeho lid. Prosme také my Petra, aby nás utvrzoval ve víře a tak abychom mohli utvrzovat svoje bratry.


[1] Srov. Promluva k papežským diplomatům, 21. června 2013.

[2] Srov. č. 160, 161, 164, 190.

[3] Srov. J. M. Bergoglio, Poselství ke mši pro výchovu a vzdělání, Velikonoce 2008.

[4] Un fuego que enciende otros fuegos, Santiago de Chile, 2004, 69-70; srov. Doc.de Aparecida 191.

[5] Srov. také Duchovní cvičení 333: »Páté pravidlo. Musíme dávat velmi pozor na průběh myšlenek. A je-li začátek, prostředek a konec zcela dobrý, pak je to znamením dobrého anděla. Když však někdo v průběhu svých myšlenek skončí u nějaké špatné nebo rozptylující věci nebo u něčeho méně dobrého, než co si duše předtím předsevzala vykonat, anebo když to duši oslabuje nebo znepokojuje tím, že jí to odnímá mír, klid a pokoj, který předtím měla, tak je to zřejmým znamením, že to pochází od zlého ducha, nepřítele našeho prospěchu a věčné spásy.«

[6] Srov. Homilie u Sv. Marty 3. června 2014. Pamatujme, že Pán prosí, abychom byli jedno a aby nás Otec chránil před démonem a světem a odpustil nám, když „nevíme, co činíme“.

[7] Jde o myšlenky, které rozpoznává Pán u svých učedníků, když jim po svém Zmrtvýchvstání říká: »Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti?« (Lk 24,38).



Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016 - dokončení
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016
12.7.15 Kdo je Bohem povolán, nevyhledává uznání, ani pomíjivý aplaus
10.7.15 Být vděčnými svědky milosrdenství, které nás proměňuje
8.7.15 Nezapomenout na nezasloužené vyvolení



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež ustanovil komisi pro studium Humanae vitae

Svatý stolec: Přístup k pitné vodě je základním lidským právem

Papež František se modlí za rodiče Charlieho Garda

Akceptace rozpočtové kultury je prvním výsledkem finanční reformy

Římské fontány jen u Respighiho

P. David Neuhaus o napjaté situaci v Jeruzalémě

Biskup Mina: Atentáty v Egyptě mají destabilizovat hospodářství

Temná noc v denících Carmen Hernándezové

Patnáct mariánských soch z Lurd na Ninivskou planinu

Církev v Zambii zakončila oslavy 125. výročí

Papež: Důvěřovat v Boží působení, které zúrodňuje dějiny

Světové dny mládeže 2019 na přímořském korzu

 Nově na webu
Svatý otec: O problému zla ve světě

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Bez evangelizace není možná integrace

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Církev nemůže zůstat vězeňkyní Západu

Rozhovory: Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv červenec 17
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě