srov.
Řím 15,1-6
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Již několik týdnů nám apoštol Pavel pomáhá k lepšímu pochopení křesťanské naděje. Řekli jsme si, že tato naděje není pouhý optimismus, nýbrž něco jiného. Apoštol nám pomáhá, abychom to pochopili a dnes naději klade vedle dvou postojů, které jsou navýsost důležité pro náš život a víru. Jsou to vytrvalost a povzbuzení (v. 4.5). V úryvku z listu Římanům, který jsme si právě vyslechli, se o nich mluví dvakrát – nejprve odkazují k Písmu a poté k samému Bohu. V čem spočívá jejich hlubší, pravý význam? A jak tyto dva postoje – vytrvalost a povzbuzení – vnášejí světlo do křesťanské naděje?
Vytrvalost bychom mohli definovat jako trpělivost – schopnost snášet, nést na svých bedrech tíži a zůstat věrní, i když se nám zdá těžká a nesnesitelná a pokouší se o nás negativní soudy a vůle zanechat všeho a všech. Zatímco povzbuzení ( v italském překladu útěcha) je milost, díky které dokážeme v každé situaci, včetně těch nejvíce poznamenaných zklamáním a utrpením, zachytit přítomnost Boha a jeho slitovné působení. Svatý Pavel nám připomíná, že vytrvalost a povzbuzení lze čerpat zejména z Písma. Boží slovo nás totiž v prvé řadě přivádí k tomu, abychom obrátili zrak k Ježíši, lépe Jej poznávali a připodobňovali se Mu až do té míry, že se Mu stále více budeme podobat. Na druhém místě nám Slovo zjevuje, že Bůh je skutečně „zdrojem vytrvalosti a povzbuzení“ (v.5) a že stále zůstává věrný své lásce k nám. Je vytrvalý v lásce k nám a nikdy se mu neomrzí. Je vytrvalý, neustále nás miluje a také o nás pečuje. Zakrývá naše rány svým dobrotivým a milosrdným pohlazením a utěšuje nás. A také v tom nikdy neochabuje.
Z tohoto úhlu pohledu také můžeme porozumět počátečnímu tvrzení apoštola Pavla, který říká: „My »silní« jsme povinni snášet slabosti těch, kdo »silní« nejsou, a ne libovat si sami v sobě (v.1). Tento výraz „my »silní«“ by se mohl jevit domýšlivě, avšak v logice evangelia víme, že tomu tak není. Naopak, má zcela protikladný význam, protože naše síla nepochází od nás, nýbrž od Pána. Kdo ve svém životě zakouší věrnou Boží lásku a jeho útěchu je schopen, či dokonce má povinnost stát nablízku slabším bratrům a brát na sebe jejich slabost. Pokud žijeme v Pánově blízkosti, dostaneme potřebnou sílu k blízkosti nejslabším a nejpotřebnějším lidem, k jejich povzbuzení a dodání sil. To je pravý význam onoho apoštolova tvrzení. Svou sílu můžeme projevit, aniž bychom si libovali sami v sobě, nýbrž jednoduše tak, že sami sebe považujeme za prostředníky Pánových darů, kteří se stávají konkrétními „rozsévači naděje“. Právě toto po nás Pán žádá – abychom v oné síle a schopnosti povzbudit rozsévali naději, což je dnes velmi potřebné, byť to není jednoduché…
Plodem takového životního stylu není společenství, složené z lidí první a druhé kategorie – tedy silných a slabých. Výsledkem, jak říká svatý Pavel, má být „život v souladu, podle vůle Ježíše Krista“ (v.5). Boží slovo sytí naději, která se konkrétně projevuje ve sdílení a vzájemné službě. Neboť také člověk, který je „silný“, dříve nebo později zakusí slabost a bude potřebovat povzbuzení ze strany druhých, a opačně také ve slabosti lze stále obdarovat úsměvem anebo podat ruku bratrovi v nesnázích. Takovéto společenství pak „jednomyslně a jako jedněmi ústy oslavuje Boha“ (v.6). To vše je možné pouze tehdy, pokud se středem stává Kristus a jeho Slovo, protože On je „silný“, dodává nám sílu, trpělivost, naději a útěchu. On je „silný bratr“, který o každého z nás pečuje. Všichni totiž potřebujeme, aby si nás Dobrý Pastýř naložil na ramena a zahalil nás svým laskavým a ohleduplným pohledem.
Drazí přátelé, nikdy Bohu dostatečně nepoděkujeme za dar jeho Slova, které se zpřítomňuje v Písmu. V něm se Otec našeho Pána, Ježíše Krista, zjevuje jako „Bůh vytrvalosti a povzbuzení“. A právě v něm si uvědomujeme, že naše naděje se nezakládá na vlastních silách a schopnostech, nýbrž na Boží podpoře a věrnosti jeho lásky, tedy na Boží síle a útěše.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
