Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Úryvek z listu svatého Pavla Římanům, který jsme právě vyslechli, nás mocně obdarovává. V Abrahamovi jsme zvyklí uznávat svého otce ve víře. Apoštol nám dnes dává pochopit, že Abraham je nám otcem v naději, nikoli jen otcem ve víře, nýbrž otcem v naději. A to proto, že v jeho životním příběhu můžeme již zahlédnout zvěst Vzkříšení, nového života, který přemáhá zlo i samu smrt.

Text říká, že Abraham uvěřil v Boha, „který oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17), a upřesňuje: „A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné a že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla“ (Řím 4,19). Toto je zkušenost, kterou jsme povoláni prožít také my. Bůh, který se zjevuje Abrahamovi, je Bohem, který zachraňuje, Bohem, který dává vyjít ze zoufalství a smrti, Bohem, který volá k životu. V Abrahamově životě se všechno stává chválou Boha, který osvobozuje a oživuje, všechno se stává proroctvím, a to pro nás, kteří nyní známe a slavíme naplnění toho všeho ve Velikonočním tajemství. Bůh totiž „vzkřísil z mrtvých Ježíše“ (Řím 4,24), abychom v Něm také my mohli přejít ze smrti do života. Abraham tedy opravdu může být nazýván „otcem mnoha národů“, neboť září jako zvěst nového lidstva – nás, kteří jsme byli zachráněni Kristem z hříchu a smrti a uvedeni jednou pro vždy do náruče Boží lásky.

Pavel nám v tomto bodě pomáhá zaměřit se na těsné spojení mezi vírou a nadějí. Říká totiž o Abrahamovi, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil“ (Řím 4,18). Naše naděje nestojí na lidských úsudcích, prognózách a ubezpečeních; ukazuje se tam, kde už není naděje, kde už není v co doufat, právě jako tomu bylo u Abrahama tváří v tvář svojí blížící se smrti a neplodnosti svojí manželky Sáry. Blížili se ke svému konci, nemohli již mít děti, a v této situaci Abraham uvěřil a doufal proti vší naději. A to je velké! Velká naděje má kořeny ve víře a právě proto je schopna překročit každou naději. Ano, nezakládá se totiž na našem slovu, nýbrž na Božím Slovu. Také v tomto smyslu jsme tedy povoláni k následování příkladu Abrahama, který, třebaže stál před zřejmou realitou blížící se smrti, důvěřuje Bohu, neboť „byl pevně přesvědčen, že Bůh má dost moci, aby splnil, když něco slíbí“ (Řím 4,21). Rád bych se vás zeptal: jsme o tom my všichni přesvědčeni? Jsme přesvědčeni, že Bůh nás má rád a že vše, co nám slíbil, je ochoten splnit? Někdo možná řekne: »Ale otče, kolik nás to bude stát?«. Je pouze jediná cena: otevřít srdce. Otevřete svá srdce a Boží síla vás povede vpřed, učiní divy a naučí vás, co je naděje. Toto je jediná cena: otevřít srdce víře a On učiní to zbývající.

Toto je paradox a současně nejsilnější a nejvznešenější prvek naší naděje! Naděje, založené na příslibu, který se z lidského hlediska jeví nejistým a nepředvídatelným, ale nepomine ani tváří v tvář smrti, neboť jej dává Bůh, který křísí z mrtvých a oživuje.

Drazí bratři a sestry, prosme dnes Pána o milost, abychom si jakožto praví Abrahamovi synové nadále zakládali netoliko na svých jistotách a svých schopnostech, nýbrž na naději, která pramení z Božího příslibu. Když Bůh dává slib, splní, co slíbil. Nikdy svoje slovo neporuší. Potom se našemu životu dostane nového světla, vědomí, že Ten, který vzkřísil svého Syna, vzkřísí také nás a sjednotí nás se Sebou a se všemi našimi bratry ve víře. My všichni věříme. Všichni, kteří jsme dnes na tomto náměstí, chválíme Pána, zpíváme Otče náš a přijmeme požehnání... Ale to vše pomine. Je to však také příslib naděje. Máme-li dnes otevřené srdce, ujišťuji vás, že se všichni setkáme na nebeském náměstí, které navěky a nikdy nepomine. Toto je Boží příslib a toto je naše naděje, pokud otevřeme svoje srdce.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience