Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelní úryvek z této neděle (srov.
Mt 18,21-35) nám podává nauku o odpuštění, které nepopírá utrpěné příkoří, avšak uznává, že lidská bytost, stvořená k Božímu obrazu, je vždycky víc než zlo, kterého se dopouští. Svatý Petr se ptá Ježíše: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ (v.21). Petrovi se zdá, že odpustit sedmkrát jednomu člověku je maximum; možná, že nám připadá příliš jen dvakrát. Ježíš však odpoví: musíš odpustit vždycky. A potvrzuje to vyprávěním podobenství o milosrdném králi a nelítostném služebníkovi. Ukazuje v něm nedůslednost toho, kdo nejprve sám odpuštění přijal a potom jej odmítnul dát.
Král z tohoto podobenství je velkodušný muž, který měl soucit a odpustil obrovský dluh – deset tisíc hřiven, což bylo enormní – jistému služebníkovi, který jej úpěnlivě prosil. Avšak tentýž služebník, jakmile potkal svého druha, který byl služebník stejně jako on a dlužil mu sto denárů, tedy mnohem méně, zachová se nelítostně a dá jej uvrhnout do žaláře. Neudržitelný postoj tohoto služebníka je naším postojem, pokud odmítáme odpustit svým bratřím. Zatímco král z podobenství je obrazem Boha, který nás miluje láskou oplývající tolikerým milosrdenstvím, že nás přijímá, prokazuje nám lásku a odpouští neustále.
Už naším křtem nám Bůh odpustil nesplatitelný dluh: prvotní hřích. To bylo poprvé. A potom nám bezmezným milosrdenstvím odpouští každou vinu, jakmile dáme najevo i jen nepatrný projev lítosti. Bůh je takový: milosrdný. Jsme-li pokoušeni uzavřít svoje srdce před tím, kdo nás poškodil a prosí o odpuštění, připomeňme si slova nebeského Otce nelítostnému služebníkovi: „Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mne prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (vv.32-33). Kdokoli zakusí radost, pokoj a vnitřní svobodu, kterou dává odpuštění, dovede se také otevřít možnosti odpustit.
Toto učení ze zmíněného podobenství zařadil Ježíš do modlitby Otče náš. Uvedl tak do přímého vztahu odpuštění, o které my prosíme Boha, s odpuštěním, které máme dávat svým bratřím: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Odpuštění, které dává Bůh, je znamením Jeho strhující lásky ke každému z nás; je láskou, která nám dává svobodu se vzdálit jako marnotratnému synovi, ale každý den vyhlíží náš návrat; je podnikavou láskou pastýře ke ztracené ovci; je něhou, která zahrnuje každého hříšníka, jenž klepe na Jeho dveře. Nebeský Otec – náš Otec – je plný lásky, kterou nám chce prokázat, avšak nemůže tak učinit, pokud svoje srdce uzavřeme lásce vůči druhým.
Panna Maria ať nám pomáhá stále více si uvědomovat velikost a bezplatnost Bohem daného odpuštění, abychom byli milosrdní jako On, který je laskavým, shovívavým a nadmíru dobrotivým Otcem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
