Papežovo vyjádření, že „opravdu nerozumí světu geopolitiky“, kterým na tiskové konferenci při návratu z Kolumbie odpověděl na otázku týkající se korejské krize, poněkud udivilo novináře, který ji položil, ale po pravdě řečeno asi ne jenom jeho. Mnozí se domnívají, že v této tak evidentní záležitosti je všechno zcela nabíledni. Považovat papežovo úsporné vyjádření za pouhou diplomatickou vytáčku však hloubavou mysl neuspokojí, tím spíš, že vzápětí přece jen nějaké hodnocení vyslovil: „Jde o boj zájmů, které mi unikají,“ dodal František.
Rozhodné distancování se od mocenského zápolení na globální scéně je základním, ne-li určujícím rysem pontifikátu, a to nejenom toho nynějšího. Papež František se na žádnou stranu nepřiklání, nepojmenovává je a nezmiňuje ani jejich počet. Tato zdánlivá vyhýbavost je ve skutečnosti velice radikální postoj, jehož opodstatnění je ryze křesťanské. Evangelia totiž jasně ukazují, že Ježíš se římské okupační moci nejenom podrobil, ale dokonce ji nikdy výslovně nekritizoval. Tvrdě a neúprosně kritizoval pouze představitele svého vlastního národa.
Politickou dimenzi svého působení Ježíš výslovně odmítl prohlášením o smyslu svého pozemského poslání. Když byl Pilátem u soudu dotázán, čeho se dopustil, Ježíš odpověděl, že Jeho království není z tohoto světa, a podal i přesvědčivý argument: jinak by přece Jeho služebníci bojovali, aby nebyl zatčen. A když se Jej zmatený Pilát znovu zeptá, zda je tedy přece králem, Ježíš kupodivu přisvědčí, ale svoje královské poslání velmi přesně vymezuje. Říká, že se narodil a přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě (srov. Jan 18,35-37). Teprve až bude ukřižován, jak řekl při jiné příležitosti, bude vypuzen vládce tohoto světa (Jan 12,31), o kterém tvrdí, že je od počátku vrahem, lhářem a otcem lži (srov. Jan 8,44). Ježíš jej přišel vypudit svědectvím vydaným pravdě. Vtělené Boží Slovo však dosvědčuje, že vládce tohoto světa nemůže být vypuzen verbálně, nýbrž pouze konkrétním mučednictvím, které podstupuje.
Otec lži ovšem neovládá tento svět mírem, nýbrž násilím, nikoli řádem, nýbrž řáděním. Sám ze sebe neumí nic jiného a ke stejné antikreativitě pokouší člověka, když se jej snaží vtáhnout do zdánlivého boje mezi protiklady, ať falešnými či skutečnými. Tento gnostický boj o moc se nazývá také slovem geopolitika. Anebo podobným slovem, jehož význam je také oproštěn od písmen, jimiž je tvořeno, totiž zeměkoulizace nebo latinizačním tvarem globalizace, který je stejně hloupý, ale zní intelektuálněji. Z evangelií je známo, že otec lži pokouší člověka nabídkou moci nad všemi královstvími světa za pouhý úkon adorace, klanění.
Principem gnóze je kladení rovnítka mezi protiklady, mezi dobro a zlo, mezi pravdu a lež, mezi právo a bezpráví, a to verbálně i nonverbálně, slovem i skutkem, smýšlením i jednáním. Hladina abstrakt ve veřejném diskurzu povážlivě stoupá a okultní syntax postupně kontaminuje lidskou řeč. Komplikuje se schopnost vzájemného lidského dorozumění, které stojí na chatrném (duchovním) chápání rozdílu mezi písmeny slov, jejich abstraktním významem a konkrétem, které označují. Obrazové sdělení je z hlediska možného dorozumění ještě chatrnější.
Hrozí, že se synonymem pravdivosti stane medializace. Ani kázání církevního společenství není imunní před tímto diktátem mondénnosti. Takzvaná politická korektnost je pouze nepřesným označením tohoto kultu kredibility, který 11. zářím – ani není třeba dodávat rok - převážil nad racionálně udržitelným popisem reality. Mediální interpretací byla přepodstatněna dokonce sama fyzikální stránka věci za účelem ideologicko-emotivní propagandy globálního ohrožení terorismem nebo jinak řečeno nástupem politicko-psychologické moci založené na lži a skutečných lidských obětech. Toto je konspirační teorie o spiknutí mezinárodního terorismu.
Samo slovo terorismus spojuje protiklady. Označuje zločin, kterým zároveň vyhrožuje. Pachatel je anonymní a všem známý. Potírání jeho pachatelů je verbováním dalších. Tato umělá kontradikce nutí člověka přiklonit se pouze na jednu stranu, přičemž stále více ubývá prostoru pro rozumovou reflexi reality. Je to uniformní myšlení (pensée unique), které odpoutává člověka od reality i od Boha Stvořitele.
Zásadní otázkou z hlediska křesťanské víry je správné určení protikladných pólů reality. Není to ani politická levice a pravice, ani sociální progresismus a konzervativismus, ani ekonomická konkurence na trhu, nýbrž dvě duchovní dynamiky: Boží a satanská, jak uvádí sv. Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních. Tyto dvě dynamiky nestojí před poslední bitvou, která by měla určit, kdo bude vítězem, což se snaží sugerovat právě satan, aby zatajil, že už byl poražen.
Na konci toto vítězství pouze vyjde nepopiratelně najevo a ukáže se, kdo se postavil na stranu vítěze a kdo na stranu odpůrce. Obě dynamiky však zůstávají v tomto světě přítomné, třebaže nepřítel lidské přirozenosti se snaží, protože je otcem lži, vsugerovat člověku, že v tomto konečném a ke konci spějícím světě není vládcem, ba že sám vlastně ani neexistuje, jak naopak zjevuje Ježíš Kristus.
Antikristovská dynamika, vyrůstající takříkajíc zdola, také dolů, do pekla stahuje, a to tím, že se člověka pomocí úskoků snaží jednak přesvědčit, že je všemohoucí, a jednak jej zlákat k rozhodnutí, aby si jako takový počínal.
Patrně proto nás papež František tak trochu nutí, abychom se osobně svěřovali Boží Prozřetelnosti víc než svým jistotám, včetně těch, které máme v důsledku svého poznání věroučných pravd, ba i svých náboženských zkušeností. Jde o to rozlišovat to nové, přičemž ne všechno, co se jako nové prezentuje, opravdu nové je.
Boj o království tohoto světa je zjevný, nepovede však k ničemu jinému než k dočasné vládě antikrista těsně předcházející Kristovu návratu.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
