V prvním čtení nás prorok Izaiáš vybízí, abychom hledali Pána obrácením: „Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení“ (
Iz 55,6-7). To je obrácení. Říkám nám, že toto je cesta: hledat Pána. Změnit život, obrátit se... A to je pravda. Ježíš však logiku mění a postupuje podle logiky, kterou nemohl nikdo pochopit: je to logika Boží lásky. Je pravda, že máš hledat Pána a dělat všechno proto, abys jej našel, avšak důležité je, že On hledá tebe. On tě hledá. Důležitější než hledat Pána, je postřehnout, že On hledá mne.
Podobenství z dnešního evangelia (Mt 20,1-16) nám umožňuje chápat, že Bůh vychází, aby nás našel. Pětkrát je v tomto úryvku řeč o vycházení, o tom, jak Bůh, hospodář během dne vyšel ven, aby najal dělníky na svoji vinici. Den znamená lidský život a Bůh vychází časně zrána, dopoledne, v poledne, odpoledne a v podvečer. Vychází neúnavně. Náš Bůh neochabuje ve vycházení, aby nás hledal a ukázal nám, že nás má rád. Někdo řekne: „Ale, otče, já jsem hříšník...“ A kolikrát jsme my na tomto náměstí jako ti z podobenství, kteří nečinně stáli celý den. Stát na náměstí znamená stát ve světě, stát v hříších... „Jdi [na mou vinici]!“ – „Je už pozdě...“ – „Jdi!“. U Boha není nikdy pozdě. Nikdy. Toto je logika obrácení. On vychází ze sebe sama, aby nás hledal. Vyšel ze Sebe sama, když poslal Svého Syna, aby nás hledal. Náš Bůh se na nás ustavičně dívá. Pomysleme na otce marnotratného syna. Evangelium o něm říká, že uviděl syna, když byl ještě daleko (srov. Lk 15,20). Proč je však uviděl? Protože každý den a snad několikrát denně vycházel na terasu vyhlížet, zda nepřichází syn. Takové je srdce našeho Boha: neustále nás očekává. A když někdo říká: „Nalezl jsem Boha“, plete se. To vlastně On tě nalezl a přivedl s Sebou. On činí první krok. Neúnavně vychází... Respektuje svobodu každého člověka, ale čeká, zda Mu trochu pootevřeme dveře. A toto je na Pánu obrovské: je pokorný. Náš Bůh je pokorný. Snižuje se k tomu, že na nás čeká. Stále je tam a čeká.
Všichni jsme hříšníci a všichni se potřebujeme setkat s Pánem, je nám zapotřebí tohoto setkání, které nám dá sílu jít dál, být jednoduše lepšími. Mějme se však na pozoru, protože On přechází, On přichází a bylo by smutné, kdyby přešel my bychom nepostřehli, že přecházel. Prosme dnes o tuto milost: „Pane, ať jsem si jist, že mne očekáváš. Ano, čekáš na mě i s mými hříchy, vadami a problémy.“ Všichni je máme, všichni. On je však vždycky tam! Mám za to, že nejhorším hříchem je nechápat, že On mne neustále očekává; nedůvěřovat v tuto lásku. Je to nedůvěra v Boží lásku.
Pán, ať vám v tento pro vás radostný den udělí tuto milost. I mně, všem. Milost být si jistí, že On je vždycky přede dveřmi a čeká, až trošičku pootevřu, aby vstoupil. Nemít strach. Když otec spatřil marnotratného syna, sestoupil z terasy a šel synovi vstříc. Ačkoli byl stár, přiběhl, a evangelium praví, že ještě než syn řekl: „Otče zhřešil jsem...“, otec jej objal a políbil (srov. Lk 15,20-21). Toto nás čeká, pokud trošičku otevřeme dveře: Otcovo objetí.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
