České dějiny opět vstupují na scénu, i když jen v novém ?titulu? Rocca Buttiglione ?defenestrato?.
Ve středu před Nanebevstoupením Páně, na třetí křížový den, 23. května 1618 svrhli vzbouřenci - protestantští stavové z oken české kanceláře na pražském hradě, nejvyššího zemského sudí Viléma Slavatu a karlštejnského purkrabího Jaroslava Martinice. Oba pád do hloubky 17 m přežili i když s všelijakými zraněními. Tato událost je známa v dějinách jako ?pražská defenestrace?.
A tedy ?defenestrato? (rozumějte ? vyhozený z komise Evropské unie) filozof Rocco Buttiglione vstupuje za bouřlivých ovací na scénu ?Teatro Nuovo? v Miláně. Sál pro tisíc lidí je neuvěřitelně zaplněný, mladí sedí v uličkách i na zábradlích a stovky dalších se tlačí marně na chodbách a na schodištích. Nějaká premiéra? Nikoliv. Ředitel časopisu ?Tempi? (Časy), Luigi Amicone, uspořádal ?Proces s katolickou čarodějnicí? ? to je další novinářský titul Rocca Buttiglione. Na scéně sedí už oba jmenovaní a třetím je hlavní redaktor ?Foglia? Giuliano Ferrara, který se sám definuje jako ?zbožný ateista?; zapřísahá se, že neřekne ?nevyslovitelné slovo? (myslí tím hřích), ale pak se neudrží: ?Co vlastně řekl Butigglione? Že se morálka zabývá chováním lidí a právo pak zákony. Hájil manželství mezi mužem a ženou, samozřejmou věc, ale ne pro evropské poslance. Dodal jsi snad, Rocco, že pro mnoho lidí je to svátost?? Rocco záporně kývá hlavou. ?Ach, ty ses zdržel? Nu dobrá, a pak Evropě hrozila krize. Sešlo se 25 států světadílu, který nemá kořeny na papíře, nýbrž ve skutečnosti a historii?. Bujarý hlas Ferrary je zavalen bouřlivým potleskem.
Mnohem mohutnější bouře potlesku otřásá zdmi divadla při debatě o umělém oplodňování. Ferrara, ?zbožný ateista?, vychází ze dvou faktů. ?Člověk je tvor? a ?věda nemůže slíbit nesmrtelnost?. Pak se zeptá: ?Víte, kdo je to Loris Angelo Bruneta. Ne? Nedivím se. Je to muž trpící talasemií (dědičnou anémií, poklesem červených krvinek), který by se nikdy nenarodil, kdyby tehdy existoval výběr embryí. Avšak on zdůraznil, že je štasten, že existuje. Ovšem toto výbušné prohlášení nenašlo místo na prvních stránkách novin nebo v televizi?. V sále stoupá nadšení. Je příhodná chvíle, přednést konkrétní iniciativu, kterou má na mysli. Ne nějaké hnutí, ne nějaká politická strana, ale souostroví mnoha osob s dvěma zásadami: Dělat politiku s plným zaujetím a hájit svobodu a důstojnost lidské osoby.
A atmosféra v divadle se elektrizuje, když začíná svým rozvážným stylem hovořit Roco Buttiglione: ?Jsem kamenem pohoršení, které právě začalo, ale půjde dál. Ptáte se proč? Protože prostá slova křesťana, který nemohl mluvit jinak, donutila Evropu, aby se zahleděla do svého nitra, až na to dno, kde se usadila její agnostická nevěra, jež je očividná a leckdy projevovaná, ale také pochyby o tomto agnostickém ateismu. Byl jsem poražen, protože tato Evropa přijímá všechno, ale nenávidí toho, kdo jí klade otázky na její duši. Ale to semeno vydá plody?. Ze sálu se ozývá námitka, zda musel poslance dráždít zmínkou o hříšnosti homosexualních styků a pak chtít od nich schválení.
?Téma hříchu, jež dokáže otřásat Evropou, jsem nezavedl do hovoru já. Položili mi šest otázek na téma, zda je homosexualní styk hříchem. Odpověděl jsem ?I may think?. Mohu si myslet, že je to hřích, ale v tom smyslu, že není vůbec důležité co si myslím, vždyť i kdybych si myslel, že je to hřích, vím, že to není zločin, a tedy stát do toho nemá strkat nos. A opakoval bych totéž tisíckrát. Sv. Tomáš Akvinský dodává výstižně: ?Kdyby stát trestal všechny hříšníky, nikdo by nebyl na svobodě. Umím rozlišovat mezi hříchem a zločinem?. A když mi namítali, jak bych jako komisař vtěloval do zákonů to, co považuji za hřích. Zda to není schizofrenie. ?Zde by stačila odpověď filozofa Wojtyly: ?aby se respektovala svoboda druhých k tomu není nutný relativismus člověka, který nevěří v žádnou pravdu. Stačí, když jsem přesvědčen, že pravda uznávaná z donucení, nemá žádnou mravní hodnotu. Svět, v němž jen z donucení všichni dělají, co je správné, se nepodobá ráji nýbrž peklu.
Celá tahle záležitost ? pokračuje klidným tónem Buttiglione ? navzdory tomu, že ?lobby informací a moc mass-medií, které nejsou v rukou Berlusconiho, záměrně zkreslovala, zamlčovala vše, co mluvilo v můj prospěch, či to svévolně vykládala podle svých předsudků proti svobodě a mezi nimi nejsilnějšího protikřesťanského předsudku, který se dnes v kuloárech evropské politiky nosí, byla darem, protože Bůh mě vrátil vám (obracel se k mladým katolíkům z Milána) a vy jste mou láskou, protože jsem s vámi sdílel cestu víry a pravdy?.
Jak lze zastávat názor, že v Evropě převládlo náboženství ?politicky korektního?? Ozvala se námitka z pravého balkonu.
?Kvůli tomu, co bych mohl nazvat neutralizování ideologií. Vždyť byla už alternativa k židovsko-křesťanským kořenům Evropy: a byla velká osvícenecká kultura, která vyvrcholila v marxismu. Ale když byl marxismus poražen, marxistická inteligence řekla: dobrá, my nemáme pravdu, ale pod podmínkou, že nemá pravdu nikdo. A že zmizí pojem dobra a zla. To je důvod proč se tak lavinovitě šíří v Evropě virus ?politicky korektního?. A to není útok na lidská práva. Vždyť bez hodnot neexistují žádná práva. Proč bych tě měl respektovat, když neuznávám, že máš nějakou hodnotu?.
To si tedy profesore, myslíte, že to bylo spiknutí proti vám? zazní dívčí hlas.
?Když obíhají umně vypracovaná dossier proti mně, aniž by se citovalo, co jsem řekl. Když se nehledí na má slova, nýbrž na to, co se zdá. Když se vytvoří schéma, které se rozšíří, a pak se mu věří. Jak to chcete nazvat? Spiknutí? Snad nejsme daleko od pravdy. Jako zde, kdosi použil výrazu ?nenávist proti katolíkům?.
Bere si slovo Ferrara: ?Nelíbí se mi vůbec Evropa nových osvícenců typu španělského Zapatera nebo skandálního filmového režiséra Almadovara. Zde bylo katolíkovi upřeno právo říci, kdo je. Jsme svědky ? Ferrara zvyšuje hlas ? pokusu o protikaotolický radikalismus těch, kteří si myslí, že je pravdou to, co si myslí většina a právě to je pravda totalitarismu. Nastala chvíle, abychom se mobilizovali, abychom přešli k akci ? mám na mysli kulturní boj ? ne terorismus.
A účastníci onoho večer v Teatro Nuovo v Miláně odcházeli s odkazem Rocca Buttiglione: ?Je nám zakázáno, stydět se za svou víru!?
Josef Koláček, 14. listopadu 2004
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
