Pohled do kalendáře i z okna nás nenechává na pochybách. Svou vládu nad přírodou definitivně přebral podzim. Letní zelená barva listnáčů se proměnila v přepestrou paletu nejrůznějších odstínů, vítr začíná studit a chladná rána, kdy všechno pokryjí bílé krystalky jinovatky, jako by nám připomínala, že paní zima už netrpělivě přešlapuje za dveřmi. Na některé lidi působí podzim smutně až melancholicky. Jsou však i tací, kteří se na podzimní období těší už od jara a často se ho doslova nemohou dočkat. Mezi takové patří zcela jistě myslivci. Kromě stále četnějších cest ke krmelcům na ně totiž čekají společné hony a společenské akce. Mezi ně v poslední době stále častěji patří "Svatohubertské" mše a poutě. Není jistě náhodou, že svátek hlavního patrona myslivců sv. Huberta slavíme právě na začátku podzimní lovecké sezóny - 3. listopadu.

Sv. Hubert se narodil ve 2. polovině 7. století ve východní Francii. Protože byl synem franckého dvořana, vyrůstal na královském dvoře, kde se mu dostalo kvalitního vzdělání i šlechtické výchovy. V roce 682 se Hubert oženil s dcerou Lovaňského hraběte. Manželka Floribona však o několik let později zemřela při porodu jejich prvního syna. Zřejmě i tato tragická zkušenost přispěla k zásadnímu obratu v Hubertově životě. Zřekl se svých nástupnických práv vévody akvitánského ve prospěch svých bratrů a sám odešel k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu, který se stal jeho rádcem i učitelem. Po studiích byl Hubert vysvěcen na kněze. Jako u mnoha jiných světců, váže se i k jeho konverzi starobylá legenda. Podle ní vyjel Hubert o velikonocích, na Velký pátek, na lov. V lese se mu zjevil jelen se zářícím křížem uprostřed paroží, který mu uložil, že má svůj život zaměřit k duchovním hodnotám a dát své schopnosti do služeb maastrichtského biskupa. Nevíme, nakolik je tato legenda pravdivá. Historicky doložitelnou skutečností ovšem je, že se Hubert stal roku 709 v Maastrichtu biskupem a v roce 721 ho papež jmenoval biskupem v Lutychu. Během své biskupské služby úspěšně šířil křesťanství v tehdy ještě převážně pohanských Ardenách, založil zde celou řadu klášterů a kostelů a ještě za svého života byl označován za "apoštola Arden". Když 30. května 727 zemřel, byl pochován v lutyšském kostele sv. Petra, který sám založil a jeho ostatky byly věřícími uctívány, aniž byl oficiálně kanonizován. Hubertův nástupce na lutyšském biskupském stolci nechal hrob 3. listopadu 744 otevřít a ostatky přenést do nového sarkofágu. Při této příležitosti byl také sepsán první Hubertův životopis a 3. listopad se stal dnem, kdy si církev jeho památku připomíná. V roce 825 byly Hubertovy ostatky přeneseny do benediktinského kláštera Andage v centru Arden a celá lokalita v nynější Belgii nese Hubertovo jméno.

V českých zemích je svatohubertská úcta spojena především se jménem šlechtice Františka Antonína hraběte Sporcka. Až budete mít někdy cestu do východních Čech, nezapomeňte se zastavit na zámku Kuks. Kromě světoznámých plastik Matyáše Bernarda Brauna a unikátní barokní lékárny, se zde můžete seznámit také se životem člověka, který stál u kolébky tradic české myslivosti. Zásluhou hraběte Sporcka byl například do střední Evropy roku 1690 vůbec poprvé přivezen lesní roh a na jeho panstvích vznikaly první lovecké skladby. Aby u nás byly i nadále kultivovány myslivecké tradice, kultura a jejich propojení s křesťanskou vírou, založil hrabě Sporck roku 1695 Řád sv. Huberta. V době komunistické totality byla aktivní veřejná činnost Řádu nemyslitelná, přesto od roku 1978 fungoval skrytě a ilegálně. Po pádu komunismu mohl Řád sv. Huberta začít veřejně prosazovat své původní poslání, propojení myslivosti, lásky a úcty k přírodě s křesťanskou vírou.

Možná si někteří z vás v tuto chvíli pomyslí, jaká vlastně může být spojitost myslivosti s křesťanskou vírou a jaký význam může mít pro život církve několik "Svatohubertských" mší ročně. Ne jen proto, že sám jsem myslivcem, jsem přesvědčen o tom, že podobné aktivity mají pro pastoraci církve v dnešním světě velkou důležitost. Vytváří totiž jedinečnou možnost, jak srozumitelně zprostředkovat svědectví křesťanské víry i lidem, kteří by jinak do kontaktu s církví přišli jen zcela výjimečně.
Celé hodiny bych vám mohl vyprávět o zkušenostech s těmi, kteří jsou ve své lásce a citlivosti k přírodě lidmi hluboce duchovními, a přesto by kvůli nejrůznějším předsudkům jen stěží překročili práh kostela, kdyby je do něho nepřilákala lovecká hudba a setkání s ostatními myslivci. A pokud kněz a farnost dokáží navíc vytvořit prostředí, ve kterém se tito "občasní návštěvníci kostela" cítí přijati, mohou se pak dít opravdu veliké věci. Nejednou jsem viděl u mnoha mysliveckých kamarádů nelíčené překvapení, když kněz, při podobné příležitosti, hovořil o úctě k přírodě, o zodpovědnosti člověka za tento nezasloužený dar... a vyjádřil tak přesně to, co si myslí i oni sami a také to prakticky uskutečňují při nesčetných hodinách, které věnují péči o zvěř a svou honitbu.
Důležité se mi zdá také to, že církev, kostel, se při "Svatohubertských" slavnostech stává místem setkání širokého okruhu lidí, celospolečenskou událostí, v jejímž centru se ocitá konkrétní farní společenství. Je to pro mne znamení, že se i v naší ateizované zemi začíná pomalu cosi měnit. Církev by neměla stát stranou od každodenního života, v izolovaném ghettu. Tam se jí snažili uzavřít už komunisté a mnozí jiní by v tom rádi pokračovali i dnes.

Nemyslím si, že by "Svatohubertské" mše byly zázračným prostředkem pastorace v dnešním světě. Může to být ale jedna z příležitostí, jak může církev oslovit mnoho lidí a přispět tak třeba i k odstranění předsudků, které vůči církvi mají. A také jsem přesvědčen, že jsou výmluvnou ukázkou toho, že život křesťana není a nemá být oddělen od běžného života nebo jeho zájmů. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu a je naším úkolem dorůstat do jeho podoby. Vždyť obraz Boží dobroty můžeme tak krásně spatřovat všude kolem sebe a zdá se, že zejména letošní podzim nám k tomu poskytuje nejednu příležitost. Přeji Vám radostný podzimní a také tak trochu "Svatohubertský" pohled kolem sebe.