Nový portál Vatikánského rozhlasu

365 365 zklamání... nebo ? Ambrose Bierce, novinář, spisovatel, tulák, který se narodil v Ohio v roce 1842, zmizel na bitevním poli snad v roce 1914 během občanské války v Mexiku. Zanechal nám ?Ďáblův slovník?, z něhož je citát na úsvitu nového roku.
Ve skutečnosti jde o spíše ironicky sžíravého satana než zvráceného, který je schopen dokonce sloužit pravdě, tím, že ji zbavuje bažin pokrytectví, jež ji pokřivují. Malý příklad ke slovu ?pomáhat?: = vytvářet si nevděčníka. Nebo k výrazu ?kultura? = typ ignorance, jež charakterizuje vědce. Ale vraťme se k citátu, který trochu škodolibě vyrovnává automatický optimismus mnoha přání k Novému roku 2006.
Bierce právem tlumí rétoriku iluzí, které se vrší na naší cestě jako závěje při metelici konvenčních přání, které jsou kořením politiky i reklamy ba někdy i určité útěšné, citové a léčitelské nábožnosti. Proslulý řecký řečník Demosthenes (384 - 322 př. Kr.) varoval: ?Nic není snadnější než si dělat iluze. Člověk totiž věří tomu, po čem touží?.
Sestupme tedy na kamenitou půdu života a jděme po ní s méně zasněným pohledem a s realističtějšími plány. Trochu pravdy měl anglický básník Alexander Pope (1688-1744), který razil ?deváté blahoslavenství?: ?Blažený je ten, kdo nic neočekává, protože nebude nikdy zklamán?. Skeptikové jásají, nihilisté jsou na koni. Ale běda člověku, který by uhasil v srdci každou touhu i očekávání, který přestal snít: ztratil by chuť žít, vůli k životu. To znají dobře lékaři a všichni, kdo doprovázeli své drahé v posledních chvílích jejich života....tak se vyrve z duše hluboký kořen štěstí.
Mnohem pronikavěji formuluje tuhle pravdu syn sv. Moniky, v mládí bezuzdný bouřlivák, ale po konverzi strhující teolog, filozof a církevní učitel Augustin (354-430): ?Jsme na zemi jako cizinci, žijeme v Kristu, ale dosud jsme poutníci na této zemi. Dokud nedojdeme k cíli zpívejme tak, abychom nepřestali toužit, neboť kdo touží, zpívá srdcem, i když jeho ústa mlčí. Kdo však netouží, i když jeho křik doléhá k uším lidí, před Bohem je němý?.

Evropou se dnes potlouká strašidlo: fundamentalistický liberalismus. Když se liberální individualismus stane ohniskovou hodnotou, na jejímž základě se posuzují všechny hodnoty, stává se nesnášenlivým ke všemu co není liberální; to zastává německý filozof Robert Spaemann. ?Současná Evropa trpí tímto nebezpečím, že totiž stanoví za nejvyšší hodnotu, která definuje novou svobodu, ?politically correct?(politicky správné). Kdo se neřídí touto ?hodnotou?, je vyloučen. A Evropa je už nesnášenlivá k tomu, kdo se nepoddá liberálnímu individualismu. Je to nebezpečí také pro církev a její svobodu?. Spaemann je dlouholetý profesor filozofie na univerzitě v Mnichově, je osobním přítelem Benedikta XVI. a autorem důležitých studií o etice (ale také o evolucionismu a o úloze vědy). Zastává názor, že úkolem křesťanů v sekularizovaném světadílu jako je Evropa, musí být úkol ?tvořivých menšin? schopných pěstovat mocnou spiritualitu, aby pak zasahovaly do společnosti. A v současné diskusi o evolucionismu a kreacionismu varuje: ?V Evropě je stále ještě bojovný vědecký ateismus, který se nesmí podceňovat. Reakce na prohlášení vídeňského kardinála Schönborna hodně osvětlují?. A dodává: ?Evolucionismus jako ideologie končí v absurditě. Není věrohodná, protože nevysvětluje přechod z neživé hmoty do života a to, že si je člověk vědom sám sebe, jeho sebevědomí?. A námitku těch, kteří tvrdí, že je rozumnost (racionalita) neslučitelná s vírou v Boha, vyvrací úsečně: ?Není-li Bůh, pak nemůžeme myslet. Neexistuje-li Bůh, pak je náš intelekt produktem pouhé náhody a tedy nemůže poznat pravdu. Vysvětlit věčnou podstatu každé pravdy tedy předpokládá připustit existenci Boha?. Ale co s Evropany, kteří jsou tak duchovně slabí, ubozí? Před každým z nás stojí Rahnerovo prorocké rčení: ?Církev XXI. století buď bude mystická nebo vůbec nebude?. Spaemann se nespokojuje s efektním paradoxem Karla Rahnera, i když přiznává, že na určitý trend vrhá ostré světlo. ?Na starém světadílu dnes prožíváme, vlastně už desítky let minulého století, přechod od masové církve k Božímu lidu, kde se křesťané chápou jako tvořivé menšiny, které zvolily cestu víry osobně a z přesvědčení, protože poznaly Krista, protože se s ním setkaly ve svých bližních, v evangeliu, protože zakoušejí přítomnost Boha v dějinách ? a ne pouze z tradice. To není resignující církev, nýbrž složená z těch, kdo žijí víru a chtějí toto nové vnést do společnosti, a vůbec jim nevadí, že je k Bohu lhostejná nebo ho přímo odmítá. Kvas také proniká do těsta, jež bylo předtím jen mrtvou moukou a vodou. Taková ?tvořivá menšina? je světlem, i kdyby všechna masmédia tvrdila opak; a to světlo umožní Evropě, aby znovu objevila své hluboké kořeny a neztratila svou duši?. Nedá se přeslechnout v prohlášeních profesora Spaemanna varování před Evropou jako ?komunitou hodnot?. Je rád, že si toho posluchači všimnuli, ale doslova vyráží do protiútoku: ?Musíme se však ptát: Jakých hodnot? Dnes se totiž liberální individualismus stal diktátorem, tyranem, jedinou přípustnou hodnotou, kterou se definuje nová svoboda Sjednocené Evropy. Kdo nepřijme toto měřítko za své, kdo se k němu nadšeně nehlásí, je ocejchován jako intolerantní; ani Kainovo znamení není horší. Klasickým příkladem je ostrakismus evropského parlamentu vůči italskému filozofu-ministru a kandidátu na komisaře Rocco Buttiglione nebo na bojkot Rakouska, protože lidová strana vyvořila vládu za účasti Haiderových liberálů. Ale také zákaz islámským dívkám nosit šátek do školy, nebo státní diskriminace sekt. Stane-li se liberální individualismus absolutní hodnotou, stane se nebezpečným jako kterýkoliv fanatický fundamentalismus a to i pro katolickou církev.? Že filozofie nezůstává v oblacích abstraktních pojmů dokázal téměř Rahnerovskou odpovědí na žhavé téma současné evropské politiky. Přijetí Turecka do evropské unie. Podnětem byla otázka jednoho studenta: ?Kdo je podle vašeho názoru více evropský, Ukrajina nebo Turecko? ? ?Přirozeně Ukrajina. Vstoupí-li Turecko do Evropy, jsou naše dny sečteny. Naše budoucnost bude muslimská.? Nastalo mrazivé ticho, ve kterém se hodnota liberálního individualismu jevila jako dům postavený na písku tváří v tvář ?tsunami?. Rychle se přešlo na jiné žhavé téma; do téhle budoucnosti nikdo neměl chuť hledět. Inu dobrá ? kardinál Schönborn a jeho interwiev v New York Times a už to zase jiskřilo. Jak je to možné, že střetnutí kolem darwinismu se stalo ohniskem kulturní debaty? ?Inu, dotkne-li se někdo nezahojené rány, také sebou celý trhne, i nějaký výkřik unikne ze rtů. Míří to totiž do srdce celé otázky. Uvést v pochybnost určitý evolucionistický názor, který si dělá nároky na to, že je schopen vysvětlit, kdo jsme, to znamená znovu připustit existenci božského vidění věcí, o níž se věřilo, že už je jednou provždy vyvrácena. To také vysvětluje, proč se vyrojilo tolik rozdrážděných sršňů ? tedy ošklivých námitek na tvrzení kardinála Schönborna?. Profesor Spaemann se obrátil na druhou stranu, odkud dosud nepřišla žádná otázka, než i tam byl palčivý evolucionismus. Co jste tím chtěl říci, když jste se vytasil s tvrzením, že evolucionismus nutně vede k absurditě, k nesmyslnosti?
?Idea vývoje může pomáhat vysvětlit mnoho věcí, ale nesmí se stát ideologií. Já mohu říci, že jsem se narodil ze svého otce a že to jsem já, ale nemohu tvrdit, že jsem svým otcem. Byl nějaký vývoj. Mohou existovat příbuznosti mezi lidmi a opicemi, ale nemůžeme říci, že jsme byli opice. Ve vývoji jsou skoky, které se nevysvětlí bez projektu. Například přechod od neživé hmoty k životu, ze shluku hmoty k subjektivitě. Nebo sebevědomí člověka. Tyto skoky nelze vysvětlit bez inteligentního plánu.? Naštěstí taková sympatická blondýnka toho mělo už dost a tak zabrousila na pokrok. Čišela z její otázky pečlivá příprava na maturitu: ?Věří, podle vašeho názoru, současná Evropa ještě na pokrok? Moji rodiče jsou na tohle slovo alergičtí, nemohou je ani slyšet: ?Nedivím se, vždyť idea neomezeného pokroku, jímž lidstvo kráčí od dobrého k lepšímu, ovládalo Evropu v posledních třech staletích, ale dnes je definitivně mrtva. Už jen málo lidí věří, že pokrok přináší trvalé štěstí. Za tuto ideu celá pokolení platila příliš velkou cenu až po koncentráky, gulag a miliony mrtvých. Myslím, že v budoucnu se bude mluvit pouze v plurálu: pokroky v lékařství, v genetice, v biologii. Některé s kýženými výsledky, jiné s apokalypticky zhoubnými. Ale pokrok už není ideologie na kterou se přísahá, a jíž se přinášejí i lidské oběti.? V závěru se přece jen došlo k filozofii. Pan profesor se při té otázce lehce usmál, i když asi očekával náznak vlastního filozofování. Ale i ta všeobecná formulace byla dobrým odrazovým můstkem. Neslučitelnost racionality a víry v Boha, zůstává to v podvědomí současných evropských filozofů nebo se s tím potýkají? ? I zde je je cosi nového. Prosazuje se čím dál tím víc přesvědčení, že nevíme, kdo jsme, nevíme-li předtím, kdo je Bůh. Ale my nemůžeme poznávat Boha, nechceme-li jít po stopách Boha, kterými jsme my sami jako osoby, jako svobodné subjekty schopné pravdy. Stopou Boha ve světě je člověk. Není-li Bůh, pak nemůžeme ani myslet. Konečně i v Evropě si to filozofie začíná uvědomovat.?

?Élargir? (rozšířit, roztáhnout, pustit na svobodu) - poslední slovo, které napsal bratr Rogér 16. srpna před večerní modlitbou, během níž byl pak v chrámu před očima stovek mladých zavražděn, se stalo hlavním tématem XXVIII. evropského setkání mladých v Miláně organizované komunitou v Taizé. Sjelo se na ni přes 50 000 hochů a dívek. Bratr Alois (jehož rodiče pocházejí z Čech), nynější převor komunity v Taizé, pak dokončil větu bratra Rogéra : ?Rozšířit naději, rozšířit horizonty, ve znamení rukou rozpjatých na kříži, jediných, které jsou s to osvěžit a posílit všechny?.
Nejvýraznějším znamením nového vanutí Ducha byla obrovská veletržní hala, vyhrazená mlčení, usebranosti, tichu. Stovky a tisíce mladých v takovém tichu, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. V této atmosféře modlitby a adorace trávili poslední hodiny starého roku nejen tam, ale i ve všech milánských kostelích, kam byli rozděleni.
V minulém roce to nebylo poprvé, co udivil tento nový rys či proud v myšlení, či přesněji řečeno ve spirtualitě mladých lidí. Zažili jsme to zde v Římě, když umíral Jan Pavel II. Náměstí sv. Petra bylo neuvěřitelně zaplněno, i přilehlé ulice a náměstíčka. Bez nadsázky kolem 70 000 osob, většinou mladých, zůstalo nejen do okamžiku smrti 2. dubna v 21.37 hod., ale i pak dlouho do noci. Jejich mlčením a slzami probleskovaly jen plamínky svíček.
A mohli jste to vidět v televizi i vy, když se 20. srpna téměř 800 000 mladých na pláni Marienfeld během Světového dne mládeže v Kolíně nad Rýnem ponořilo do tiché adorace Krista přítomného v eucharistii. Nikdo nevěřil, že jsou toho mladí schopni a zvláště v takovém množství.

Tři nepřehlédnutelná ?znamení času? v minulém roce.

Řím , sv Jana Nepomuka Neumanna L.P. 2006
biskupa ve Filadelfii (USA), ale narozeného v Prachaticích

Josef Koláček

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"