Nový portál Vatikánského rozhlasu

Milovaní bratři a sestry!

Postní doba je obdobím, které je vyhrazeno naší duchovní cestě k Tomu, jenž je pramenem milosrdenství. Je to putování, při němž nás přes poušť naší ubohosti doprovází On sám, a je nám oporou na této cestě k nesmírné radosti Velikonoc. Bůh nás chrání a posiluje i v ?temnotě rokle?, o níž mluví žalmista (Ž 23,4), přestože nám pokušitel našeptává, abychom propadli zoufalství nebo nám nabízí klamnou naději, že vše zvládneme jen vlastními silami. Ano, Pán slyší i dnes sténání těch, co hladovějí po radosti, pokoji, lásce. I dnes, jako ve všech dobách, se tito lidé cítí opuštěni. Ale přes všechnu bezútěšnost bídy, osamocení, násilí a hladu, které postihují bez rozdílu staré, dospělé i děti, Bůh nedopustí, aby temnoty zla zvítězily. Jak totiž napsal můj milovaný předchůdce Jan Pavel II., existuje ?božská hranice vytyčená zlu?, a tou je milosrdenství (Paměť a identita, 29). Proto jsem v úvodu poselství zmínil citaci z evangelia, pravící: ?Ježíš, když viděl zástupy, bylo mu jich líto? (Mt 9,36). V této souvislosti bych se rád pozastavil nad jedním problémem, o němž mnoho diskutují naši současníci - nad otázkou rozvoje církve. Dojatý pohled Krista nepřestává spočívat na lidech a na národech i nadále. Pohlíží na ně s vědomím, že Boží ?plán? předvídá jejich povolání ke spáse. Ježíš zná nástrahy, které se staví tomuto plánu do cesty, a ony zástupy pozoruje s dojetím ? rozhoduje se bránit je proti vlkům i za cenu svého života. Svým pohledem Ježíš objímá jednotlivce i zástupy a všechny odevzdává Otci, obětuje sám sebe smíření.

Církev osvícená touto velikonoční pravdou ví, že pro zajištění všestranného rozvoje církve je třeba, abychom pohlíželi na člověka tak, jak na něj pohlíží Kristus. Vždyť je přece nemožné, abychom uspokojování materiálních a sociálních potřeb oddělovali od uspokojování vnitřních potřeb srdce. A je nutné to zdůrazňovat o to víc právě nyní, v době velkých změn, kdy stále palčivěji a naléhavěji pociťujeme naši zodpovědnost vůči chudým na celém světě. Již můj ctihodný předchůdce, papež Pavel VI., nedostatky v rozvoji velmi přesně označil jako odcizenost lidství. V tomto smyslu v encyklice Populorum progressio odsoudil ?hmotný nedostatek těch, kteří jsou připraveni o životní minimum, a mravní nedostatek těch, kteří jsou znetvořeni sobectvím... zavrhl také mocenské struktury stavějící ať už na svém vlivu či síle peněz, jakož i na vykořisťování dělníků nebo nečistém podnikání (č. 21). Jako protilék Pavel VI. doporučil nejen ?abychom měli větší respekt k důstojnosti druhých, zaměřili se na ducha chudoby, spolupracovali pro společné dobro, usilovali o mír?, ale také abychom ?uznali svrchované hodnoty a Boha jako jejich počátek i konec? (ibid.). V této souvislosti Pavel VI. neváhal připomenout, že důležitá je ?především víra, Boží dar přijatý člověkem dobré vůle, a spojení v Kristově lásce (ibid.). Kristův ?pohled? na zástupy nás tedy nabádá k tomu, abychom do důsledku přijali onen ?naprostý humanismus?, jenž podle Pavla VI. spočívá ?v rozvoji člověka jako celku a lidí jako celku? (ibid. č. 42). Proto základní přínos církve pro rozvoj člověka i národů netkví v hmotných prostředcích či technických vymoženostech, nýbrž v hlásání Kristovy pravdy, jež nás vede k čestnosti a k respektování každého člověka i každé práce a podporuje rozvoj společnosti, která by byla schopna reagovat na opravdu všechny potřeby člověka.

Tváří v tvář úděsné chudobě tak velké části lidstva lhostejnost a uzavření se do vlastního sobectví je v ostrém kontrastu s ?Kristovým pohledem?. Půst a almužna spolu s modlitbou, k nimž nás církev vyzývá zvláště v postní době, jsou vhodnou příležitostí k tomu, abychom onen ?pohled? přijali za vlastní. Příklad svatých a mnohé misionářské zkušenosti, jež jsou součástí dějin církve, jsou cennou inspirací, jak rozvoj církve lépe podporovat. I dnes, v době globální provázanosti, můžeme prohlásit, že žádný hospodářský, společenský či politický plán nemůže nahradit dar sama sebe druhému, jímž se vyjadřuje láska. Kdo respektuje tuto zákonitost danou evangeliem, žije víru jako přátelství s vtěleným Bohem a jako On považuje veškeré hmotné i duchovní potřeby bližního za své. Pohlíží na něj jako na nezměrné tajemství hodné bezmezné péče a pozornosti. Kdo nedává Boha, ví, že dává příliš málo, jak říkala blahoslavená Tereza z Kalkaty: ?První chudobou národů je, že neznají Krista?. Proto je zapotřebí v milosrdné tváři Krista nalézt Boha ? bez této perspektivy civilizaci nelze budovat na pevných základech.

Díky mužům a ženám poslušným hlasu Ducha svatého bylo v rámci církve vykonáno mnoho láskyplných činů směřujících k jejímu rozvoji ? byly založeny nemocnice, univerzity, odborné školy, malé podniky. Jsou to iniciativy, jež mnohem zřetelněji než jiné počiny vycházející z občanské společnosti prokázaly upřímnou starost o člověka ze strany lidí majících na srdci poselství evangelia. Tyto činy ukazují cestu, kterou i dnešní svět směřuje k jakési globalizaci, jejímž cílem by bylo pravé dobro člověka, a vedla tak k autentickému míru. Církev má se zástupy stejný soucit jako měl Ježíš, proto i dnes cítí, že jejím úkolem je žádat po těch, kdo mají politickou odpovědnost a v rukou otěže ekonomické a finanční moci, aby podporovali rozvoj založený na respektování důstojnosti každého člověka. Důležitou zpětnou vazbou tohoto úsilí bude skutečná náboženská svoboda, chápaná nejen jako možnost hlásat a oslavovat Krista, nýbrž také jako vlastní přispění k budování světa založeného na lásce. Součástí tohoto úsilí je také respektování autentických náboženských hodnot a jejich klíčového významu v životě člověka, díky nimž například nacházíme odpověď na nejzákladnější otázky či vzor etických zásad vzhledem k naší osobní i společenské odpovědnosti. Toto jsou hlavní kritéria, která budou muset vzít křesťané v potaz při hodnocení záměrů těch, jež jim vládnou.

Nelze zastírat, že v průběhu dějin se mnozí, kteří se prohlašovali za Kristovy učedníky, dopustili chyb. Tváří v tvář naléhavosti závažných problémů si nezřídka mysleli, že nejdříve je třeba pracovat na zemi a pak myslet na nebe. Bylo pokušením domnívat se, že pod tlakem neodkladných záležitostí je nutno nejprve se postarat o změnu vnějšího uspořádání. Důsledkem toho se v některých případech křesťanství změnilo v moralismus, víru nahradila horečná činnost. Proto můj předchůdce Jan Pavel II., chovaný v blahé paměti, právem poznamenával: ?Dnešním pokušením je redukovat křesťanství na pouhé lidské vědění, téměř na jakousi vědu, jak správně žít. V silně sekularizovaném světě došlo k postupné sekularizaci spásy a je sice pravda, že bojujeme za člověka, ano, ale za polovičního člověka. My však víme, že Ježíš přišel přinést úplnou spásu? (Encyklika Redemptoris missio, 11).

A právě k této úplné spáse nás chce vést postní doba, s vědomím, že Kristus zvítězí nad každým zlem, které tíží člověka. Díky tomu, že se obrátíme k Božskému Mistru, že se obrátíme k Němu, že zakusíme jeho milosrdenství prostřednictvím svátosti smíření, objevíme ?pohled?, jenž proniká do našeho nitra a má moc nadchnout zástupy i každého z nás. Těm, kteří se neuzavřou do skepse, navrací důvěru tím, že jim předestře blaženou věčnost. Pán totiž již v dějinách prokázal, že i tehdy, když se zdá, že nenávist má navrch, dá nám pocítit světlo své lásky. Naše postní putování svěřuji Marii, ?zářivé fontáně naděje?, (Dante Alighieri, Ráj, XXXIII, 12), aby nás dovedla k svému Synu. Zvláště jí svěřuji zástupy, které i dnes, trýzněné chudobou, prosí o pomoc, podporu a pochopení.

S těmito pocity uděluji všem zvláštní apoštolské požehnání.

Vatikán 29. září 2005

Přeložil J. Koláček, SJ

Další články z podrubriky Promluvy