Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři v biskupské službě a v kněžství, drazí jáhni!
Toto je poslední plánované setkání před odjezdem z milovaného Bavorska a mne velice těší, že se koná právě s vámi, kněžími a trvalými jáhny, církví vybranými živými kameny. Můj bratrský pozdrav patří kard. Friedrichu Wetterovi, chtěl bych mu vyjádřit své srdečné díky za vřelé uvítání, kterým vyjádřil pocity vás všech přítomných. Když si prohlížím tuto velkolepou freisingskou katedrálu, vracejí se mi na mysl četné vzpomínky na všechny ty roky, během nichž se moje cesta ke kněžství a ke konání této služby pojila k tomuto místu. Pomyslím-li na generace věřících, kteří v průběhu dějin od příchodu prvních misionářů vtiskli této zemi její charakteristickou křesťanskou orientaci a předali nám poklad víry, mé srdce přetéká vroucími díky Bohu. V této zemi Pánu žně během staletí nikdy nechyběli ?dělníci?, služebníci Slova a oltáře, jejichž prostřednictvím chtěl On sám vést a živit naše předky na cestách času do nebeské vlasti. Dnes je na nás, drazí bratři, abychom naplňovali tuto službu, a jsem rád, že jsem tu nyní s vámi jako římský biskup a mohu vás co nejsrdečněji povzbudit, abyste nikdy neochabovali, ale s důvěrou pokračovali ve službě, která vám byla svěřena.

Slyšeli jsme biblický text z deváté kapitoly Matoušova evangelia (v.35-38), v němž se hovoří o projevech Ježíšova vnitřního postoje, který nás zajímá blíže. Je to postoj charakteristický vlastně pro celý jeho veřejný život. Zde je vyjádřen prostřednictvím tradičního zemědělského obrazu. Ježíš poznává v lidech kolem sebe ?žeň? Boha Otce připravenou ke sběru; a je to žeň hojná: ?žeň je hojná,? říká (v. 37; srov. též Lk 10,2). Stejný typ pohledu nalezneme také ve čtvrté kapitole Janova evangelia, kde se Ježíš po rozhovoru se Samaritánkou obrací na učedníky a říká: ?Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním? (v. 35). Kristus vidí svět jako ?Boží pole? (srov. Mt 13,38-43), na němž zraje bohatá úroda a je zapotřebí dělníků. S podobným obrazem se setkáváme také v Markově evangeliu (4, 26-29). Ježíšův charakteristický postoj, který je patrný ze všech těchto výpovědí, je hluboký optimismus založený na důvěře v moc Otce, ?Pána žní? (Mt 9,38). Tato Ježíšova důvěra a schopnost vidět tajemné, ale nezadržitelné konání Otcovo, se pro nás stává nadějí. Sémě Božího Slova je vždy plodné. Proto Boží žeň roste, i když to pouhému lidskému zraku není zřejmé.

Cesta kněze, sama povaha jeho povolání a jeho služby, je celá obsažena v tomto Ježíšem zjeveném podobenství. Vede Jej k tomu, aby procházel městy a vesnicemi, učil v synagogách, hlásal evangelium o království a uzdravoval nemocné (srov. Mt 9,35) jako rozsévač z jeho podobenství, jenž se zdánlivě přehnanou velkodušností rozsévá sémě, z něhož některé padne také na cestu, do kamenitého terénu nebo mezi trní (srov. Mt 13,3-8). Tato velkodušnost se ve skutečnosti opírala o důvěru v moc Otce, jenž je i kamenitou či trnitou zemi schopen přeměnit v úrodnou půdu. Také kněz musí přijmout tuto důvěru v moc Milosti, protože on sám je půdou, kterou je nejprve třeba zúrodnit Božím rozsévačem, aby byla schopna přijmout sémě a nechala jej vyklíčit a vzejít tak, aby přineslo hojnou úrodu. Tou je odpověď ?Hle, tady jsem? vyslovovaná při svěcení a denně pak obnovovaná ve společenství s Kristem při slavení eucharistické oběti. Postupné přejímání pocitů svého Mistra povede kněze ke sdílení jeho důvěryplného pohledu. Stále plnějším chápáním Ježíšovy logiky se na lidi naučí pohlížet jako na ?Boží žeň? připravenou ke sběru do nebeských sýpek (srov. Mt 13,30). Milost bude působit jeho prostřednictvím a on se stane podněcovatelem upřímných a velkodušných reakcí na Boží povolání.

Vždy je však třeba mít na paměti to, co říká náš biblický text: je to ?Pán žně?, kdo dělníka ?posílá? na svou žeň (Mt 9,38). Ježíš svým učedníkům nedal úkol jít povolávat další dobrovolníky nebo organizovat náborovou kampaň k získání nových kněží, nýbrž ?prosit? Boha. Co to znamená? Má se snad pastorace povolání omezovat pouze na modlitbu? Samozřejmě že ne. ?Prosit pána žně? znamená něco hlubšího ? pouze zůstaneme-li v intimním společenství s Pánem žně, pouze žijeme-li, takříkajíc, ponořeni do jeho ?Srdce?, které je plné lásky a soucitu s lidstvem, můžeme k práci pro Boží království inspirovat jiné dělníky. Nejde tedy o úsilí v rámci logiky čísel a efektivity, ale milosti a daru. Jde o úsilí zaměřené na zrno, které přináší velký užitek právě ve chvíli, kdy mizí v zemi a umírá.

?Dělníci? Boží žně jsou ti, kteří umějí kráčet v Kristových stopách. To předpokládá sebezapření a plné ?naladění? na Jeho vůli. Je to závazek nesnadný, protože se příčí ?síle přitažlivosti?, jež je nám vlastní a vede nás k soustředění se na naše já. Tuto sílu přemůžeme, pouze podstoupíme-li velikonoční cestu smrti a vzkříšení. Na této cestě nás Kristus nejen předešel, ale také nás doprovází, ba dokonce nám vychází vstříc jako kdysi vyšel naproti Šimonu Petrovi, který chtěl k Němu dojít po vodě, ale začal se topit (srov. Mt 14,28-31). Dokud Petr dokázal upírat svůj pohled k Ježíši, mohl kráčet po rozbouřených vodách Galilejského jezera a zůstat, abych tak řekl, v gravitačním poli jeho Milosti. Když však své oči od něho odtrhl a všiml si prudkého větru, dostal strach a začal se potápět. Ježíš mu dal tehdy zakusit moc své spasitelské ruky, předjímaje určitým způsobem to, co bylo poslední a definitivní záchranou apoštola ? své ?vzkříšení? poté, co byl ?potopen? vinou Petrova zapření. Na této velikonoční cestě se učedník stane pravým svědkem Pána.

A jaký je úkol svědka? V čem spočívá jeho služba? Svatý Augustin se podstatu úkolu posvěceného služebníka snažil vysvětlit dvěma atributy, které se staly tradičními. Nazývá ho především ?servus Christi? (srov. Sermo Guelf. 9,4; Ep. 130; Ep. 228,2 atd.). V pojmu ?servus-služebník? je obsažen pojem vztahu: služebník je služebníkem jen ve vztahu k pánu. Nazvat kněze ?servem Christi? znamená zdůraznit, že jeho existence má podstatně ?vztahovou konotaci?, každá jeho tkáň je vztažena ke Kristu. Nic to však neodnímá jeho vztahu ke společenství, ba dokonce tvoří jeho základ. Právě proto je ?Kristovým služebníkem?, je ?v jeho jménu, služebníkem jeho služebníků? (věnování listu Ep. 217 Vitalovi; srov. též De pecc. mer. et rem. III; Ep.130; Sermo Guelf. 32,3 atd.). Mocí svátostného charakteru, obdrženého svěcením, patří Kristu a sdílí jeho bezvýhradnou oddanost ?tělu? církve. Tato ontologická danost kněžské služby, která proniká bytím dotyčného, v něm vytváří předpoklad krajnosti této služby, jež by ve světském prostředí byla nepředstavitelná. Jiný atribut, ke kterému se Augustin často vrací, aby jím označil posvěceného služebníka, je ?vox Christi?. Úvahu na toto téma rozvíjí, když rozjímá o postavě Jana Křtitele (srov. Serm. 288; 293,3; Serm. Dolbeau 3,atd.). Ježíšův předchůdce sám sebe jednoduše označuje jako ?hlas? poslaný zvěstovat Krista, který je ?Slovem?; služebník, poznamenává Augustin, má také za úkol být ?vox Verbi? (srov. Serm. 46,30-32), ?praedicator Verbi? (srov. Serm. 71,13/22), ?Verbi prolator? (srov. En. in ps. 134,1; Serm. 23,1 atd). Tato tématika se u Augustina objevuje často. Opět z ní vyplývá ?vztahová konotace? služebníka: jako ?hlas? je vztažen ke ?Slovu?, kterým je Kristus. Vychází zde najevo velikost a poníženost posvěceného služebníka. Stejně jako Jan Křtitel, kněz a diakon nejsou než předchůdci, služebníky Slova. Pozornost nemá být soustředěna na ně, ale na Krista, jehož ?hlasem? mají být celou svou existencí.

Právě z této úvahy plyne odpověď na otázku, kterou si žádný pastýř duší nemůže nepoložit, zejména pak v nynější situaci rostoucího nedostatku kněží: jak si uchovat vnitřní jednotu v průběhu někdy tak vyčerpávající služby? Řešení tohoto problému spočívá v intimním společenství s Kristem, jehož pokrmem bylo konat Otcovu vůli (srov. J 4,34). Důležité je, aby se ontologický vztah s Kristem, vytvořený vysvěcením, stal živým ve vědomí, a tedy i v jednání; všechno, co dělám, dělám ve společenství s Ním. V okamžiku, kdy to dělám, jsem s Ním. To, co je v mém jednání z vnějšího pohledu neharmonické, či dokonce protikladné, se sjednocuje v základním zdůvodnění mé služby: vše, co dělám, dělám ve spojení s Kristem, jednám jako nástroj ve společenství s Ním. Z toho plyne nový pohled na kněžskou askezi. Není totiž něčím navíc vedle pastorační činnosti, dalším úkolem, který zatěžuje můj den. V činnosti samotné se učím překonávat sám sebe, darovat klidně svůj život; v mých úspěších i zklamáních se učím odříkání, přijímání bolesti, odstupu od sebe sama. V radosti zdaru se učím vděčnosti. Při vysluhování svátostí je sám vnitřně přijímám? Tato askeze služby, služby jakožto pravé askeze mého života, je však jejím velmi důležitým prvkem vyžadujícím stálé obnovování vnitřní jednoty jednání vycházejícího ze společenství s Kristem.

I když se kněz snaží žít službu jako askezi a svátostné konání jako osobní setkání s Kristem, přesto bude potřebovat chvíle oddechu, aby se tato vnitřní orientace mohla účinně uskutečňovat. Ježíš sám vybídnul učedníky, když se vrátili ze svého prvního misijního poslání: ?Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte? (Mk 6,31). Velkodušné rozdání se druhým není možné bez disciplíny a neustálého obnovování pravé niternosti naplněné vírou. Účinnost pastorační činnosti závisí především na modlitbě, jinak se služba stane prázdnými úkony. Proto může být čas bezprostředního setkání s Bohem v modlitbě právem označen jako výsadní pastorační priorita, je dechem duše, bez něhož kněz nutně zůstane bez dechu, zbaven ?kyslíku? optimismu a radosti, kterou potřebuje, aby se den po dni nechal posílat jako dělník na Pánovu žeň. Amen!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii