V červenci roku 2001 se konal v budově papežského paláce v Castelgandolfu osmý ročník letní školy astrofyziky. Mezi účastníky, kteří přijeli z celého světa, byl také mladý jezuita Pavel Gábor. Dříve než vstoupil do jezuitského řádu, studoval fyziku elementárních částic v Praze a nyní - po dvou letech filozofie v Krakově - studuje teologii a astronomii v Paříži. V našem rozhovoru jsem ho nejprve poprosil, aby krátce představil letní školu, které se zúčastnil.
Letní školy Vatikánské observatoře se pořádají jednou za dva roky. Tento ročník byl již osmý v pořadí a zúčastnilo se jej 26 mladých lidí (zpravidla na letní školy přijíždí 25 účastníků). Během let se letních škol účastnilo téměř 180 lidí, takže s tímto posledním ročníkem to bude už přes 200. Pocházejí ze všech kontinentů, prakticky ze všech zemí světa.
Běžný pracovní den letní školy vypadá následovně: Dopoledne jsou dvě přednášky, každá z nich trvá asi 90 minut. Pak následují dvě prezentace studentů, kde vždy daný student představuje jednak svoji zemi a jednak svou práci a specializaci. Odpoledne je vyhrazeno pro individuální činnost a rekreaci. Večer pak bývá další přednáška, buď nějakého hostujícího profesora, nebo někoho, kdo se letní školy účastnil v minulosti (bývalí studenti přijíždějí velmi rádi).
Profesoři, kteří učí na letních školách Vatikánské observatoře, jsou vybíráni podle dvou kritérií: musí to být odborníci na slovo vzatí a také to musí být dobří pedagogové. Jedná se o dobrodince observatoře, protože svou práci pro letní školu poskytují zdarma.
Jaká jsou témata těchto letních škol?
Témata byla různorodá, od hvězdné spektroskopie přes galaxie až ke kosmologii. Tato poslední letní škola se však zabývala posledními stádii života hvězd, to znamená "bílými trpaslíky", neutronovými hvězdami a "černými dírami".
V červenci 1991 se konala velice zvláštní "letní škola", jejímiž účastníky bylo dvacet biskupů. Jednalo se pochopitelně o lidi, kteří mají zájem o astronomii a astrofyziku. Cílem tohoto setkání bylo seznámit je s nejnovějším vývojem v těchto oblastech.
Uvedl jsi, že letní školy astrofyziky pořádá Vatikánská observatoř. Můžeš nám přiblížit tuto instituci?
Začnu nejprve historií. První předchůdkyní Vatikánské observatoře byla observatoř "Římské koleje" Tovaryšstva Ježíšova. Pracovníci této observatoře se podíleli mimo jiné na gregoriánské reformě kalendáře. Od dob Řehoře XIII. Svatý stolec cítí potřebu mít vlastní astronomické pracoviště. Toto institucionální propojení měnilo v průběhu staletí svou podobu. Ta současná pochází z dob Lva XIII., který umístil Vatikánskou observatoř do Vatikánských zahrad u baziliky sv. Petra.
Ve 30. letech, za Pia XI., se pak observatoř přestěhovala do Castelgandolfa, kde má dvě kopule přímo na papežské rezidenci a dvě v zahradách. Důvodem bylo znečištění ovzduší v Říme.
V 90. letech nastala třetí etapa v dějinách observatoře: otevření nového pracoviště v Arizoně, jednak na státní universitě Arizona v Tucsonu a jednak na Mt. Graham, kde má Vatikánská observatoř od roku 1993 nový dalekohled. Je postavený na základě nové technologie - odlévání v rotující peci. Jedná se o prototyp, který samozřejmě slouží jak k vlastním pozorováním, tak také k vyzkoušení této nové technologie. Ta by se měla použít, a momentálně se také už používá, k vytvoření dalších dalekohledů na Mt. Graham a jinde.
Zasloužila se Vatikánská observatoř v historii o nějaké významné přínosy světové vědě?
Já se necítím být kompetentní zodpovědět tuto otázku. Znám jen ty nejspektakulárnější momenty v dějinách astronomů Svatého stolce. Na prvním místě je to gregoriánská reforma kalendáře, a pak také vytvoření mapy měsíce. Velká část objektů na povrchu Měsíce byla pojmenována právě vatikánskými astronomy. Asi dvacet objektů nese jméno jezuitských astronomů a matematiků.
Jakou činnost vyvíjí Vatikánská observatoř v této době?
V běžném vědeckém pracovišti je nějaký program, do kterého se potom jeho pracovníci zapojují. Vatikánská observatoř ovšem takovýmto způsobem většinou nefunguje. I když má samozřejmě jakýsi program například ve vztahu k novému dalekohledu v Arizoně, tak přesto je prvořadé to, kdo ve Vatikánské observatoři pracuje. Jedná se především o jezuity s různými specializacemi a každý z nich se snaží něco dělat v té své.
Vatikánská observatoř v Castelgandolfu je spíše místem setkávání, ve kterém vlastní pozorování už utichlo. Neutichla tam však jiná vědecká činnost: Zpracovávají se tam výsledky pozorování z Arizony, studuje se teorie vědy, bádá se tu na poli dějin astronomie, protože Vatikánská observatoř v Castelgandolfu má velmi zajímavou knihovnu. A nesmíme zapomenout ani na sbírku meteoritů, která je jednou z nejvýznamnějších sbírek meteoritů vůbec.
Vatikánská observatoř také čas od času organizuje vědecké kongresy...
Pokud jde o kongresy jako takové, tak se jedná o různé pracovníky Vatikánské observatoře. Například na podzim roku 2001 Guy J. Consolmagno, jezuitský bratr a kustod sbírky meteoritů Vatikánské observatoře, pořádá výroční kongres Mezinárodní meteoritické společnosti.
Mnohem zajímavější než tyto kongresy, které jsou v podstatě rutinní záležitostí v životě různých vědeckých společností, jsou tématicky vyhraněné konference. Jedná se často o konference interdisciplinární sdružující myslitele, kteří se snaží reflektovat nad otázkou, jak souvisí jejich vědecká práce s jejich náboženskou vírou. A v této oblasti se od 80. let Vatikánská observatoř stala zajímavým místem "intelektuálního kvašení". Existuje několik zajímavých sborníků z těchto konferencí. Nezanedbatelná jsou také různá neformální setkání, která se v Castelgandolfu velmi často konají díky přírodní kráse toho místa.
Má Vatikánská observatoř nějaké plány do budoucna?
Velmi důležité je především rozvíjet činnost kolem nového dalekohledu v Arizoně. Je také důležité kultivování vztahů se širokou veřejností a s příznivci observatoře, díky jejichž velkomyslnosti může observatoř fungovat. (I když Vatikán přispívá na činnost observatoře tím, že poskytuje prostory, tak na samotný chod si musí observatoř sama takřka vyžebrat.) Pokud má být mezi vědou a vírou jakýsi dialog, tak ten dialog má probíhat obousměrně. Čili je dobře, když na úrovni osob je jakési propojení.
Domníváš se, že církev má dostatek lidí, kteří se zajímají o exaktní vědy?
Uvážíme-li, jaký význam pro současný svět mají exaktní vědy, je opravdu dost smutné, že mezi představiteli církve je tato sféra lidské činnosti poměrně málo zastoupena. Jedná se o jev, který je zcela obecný a který můžeme pozorovat v rámci celé společnosti - specializaci. Lidé, kteří se zabývají humanitními vědami, mají obvykle o exaktních vědách velice chatrné povědomí a naopak. Mezi představiteli církve z pochopitelných důvodů převládají lidé se vzděláním teologickým a filozofickým, a tudíž často neznalí věd exaktních.
Někteří lidé však také obviňují svět vědců, že je málo vstřícný vůči lidem obyčejným a těm, kteří se zabývají humanitními obory. Co si o tom myslíš ty?
Zde by se dalo argumentovat tím, že v drtivé většině zemí školský systém v podstatě sám vede k tomu, že lidé mají poměrně malou znalost exaktních věd.
Je zajímavé sledovat, jak studenti letních škol, kteří jsou vybíráni zcela jednoznačně na základě odbornosti a nikoli na základě jejich náboženského vyznání nebo etnického původu, zcela spontánně v prostředí Castelgandolfa mezi sebou diskutují o teologických otázkách. A rozhodně to není tak, že tam přijeli proto, aby je jezuité indoktrinovali. Spíše to vypadá tak, že oni sami se sebou o něčem začnou diskutovat, a pak, když náhodou potkají nějakého jezuitu, tak ho začnou obtěžovat svými otázkami. Takže já se domnívám, že svět vědy, reprezentovaný například těmito mladými adepty exaktních věd, je rozhodně otevřený pro různá tázání. Je však otázka, zda církev má lidi kompetentní, kteří by byli schopni odpovědět jazykem, kterému tito lidé rozumějí.
Další články z podrubriky Víra a rozum
odeslat článek
vytisknout článek
