Jezulátko položené v Jesličkách prý zaplakalo a chtělo se vrátit do nebe. Důvod? Stromeček a funkci rozdávat dárky prý mu převzal na Východě děda Mráz, v Americe Táta vánoce; a ti dva se nepohodli s Mikulášem. Kolik zmatků tak přinesli do milé atmosféry vánočních svátků. Kde je tomu začátek? U dobrého biskupa Mikuláše. Ode dávna je patron námořníků. V Amsterdamu v Holandsku velmi vykvetl jeho kult. Na jeho svátek býval ve městě veliký trh a dětem se odtud přinášel dárek ?od sv. Mikuláše?. Je známo, že to byli původně Holanďané, kdo založili New York a rozšířili mikulášské zvyky i v Americe. Ale jejich potomci už zapomněli na jejich původ a protože se to všecko dálo v blízkosti vánoc, z dobrého světce Mikuláše se stal nepochopitelný Táta vánoce. Americké zvyky se snadno rozletí světem. Ale komunistům na Východě vadil titul vánoc a tak najednou jakýsi děda Mráz, který v přírodě všecko živé hubí, najednou začal rozdávat dárky. Milá postavička betlémského Ježíška tu ztratila místo. On mohl rozdávat dárky pod stromeček, protože je sám dostával od dobrých pastýřů, kterým andělé zvěstovali mír všem lidem dobré vůle.
Ale to se jeví lidem dnes zastaralým poselstvím. Zato mají plná ústa míru politici uprostřed teroristických atentátů a nekončících válek. Mají úspěch? Lidé dnes neuvěří snadno těm, kdo hlásají ideály. I sama veřejná společnost, její vládci a zákony nenabývají snadno důvěru u lidí. Mluví se o krizi všech institucí. Ale přesto všechno, je-li člověk normální, má rád sám sebe a chtěl by uskutečnit všecky možnosti, které má v sobě. Potřebuje k tomu Boha? Mnoho lidí v něj nevěří. Ale jeden z originálních ruských myslitelů prohodil, že i ti, co v Boha věří, nejsou na tom lépe. Říci jenom ?Věřím v Boha? je prý skrytý ateismus. Já, dodává myslitel, věřím ví, vyznávám, že se Bůh stal člověkem a tam jej najdu, ne nad hvězdami nebo v abstraktních ideálech. Musím jej najít v člověku a pak najdu také opravdového člověka v druhém i v sobě. To pak je podstata křesťanských vánoc: ?Narodil se Kristus Pán?, nám, nám, narodil se.?
Tento postoj odpovídá i moderní filosofii osoby a hodnot. Lidé vždycky hledali pravdu. Díváme-li se nazpět do naší evropské kultury, kolik vědců a filosofů už pravdu produkovalo. Ale jejich pravdy, zůstanou-li jenom v knihách, málo koho nadchnou. Pravda se stává hodnotnou až ve styku osoby s osobou. Podle toho, jaká ta osoba je, tak vysoká pravda se cení. Kdo se stýká s hudebníky, cení si hudby. Kdo se přátelí s fotbalisty, má rád fotbal. Hledá přátele s finančníky, kdo má rád peníze. Ale pak je tu velké nebezpečí, že je pravda něčím relativním a že filosofie hodnot se stane ospravedlněním mafie a všech druhů spiknutí. Abychom našli pravdu a hodnotu věčnou a jedinou, musíme najít v člověku věčného Boha, konkrétní vtělený ideál všeho dobrého a krásného. Cítí to všichni, i ti, kteří si říkají nevěřící. I oni si v duchu stavějí Betlémy. Dej Bůh, aby nebyly jenom papírové a z pozlátka. U českého Betlému se zpívá: Člověčenství naše ráčil vzíti na se, z životě čistého, z rodu královského, radujme se, veselme se, nám, nám, narodil se?.
Křesťanský zvyk je tedy stavět o Vánocích jesličky. Pochází od sv.Františka z Assisi. Ale u nás v Čechách je i kult pražského Jezulátka. Pozvali mne na Maltu a byla k tomu zvláštní příležitost. Měl jsem posvětit sošku Jezulátka, kterou darovala Česká republika maltézským rytířům jakoby úředně, protože iniciativa vyšla od konzulátu našeho státu a velké slavnosti se pak účastnil prezident Malty a vláda, v divadle pak účinkovali dva čeští hudební umělci. Co jsem měl při té příležitosti povědět? Začal jsem konstatováním, že je pražské Jezulátko nejznámějším Čechem ve světě, nejenom v Evropě, ale hlavně v Jižní Americe. Povzdechl jsem si jenom: Škoda, že se narodilo ve Španělsku.? Odtud totiž soška přišla do Prahy. To s radostí slyšel nuncius, rodilý Španěl, ale o tom nevěděl.
Ale pak jsem měl něco povědět o duchovním významu této události. Posluchači se podivili a zapochybovali o tom, když jsem řekl, že je to obraz Krista, který se mně zdá nejvhodnější pro dnešní dobu. Četl jsem v očích němou otázku, proč to říkám, proto jsem měl pohotovou odpověď. Kristus je v dnešním světě opravdu malý. Lidí, kteří ho znají, je pořád ještě menšina ve světě. Při dnešní výměně obyvatelstva se křesťanství jakoby ztrácelo. Na některé z nás to dělá smutný dojem, ale neprávem. V historii světa velcí vždycky časem umírají a dorůstají ti, kdo byli malí. To platí o lidech, o národech a tedy se dá aplikovat i na dějiny křesťanství.
I v naší zemi mají mnozí dojem, že věřících ubývá, že jsou ve společnosti malí. Ale dejme se poučit během přírody. Tam jsou velké balvany a malý trávník. Balvany se s hlukem valí a roztříští se, trávník potichu roste. Vánoce jsou svátek, který nám má připomenout, že víra v Krista není ideologie, ale život. To pak, co je živé roste a patří mu budoucnost. Ostatní Goliáši budou ?obloupeni?, aby byli lidé vykoupeni.
Čte se o jedné výpravě do Antarktidy, že se v polární noci ztratili na cestě a nemohli najít svůj základní tábor. Křičeli na sebe, ale v hukotu větrů se neslyšeli, neviděli se. Ale nakonec se přece jen u tábora sešli. Počítali se, jsou-li všichni. Ale napočítali o jednoho víc. Kdo to je? Kde je? Záhadná otázka. Je to pěkný symbol historie Židů Starého zákona. Kolikrát se ztratili jako beduíni na cestách, ale byli si jisti, že je někdo vede. Ten se v plnosti času objevil jako Kristus, aby vybudoval definitivní království Boží. Z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se.
odeslat článek
vytisknout článek
