Drazí bratři a sestry,
Prožíváme Týden modliteb za jednotu křesťanů, který se skončí tento pátek 25.ledna, svátkem Obrácení svatého Pavla. Křesťané různých církví a církevních společenství se v těchto dnech spojují ve společné modlitbě, aby prosili Pána Ježíše o opětovné nastolení plné jednoty všech jeho učedníků. Je to svorná prosba jediné duše a jediného srdce, jež odpovídá na touhu samotného Vykupitele, který se při Poslední Večeři obrátil k Otci těmito slovy: ?Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.? (
Jan 17,20-21). Křesťané, prosící o milost jednoty, se spojují v modlitbě samotného Krista a aktivně se přičiňují, aby ho celé lidstvo přijalo a uznalo za jediného Pastýře a jediného Pána, a mohlo tak zakoušet radost jeho lásky.
Týden modliteb za jednotu křesťanů nabývá letos zvláštní váhy a významu, protože je tomu právě sto let, co byl poprvé zahájen. Jeho zavedení je výrazem opravdu plodné intuice. Bylo to roku 1908, kdy jeden americký anglikán, který později vstoupil do společenství s katolickou církví, O. Paul Wattson založil ?Society of the Atonement? (Komunitu bratří a sester Atonement) a spolu s dalším episkopálním anglikánem O.Spencerem Jonesem přišli s prorockou myšlenkou vyhlásit oktáv modliteb za jednotu křesťanů. Myšlenka byla příznivě přijata arcibiskupem New Yorku a apoštolským nunciem. Výzva k modlitbě za jednotu byla potom roku 1916 rozšířena na celou katolickou církev díky mému ctihodnému předchůdci papeži Benediktu XV. a jeho Breve Ad perpetuam rei memoriam. Tato iniciativa tehdy vzbudila nemálo zájmu a postupně se všude prosazovala, upřesňovala se její struktura a vyvíjela se také díky přínosu Abbé Couturiera (1936). Po prorockém závanu 2. Vatikánského koncilu se otázka jednoty ukázala ještě naléhavější. Po koncilní ose vedla další trpělivá cesta hledání plného společenství mezi všemi křesťany a ekumenické putování rok za rokem nacházelo v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů jeden z nejcennějších a nejplodnějších momentů. Po sto letech od první výzvy ke společné modlitbě za jednotu se tento Týden modliteb stal pevnou tradicí, která uchovává ducha i datum konání, jež na začátku vybral O. Wattson. Zvolil je totiž pro jejich symbolický význam. V tehdejším kalendáři totiž na 18.leden připadal svátek Stolce svatého Petra, který je pevným základem a bezpečnou zárukou jednoty celého Božího lidu, zatímco 25.ledna se tehdy stejně jako dnes slavil svátek Obrácení svatého Pavla. Děkujme tedy Pánu za těchto sto let modlitby a nasazení tolika Kristových učedníků a s uznáním si připomínejme také tvůrce této prozřetelnostní duchovní iniciativy, O. Wattsona a spolu s ním i ty, kteří ji prosazovali a obohatili svým přínosem, a učinili z ní tak společné dědictví všech křesťanů.
Zmínil jsem před chvílí, že téma jednoty křesťanů věnoval velkou pozornost 2.vatikánský koncil, zejména v dekretu o ekumenismu (Unitatis redintegratio), ve kterém je mimo jiné silně zdůrazněna role a význam modlitby za jednotu. Modlitba, jak podotýká koncil, je jádrem ekumenismu. ?Toto obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí.? (UR 8). Právě díky tomuto duchovnímu ekumenismu ? svatosti života, obrácení srdce, soukromým i veřejným modlitbám ? zaznamenalo hledání jednoty v těchto desetiletích velký rozvoj, který se projevil rozmanitými iniciativami: od vzájemného poznání k bratrskému setkávání mezi členy různých církví a církevních společenství, od stále přátelštějších rozmluv ke spolupráci v různých oblastech, od teologického dialogu ke hledání konkrétních forem společenství a spolupráce. Je to však především modlitba, která oživovala a nadále oživuje tuto cestu k plnému společenství mezi všemi křesťany. ?Bez přestání se modlete? (1 Sol 5,17) ? to je téma letošního Týdne a zároveň výzva, která by v našich společenstvích nikdy neměla umlknout, aby modlitba byla světlem a orientovala naše kroky v postoji pokorného a chápavého naslouchání našemu společnému Pánu.
Za druhé pak koncil položil důraz na společnou modlitbu, kterou katolíci i ostatní křesťané souběžně vznášejí k jedinému nebeskému Otci. Dekret o ekumenismu pak v této souvislosti praví: ?Takové společné modlitby jsou jistě velmi účinný prostředek k vyprošení milosti jednoty? (UR 8). A to proto, že ve společné modlitbě se křesťanská společenství stavějí společně před Pána, uvědomují si rozpory způsobené rozdělením, projevují poslušnost jeho vůli a důvěřují v jeho všemohoucí pomoc. Dekret pak dodává, že tyto modlitby ?jsou autentickým výrazem společenství, jímž jsou katolíci dosud spojeni s odloučenými (seiuncti) bratry? (ibid.). Společná modlitba proto není voluntaristickým či sociologickým úkonem, nýbrž výrazem víry, která sjednocuje všechny Kristovy učedníky. V průběhu let byla navázána plodná spolupráce v této oblasti a od roku 1968 tehdejší Sekretariát pro jednotu křesťanů, z něhož pak vznikla Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů, a Ekumenická rada církví připravují společné předlohy Týdne modliteb za jednotu, které jsou pak ve světě šířeny souběžně a dostanou se tak i do míst, kam by se nikdy nedostaly, kdyby jednaly osamoceně.
Koncilní dekret o ekumenismu odkazuje ve svém závěru právě na modlitbu za jednotu, když tvrdí, že Koncil si je vědom toho, že ?tento svatý záměr ? znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve ? přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za církev? (UR 24). Je to vědomí našich lidských omezení, které nás vede k tomu, abychom se s důvěrou svěřili do rukou Pána. Abychom tedy dobře viděli hluboký smysl tohoto Týdne modliteb, je třeba se pevně opřít o modlitbu Krista, který se ve své Církvi nepřestává modlit za to, ?aby všichni byli jedno.., aby svět uvěřil?? (Jan 17,21). Dnes pociťujeme realismus těchto slov silně. Svět trpí absencí Boha, nedostupností Boha a touží poznat tvář Boží. Ale jak by mohli a jak mohou lidé dneška poznat tuto tvář Boží ve tváři Ježíše Krista, když my křesťané jsme rozděleni, když jeden učí proti druhému, když jeden stojí proti druhému? Pouze v jednotě můžeme světu, který to potřebuje, reálně ukázat tvář Boží, tvář Kristovu. Zřejmé je také to, že tuto jednotu nemůžeme dosáhnout svými vlastními strategiemi, dialogem a vším co děláme, ačkoli i to je nezbytné. Dosáhnout můžeme své ochoty a schopnosti přijmout tuto jednotu, až nám ji Pán daruje. To je smyslem oné modlitby: otevírá naše srdce, vytváří v nás tuto ochotu, která otevírá cestu Kristu. V liturgii antické církve biskup nebo hlavní celebrant vždy po homilii pronesl: ?Conversi ad Dominum? a potom on sám a všichni ostatní povstali a obrátili se tváří k Východu. Všichni chtěli hledět ke Kristu. Pouze obrácením, jedině tímto obrácením se ke Kristu a společným pohledem na Něho, můžeme nalézt dar jednoty.
Můžeme říci, že modlitba za jednotu oživovala a doprovázela různé etapy ekumenického hnutí, zejména po 2. vatikánském koncilu. V tomto období katolická církev různými formami dialogu navázala vztahy s mnohými církvemi a církevními společenstvími Východu i Západu a s každou společně řeší ony teologické a historické problémy, které vznikaly během staletí a vytvořily prvky rozdělení. Pán sice umožnil, aby tyto přátelské vztahy zlepšily vzájemné poznání a zintensivnili společenství, ale zároveň se začaly zřetelněji vnímat problémy, které zůstávají otevřeny a vyvolávají rozdělení. Dnes v tomto Týdnu, děkujme Bohu, že podporoval a osvěcoval cestu, kterou jsme dosud ušli, onu plodnou cestu, kterou koncilní dekret o ekumenismu popsal jako hnutí, které ?vzniklo působením milosti Ducha svatého? a ?den ode dne sílí? (UR 1).
Drazí bratři a sestry, přijměme výzvu ?modlit se bez přestání?, kterou apoštol Pavel adresoval prvním křesťanům v Soluni, společenství, které sám založil. Protože si byl vědom rozporů, které tam vznikly, doporučoval jim, aby byli trpěliví se všemi, aby neopláceli zlým zlé, ale hledali mezi sebou a se všemi vždycky dobro a za všech okolností se radovali, protože Pán je blízko. Rady, které svatý Pavel dává Soluňanům, mohou inspirovat jednání křesťanů také dnes v oblasti ekumenických vztahů. Říká především: ?Žijte mezi s sebou v pokoji? a pak ?bez přestání se modlete? a ?ve všech životních podmínkách děkujte Bohu? (1 Sol 5,13.18). Přijměme i my tuto naléhavou pobídku Apoštola, jednak abychom děkovali Pánu za pokroky, ke kterým v ekumenickém hnutí došlo, jednak abychom vyprošovali plnou jednotu. Panna Maria, Matka Církve, kéž vymůže učedníkům svého božského Syna, aby mohli žít co nejdříve v pokoji a vzájemné lásce, přesvědčivě dosvědčovat smíření před celým světem a zpřístupňovat tak Boží tvář ve tváři Krista, který je Bohem-s-námi, Bohem pokoje a jednoty.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience