Drazí bratři a sestry,
včera skončila zde v apoštolském paláci duchovní cvičení, která spojila jako každý rok v modlitbě a meditaci Papeže a jeho spolupracovníky z Římské kurie. Děkuji všem, kteří nám byli duchovně nablízku: kéž Pán odmění jejich velkodušnost. Liturgie druhé neděle postní, poté co nám minulou neděli prezentovala evangelium o pokušeních Ježíše na poušti, vybízí nás dnes k zamyšlení nad mimořádnou událostí Proměnění na hoře. Obě epizody společně předjímají velikonoční tajemství: Ježíšův boj s pokušitelem je předehrou velkého závěrečného duelu Pašijí, zatímco světlo jeho proměněného Těla předjímá slávu Vzkříšení. Z jedné strany vidíme v Ježíši úplného člověka, který s námi sdílí dokonce i pokušení; z druhé strany v něm rozjímáme Božího Syna, který zbožšťuje naše lidství. Tímto způsobem bychom mohli říci, že tyto dvě neděle jsou jakýmisi sloupy, na nichž stojí postní doba až k Velikonocím, ba dokonce i sama struktura křesťanského života, která podstatně spočívá na velikonoční dynamice přechodu od smrti k životu.
Hora Tábor stejně jako Sinaj je místem blízkosti Boha. Je to prostor povznesený nad každodennost, ve kterém lze dýchat čirý vzduch stvoření. Je to místo modlitby, stanutí v přítomnosti Páně, jako Mojžíš a Eliáš, kteří se objevují vedle proměněného Ježíše a rozmlouvají s ním o ?exodu?, který jej očekává v Jeruzalémě a kterým je Jeho Pascha. Proměnění je událost modlitby: modlitbou se Ježíš ponořuje v Boha, vnitřně se s Ním sjednocuje, svou vlastní lidskou vůlí se přimyká k vůli Otcovy lásky, a tak je proniknut světlem a viditelně se ukazuje pravda jeho bytí: On je Bůh, Světlo ze Světla. I Ježíšův oděv zbělel a zazářil. Vede to k zamyšlení o Křtu, o bílém oděvu, který dostávají pokřtění. Kdo se zrodí ze Křtu je oděn do světla, což předjímá nebeskou existenci, kterou kniha Zjevení představuje symbolem bílých šatů (srov. Zjev 7,9.13). Toto je ústřední bod: proměnění předjímá vzkříšení, které však předpokládá smrt. Ježíš ukazuje apoštolům svou slávu, aby měli sílu čelit pohoršení kříže a porozuměli tomu, že je třeba projít mnoha souženími a tak vejít do slávy Božího království. Hlas Otcův, který zaznívá shůry, prohlašuje Ježíše za milovaného Syna jako při Křtu v Jordánu a přidává: ?Toho poslouchejte? (Mt 17,5). Ke vstupu do života věčného je třeba naslouchat Ježíšovi, následovat jej na cestě kříže a jako on nést v srdci naději vzkříšení. ?Spe salvi?, spaseni v nadějí. Dnes můžeme říci: ?Proměněni v naději?.
Obraťme se nyní v modlitbě k Marii, v níž uznáváme lidské stvoření, vnitřně proměněné Kristovou milostí, a svěřme se jejímu vedení, abychom s vírou a velkodušností putovali postní dobou.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
