Je dobře, že dnešní mladá generace jen s námahou odpovídá na otázku, ve kterém roce došlo k ?únorovému vítězství pracujícího lidu?. Nebylo by ovšem dobře nevzpomenout si vůbec, byť jde o jedno z oněch většinou neblahých dějinných výročí osmičkového roku. Historie je totiž učitelkou života.
Dobový ideologický žargon označoval úplné převzetí státní moci komunistickou stranou Československa obratem ?Únorové vítězství pracujícího lidu?. Slovník komunistické propagandy, který dnes vzbuzuje úsměv, však svou logiku měl. Únorové totální převzetí moci jedinou politickou stranou, které následovalo po předem prohraném pokusu hrstky demokratických sil vyvolat vládní krizi, totiž pozdější vládnoucí ideologie neoznačovala termínem ?revoluce?, který byl jinak čile skloňován i v souvislostech zcela nepatřičných. A určitě to nebylo způsobeno nedopatřením architektů ideologických lží, které více než 40 let dusily inteligenci českého i slovenského národa. Byla to spíše rafinovanost. Tímto způsobem bylo již v mateřských školkách lidem sugerováno, že ?Vítězný Únor 1948? byl vlastně etapou ?pokroku a dějinné nutnosti?, verbálních to pilířů ideologické argumentace, jejichž účinnost ostatně dodnes, byť v odlišných kontextech, zdaleka nevyprchala.
Mnohem důležitější pro poučení z tohoto smutného dějinného výročí je fakt, že únorovým událostem předcházely demokratické volby, které se na dlouhou dobu staly posledními, na nichž měli občané ještě možnost vybrat si mezi různými politickými stranami. V roce 1946 totiž český národ - nikoli slovenský, který si komunisty do svého čela nezvolil - učinil onu osudnou a tragickou chybu. Nástup komunistů k úplné moci v únoru roku 1948 byl pak už více či méně asistovaným důsledkem pomýlení a mladické nerozvážnosti, jak to dnes cudně vysvětlují někteří z tehdejších aktérů komunistické iluze. Právě proto je také poněkud nepřesné ohánět se při popisu Únorových událostí termínem komunistický převrat či komunistický puč, protože tím se spíše zastírá nepříjemný fakt spoluviny nemalé části, takřka 40% voličů Československa, kteří zcela demokraticky dali slovo vládě lži.
Nástup ideologické totality u nás se začal mnohem dříve: soustavným omíláním sloganů a myšlenkových klišé, jež mnozí nepokládali za nebezpečné, ale naopak za nové, pokrokové a inspirující. Ten, kdo je nepoužíval, zaostal, a snadno pak mohl být identifikován i jako zavilý nepřítel pokroku. Demokracie zkrátka není vždycky a nutně silnější než demagogie. Abstraktní fráze, které zpočátku vypadají neškodně, se postupně mohou stát noční můrou, jež brání člověku myslet a rozvíjet se docela konkrétně.
K opravdovému zpytování dějinného svědomí, a z něj plynoucího, potřebného poučení, však v naší společnosti dochází jen pomalu a zdráhavě. Je to ovšem jeden z příznaků všeobecné a stále nedoléčené nemoci lidské svobody. Nechuť milovat pravdu ? tak by bylo možné diagnostikovat zmíněnou nemoc, jejíž virus přirozeně působí nejen v české kotlině, ale má dimenze evropské, ba světové.
Události, které na naší politické scéně vedly k takzvanému Únoru 1948, jsou příležitostí k úvaze, která přesahuje čistě politologické dimenze, protože kladou všeobecnější otázku, jež se týká budoucnosti lidského soužití. Německý filosof Jürgen Habermas mluví o ?vnímavosti k pravdě? jakožto ?potřebném prvku procesu politické argumentace?, ve které se má projevovat rovná účast občanů na demokracii. Papež citoval tohoto filosofa, který mimochodem není katolíkem, ve své přednášce, kterou mu nebylo dovoleno přednést na římské univerzitě Sapienza, a spatřuje v jeho výroku projev ?volání po návratu pojmu pravdy nejen do filosofické, ale i do politické rozpravy?.
Sympatie či nesympatie, které mají v politické debatě, bohužel, stále určující váhu, je třeba ustavičně podrobovat kontrole rozumu. Jinak totiž vždycky hrozí nebezpečí, že na politické scéně zvítězí takový ?lid?, který bude ?pracující? jen podle jména, a tedy ke škodě lidí pracujících doopravdy.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
