Otázka: Svatý Otče, jmenuji se Willibald Hopfgarnter, jsem františkán a působím ve škole a v různých kruzích vedení řádu. Vy jste ve svém proslovu v Řezně zdůraznil podstatnou spojitost mezi Duchem svatým a lidským rozumem, na druhé straně jste vždy zdůrazňoval důležitost umění a krásy, estetiky. Neměla by tedy být vedle konceptuálního dialogu o Bohu ( v teologii), znovu v hlásání a liturgii zdůrazňována estetická zkušenost?
Odpověď Benedikta XVI.:
Myslím si, že obě věci jdou ruku v ruce: rozum, přesnost a poctivost v reflexi o pravdě a kráse. Rozum, který by se nějakým způsobem chtěl zbavit krásy, by byl rozpolcený, byl by to zaslepený rozum. Pouze jejich spojení vytvářejí celek a pro víru je právě toto spojení důležité. Víra musí neustále čelit výzvám myšlení této doby, aby nepůsobila jako jakási nerozumná legenda, kterou udržujeme při životě, nýbrž, aby opravdu byla odpovědí na velké otázky; aby to nebyl jen zvyk, nýbrž pravda, jak to kdysi řekl Tertullián. Sv. Petr ve svém prvním listu napsal větu, kterou teologové středověku vzali jako oprávnění, téměř jakési pověření k teologické práci: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (Petr 13, 15) - apologie (obrana) logu naděje, totiž proměnit logos, důvod naděje, v apologii, v odpověď lidem. Zřejmé je, že byl přesvědčen o tom, že víra je logos, že to je rozum, světlo, které pochází ze stvořitelského Rozumu a ne nějaká slátanina, plod našeho myšlení. A tu je důvod, proč je univerzální, kvůli tomu může být sdělitelná všem.
Avšak právě toto stvořitelské logos není logem pouze technickým – k tomuto aspektu se vrátíme v další odpovědi – má široký dosah, je to logos, jež je láska a jako takové se má vyjadřovat krásou a dobrem. Kdysi jsem řekl, že umění a svatí jsou pro mě největší obhajobou naší víry. Argumenty předkládané rozumem jsou absolutně důležité a nezadatelné, ale pak na nějaké straně mohou zanechat nesouhlas. Když ale hledíme na světce, na tuto zářivou stopu, kterou jde Bůh napříč dějinami, vidíme, že tam je opravdu síla dobra, která odolává tisíciletím, tam je opravdu světlo ze světla. A taktéž, když kontemplujeme krásy vytvořené vírou, ty jsou prostě, řekl bych živým důkazem víry. Když se dívám na tuhle krásnou katedrálu: je to živé hlásání! Ona sama mluví a vycházejíce z krásy katedrály dokážeme viditelně hlásat Boha, Krista a všechna jeho tajemství: zde totiž dostaly formu a hledí na nás. Všechna velká umělecká díla, gotické katedrály i úchvatné barokní kostely – všechny jsou zářivým znamením Boha a tedy opravdu projevem, zjevením Boha. A v křesťanství jde právě o tuto epifanii, o toto zjevení: že se Bůh stal zahalenou Epifanii – objevuje se a zazáří. Právě jsme slyšeli varhany v celém jejich lesku a já si myslím, že velká hudba vzniklá v církvi je něčím, co činí slyšitelným a vnímatelným pravdu naší víry: od gregoriánského zpěvu k hudbě katedrál až po Palestrinu a jeho epochu, až k Bachovi a tedy k Mozartovi a Brucknerovi a tak dále... Při poslechu těchto děl – Bachovy Pašije, jeho mše h-moll a velké duchovní skladby, polyfonie XVI. století, vídeňské školy a všechna ta hudba - také menších skladatelů – náhle cítíme: je to pravda! Kde vznikají věci tohoto druhu, tam je Pravda. Bez intuice, která objeví pravé tvůrčí centrum světa, nemůže vzniknout taková krása. Proto si myslím, že bychom si vždycky měli tak počínat, aby ty dvě věci byly spolu, spojovat je dohromady. Když v naší době diskutujeme o rozumnosti víry, diskutujeme právě o faktu, že rozum nekončí tam, kde končí experimentální objevy, nekončí v positivismu; vývojová teorie vidí pravdu, ale vidí jen polovinu; nevidí že za tím je Duch stvoření. My bojujeme o rozšíření rozumu, který je totiž otevřen také pro krásu a nesmí ji nechat stranou jako něco úplně jiného a nerozumného. Křesťanské umění je racionální umění – vezměme si gotické umění nebo velkou hudbu nebo také právě naše barokní umění – ale to je umělecký výraz velmi rozšířeného rozumu, v němž se srdce a rozum setkávají, krása a pravda se dotýkají. A čím více pak my dokážeme žít v kráse a pravdě, tím více se bude moci víra vrátit k tomu, aby byla tvořivá také v naší době a vyjadřovat se přesvědčivou uměleckou formou.
A tedy, drahý otče Hopfgartnere, díky za otázku. Snažme se dělat to tak, aby obě kategorie, ona estetická a ona noetická, byly spojeny a v této velké plnosti kéž se projeví úplnost a hloubka naší víry.
odeslat článek
vytisknout článek
