Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry!
Světec, se kterým se dnes setkáme, svatý Theodor Studita, nás uvádí do vrcholného byzantského středověku, od období, které bylo z náboženského a politického hlediska poněkud neklidné. Svatý Theodor se narodil roku 759 v jedné zbožné šlechtické rodině: matka Theoktista a strýc Platon, opat kláštera Sakkudion v Bytinii jsou uctíváni jako svatí. Byl to právě jeho strýc, jenž ho nasměroval k mnišskému životu, který nastoupil ve svých 22 letech. Na kněze jej vysvětil patriarcha Tarasius, s nímž později přerušil společenství kvůli slabosti, kterou projevil v případě cizoložného manželství císaře Konstantina VI. Důsledkem toho bylo Theodorovo vyhnanství do Soluně roku 796. Ke smíření s císařskou autoritou došlo následujícího roku za císařovny Ireny, jejíž blahosklonnost umožnila, aby se Theodor a Platon usadili v městském klášteře Studion spolu s většinou mnišské komunity ze Sakkudionu, aby unikli nájezdům saracénů. Tím se začala důležitá ?studionská reforma?.

Theodorovy životní osudy však byly i nadále pohnuté. S energií sobě vlastní se stal hlavou odporu proti ikonoklasmu Lva V. Arména, který se znovu postavil proti existenci obrazů a ikon v církvi. Procesí ikon organizované mnichy ze Studionu vyvolalo policejní reakci. V letech 815 až 821 byl Theodor bičován, vězněn a vyhoštěn do různých míst v Malé Asii. Nakonec se mohl vrátit do Konstantinopole, ale nikoli do svého kláštera. Usadil se tedy se svými mnichy na druhé straně Bosporského průlivu. Zemřel patrně v Prinkipo 11.listopadu 826. V ten den ho připomíná liturgický byzantský kalendář. Theodor vynikl v dějinách církve jako jeden z hlavních reformátorů mnišského života a spolu s Konstantinopolským patriarchou Nikeforem také jako obránce posvátných obrazů během druhého období ikonoklasmu. Theodor pochopil, že otázka uctívání ikon se v posledku týkala samotné pravdy o Vtělení. Ve svých třech knihách Antirretikoi (Protiřečení) přirovnává Theodor věčné vnitřní vztahy v Trojici, kde existence jednotlivé božské Osoby neničí jednotu, k věčným vztahům dvou přirozeností v Kristu, které v Něm nenarušují jedinou Osobu Logu. A argumentuje následovně: zrušit uctívání ikon Krista, by znamenalo zrušit samotné jeho vykupitelské dílo, poněvadž přijetím lidské přirozenosti se neviditelné věčné Slovo ukázalo ve viditelném lidském těle a tak posvětilo celý viditelný kosmos. Ikony, posvěcené liturgickým požehnáním a modlitbami věřících, nás pojí s Osobou Krista, s jeho svatými a jejich prostřednictvím s nebeským Otcem, a dosvědčují, že do našeho viditelného a materiálního světa vstoupila božská skutečnost.

Theodor a jeho mniši, svědkové odvahy v dobách ikonoklastických perzekucí, jsou neoddělitelně spojeni s reformou cenobitského života, tedy mnišství v byzantském světě. Jejich důležitost vyplynula z vnější okolnosti, z jejich počtu. Kláštery v té době obvykle neměly víc než třicet nebo čtyřicet mnichů, ale ze spisu Život Theodorův víme o existenci více než tisíce mnichů ve Studionu. Sám Theodor nás informuje o přítomnosti asi tří set mnichů ve svém klášteře, z čehož vidíme nadšení víry, které se zrodilo v prostředí kolem tohoto muže skutečně informovaného a formovaného samotnou vírou. Spíše než jejich počet měl však vliv nový duch, který jejich zakladatel vtiskl cenobitskému životu. Ve svých spisech klade důraz na vědomí návratu k nauce Otců, zejména svatého Basila, prvního zákonodárce mnišského života a svatého Doroteje z Gazy, slavného duchovního otce palestinské pouště. Charakteristický přínos Theodora spočívá v důrazu na nezbytnost pořádku a podřízenosti mnichů. Ti se během pronásledování rozptýlili a zvykli si žít podle vlastního úsudku. A když bylo možno zavést opět společný život, bylo třeba důkladného nasazení, aby se do kláštera vrátilo opravdové organické společenství, pravá rodina nebo ? jak sám říká ? pravé ?Kristovo Tělo?. V takovémto společenství se konkrétně uskutečňuje realita církve jako celku.

Dalším základním přesvědčením Theodora bylo, že mniši vzhledem k laikům přijímají závazek dodržovat křesťanské povinnosti s větší přísností a intenzitou. Proto také skládají zvláštní sliby, jimiž jsou hagiasmata (zasvěcení), tedy jakýsi ?nový křest?, jehož symbolem je oblečení řeholního roucha. Pro mnichy je ve srovnání s laiky charakteristický závazek chudoby, cudnosti (čistoty) a poslušnosti. Theodor mluví k mnichům konkrétně, někdy takřka pitoreskně o chudobě. Ta však již od počátku představuje v následování Krista podstatný prvek mnišství a ukazuje cestu nám všem. Zřeknutí se vlastnictví materiálních věcí, postoj nezávislosti na nich, jakož i střídmost a jednoduchost platí v radikální formě jenom pro mnichy, ale duch tohoto zřeknutí je stejný pro všechny. Nemáme totiž záviset na materiálním vlastnictví, ale musíme se naučit odříkání, jednoduchosti, střízlivosti a střídmosti. Jenom tak může růst solidární společnost a může tak být překonán velký problém chudoby tohoto světa. V tomto smyslu je proto radikální znamení chudých mnichů také cestou pro nás všechny. Když Theodor vysvětluje pokušení proti cudnosti, neskrývá vlastní zkušenosti a ukazuje cestu vnitřního boje o dosažení vlády nad sebou samým a tím i respektu vůči tělu svému i tělu druhého jako Božího chrámu.

Hlavní odřeknutí však podle něho spočívá v požadavku poslušnosti, protože každý z mnichů má vlastní způsob života a zařazení se do velkého společenství tří set mnichů v sobě zahrnuje skutečně nový způsob života, který nazývá ?mučednictvím podřízenosti?. Také zde mniši podávají příklad toho, co je nezbytné pro nás, protože po prvotním hříchu má člověk sklon činit z vlastní vůle první princip a život světa, všechno ostatní podrobovat vlastní vůli. Pokud však bude tímto způsobem každý sledovat jenom sebe sama, nemůže fungovat sociální tkanivo. Jedině naučíme-li se zařazovat do společné svobody, sdílet ji, podřizovat se jí, osvojit si zákonnost, tzn. podřízenost a poslušnost pravidlům obecného dobra a společného života, mohou být uzdraveny společnost i samo já z pýchy, že je středem světa. Svatý Theodor takto svým pronikavým vhledem pomáhá svým mnichům a nakonec i nám pochopit pravý život, odporovat pokušení činit ze své vůle svrchované pravidlo života a uchovat si pravou osobní identitu, jež je vždy identitou společnou s druhými, a pokoj srdce.

Důležitou ctností, jež se vyrovná poslušnosti a pokoře, je pro Theodora Studitu philergia, tj. láska k práci, v níž spatřuje kriterium rozpoznání kvality osobní zbožnosti: ten, kdo je horlivý v materiálních závazcích, kdo pracuje usilovně, je takovým také ve věcech duchovních. Neuznává tedy, aby by byl pod záminkou modlitby a kontemplace mnich uvolněn od práce, včetně práce manuální, která je - podle něho a podle celé mnišské tradice - ve skutečnosti prostředkem nalézání Boha. Theodor se nebojí mluvit o práci jako o ?oběti mnicha?, o jeho ?liturgii? ba dokonce o určitém druhu mše, jejímž prostřednictvím se mnišský život stává životem andělským. Právě tak je humanizován svět práce. Člověk se skrze práci stává více sebou samým, a přibližuje se více Bohu. Zmínku zaslouží také důsledek této jedinečné vize: právě proto, že jde o plod určité formy liturgie, nesmí bohatství, které plyne ze společné práce, sloužit pohodlí mnichů, ale je určeno na pomoc chudým. Z toho lze pochopit, že plod práce je nutně dobrem pro všechny. Práce ?studionských? mnichů nebyla, samozřejmě, pouze manuální. Měli velký význam pro nábožensko-kulturní rozvoj byzantské civilizace jako kaligrafové, malíři, básníci, vychovatelé mládeže, učitelé škol, knihovníci.

I přes svoji rozsáhlou vnější činnost se Theodor nenechával odvádět od toho, co považoval za úkol těsně související s jeho funkcí představeného, totiž být duchovní otcem svých mnichů. Věděl, jak rozhodující význam měli v jeho životě dobrá matka a svatý strýc Platon, jehož označuje příznačně titulem ?otec?. Ve vztahu k mnichům tedy uplatňoval duchovní vedení. Každý den po večerní modlitbě, jak referuje jeho životopisec, zůstával před ikonostasem, kam se mu všichni chodívali svěřovat. Duchovně radil mnoha lidem také mimo klášter. Jeho Duchovní závěť a Listy vyjevují tuto otevřenost a jemnocit a ukazují, jak se z jeho otcovství zrodila opravdová duchovní přátelství a to v prostředí nejenom mnišském.

Řehole, známá pod jménem Hypotyposis, sepsaná těsně po Theodorově smrti, byla s určitými změnami přijata na Hoře Athos, když roku 962 svatý Athanasius Athonita založil Velkou Lávru; na Kyjevské Rusi ji počátkem druhého tisíciletí svatý Theodosius zavedl na Jeskynní lávru. Je-li pochopena ve svém ryzím smyslu, vyjevuje Řehole svou jedinečnou aktuálnost. Dnes existují početné proudy, které ohrožují jednotu společné víry a vedou k nebezpečnému duchovnímu individualismu a duchovní pýše. Je nezbytné se zapojit do obrany a podpory růstu dokonalé jednoty Kristova Těla, v němž se harmonicky sbíhají pokoj pořádku a upřímných osobních vztahů v Duchu.

Snad bude užitečně na závěr shrnout některé hlavní prvky Theodorovy duchovní nauky. Láska ke vtělenému Pánu a jeho viditelnosti v liturgii a v ikonách. Věrnost křtu a závazek žít ve společenství Kristova Těla, pojatého také jako vzájemné společenství křesťanů. Duch chudoby, střídmosti, odříkání, cudnosti, sebeovládání, pokory a poslušnosti proti primátu vlastní vůle, který rozbíjí sociální předivo i pokoj duší. Láska k materiální i duchovní práci. Duchovní přátelství, zrozené z očištění vlastního svědomí, vlastní duše, vlastního života. Snažme se následovat tyto nauky, které nám skutečně ukazují cestu pravého života.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience