Nový portál Vatikánského rozhlasu

Minulou středu jsem mluvil o odpuštění hříchů, zejména v souvislosti se křtem. Dnes budeme pokračovat v tématu odpuštění hříchů, ale ve vztahu k takzvané moci klíčů, což je biblický symbol poslání, které dal Ježíš apoštolům.

Především musíme připomenout, že protagonistou odpuštění hříchů je Duch svatý. Když se Zmrtvýchvstalý Ježíš poprvé zjevil apoštolům, dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). Ježíš je ve svém proměněném těle novým člověkem, jenž nabízí velikonoční dary, které jsou plodem Jeho smrti a vzkříšení. Jaké jsou to dary? Pokoj, radost, odpuštění hříchů, misijní poslání, ale především dar Ducha svatého, který je jejich zdrojem. Ježíšův dech provázený slovy, jimiž uděluje Ducha, indikuje předávání života, nového života znovuzrozeného z odpuštění.

Avšak ještě před tímto gestem dechu a darem Ducha ukazuje Ježíš svoje rány na rukou a boku. Tyto rány jsou cenou naší spásy. Duch svatý nám přináší Boží odpuštění „procházející“ Ježíšovými ranami. Tyto rány si Ježíš ponechal. I nyní ukazuje Otci v nebi rány, jimiž nás vykoupil. Mocí těchto ran jsou nám odpouštěny hříchy. Ježíš dal svůj život za náš pokoj, za naši radost, za dar milosti pro naši duši, za odpuštění našich hříchů. Je krásné takto se dívat na Ježíše!

A pojďme ke druhému bodu. Ježíš dal apoštolům moc odpouštět hříchy. Je poněkud nesnadné chápat, jak může nějaký člověk odpouštět hříchy, ale tuto moc dává Ježíš. Církev je nositelkou moci klíčů, která otvírá či zavírá. Bůh ve svém svrchovaném milosrdenství odpouští každému člověku, ale On sám si přál, aby ti, kdo patří Kristu a církvi, dostávali odpuštění prostřednictvím služebníků tohoto společenství. Skrze apoštolskou službu se mi dostává Božího milosrdenství, moje viny jsou odpuštěny a je mi darována radost. Ježíš nás tímto způsobem zve, abychom prožívali smíření také v církevní, komunitní dimenzi. A to je krásné. Církev, která je svatá a zároveň potřebuje pokání, nás na cestě obrácení provází celý život. Církev není majitelkou moci klíčů, ale služebnicí milosrdenství a raduje se, kdykoliv může tento božský dar nabízet.

Mnozí možná nechápou církevní dimenzi odpuštění, protože panuje neustálý individualismus a subjektivismus, což pociťujeme i my křesťané. Bůh zajisté odpouští každému kajícímu hříšníkovi osobně, ale křesťan je spojen s Kristem a Kristus je sjednocen s církví. Pro nás křesťany je tu jeden dar navíc a také jeden závazek navíc: pokorně přitom přijímat službu církve. Musíme docenit tento dar, péči, ochranu a také jistotu, že mi Bůh odpustil. Jdu k bratru knězi a řeknu: „Otče, dopustil jsem se toho a toho…“ A on odpoví: „Odpouštím ti, Bůh ti odpouští.“. V té chvíli jsem si jist, že mi Bůh odpustil. Je krásné mít tuto jistotu, že mi Bůh vždy odpouští a neochabuje v odpouštění. Nesmíme přestat přicházet s žádostí o odpuštění. Je možné pociťovat zahanbení při vyjevování hříchů, ale naše maminky a naše babičky říkávaly, že je lepší se jednou začervenat než tisíckrát blednout strachy. Jednou se člověk začervená, ale hříchy jsou odpuštěny a jde se dál.

Nakonec poslední bod: kněz je nástrojem odpuštění hříchů. Bůh nám odpuštění uděluje v církvi, je nám uděleno skrze službu našeho bratra, kněze. Také on je člověkem, který jako my potřebuje milosrdenství, stává se nástrojem milosrdenství a dává nám bezmeznou lásku Boha Otce. Také kněží mají zapotřebí se zpovídat, i biskupové, všichni jsme hříšníky. Také papež se zpovídá každé dva týdny, protože také papež je hříšník. A zpovědník vyslechne, co mu říkám, poradí mi a odpustí, protože všichni potřebujeme odpuštění. Někdy lze slýchat, jak někdo tvrdí, že se zpovídá přímo Bohu… Ano, jak už jsem řekl, Bůh tě vždycky vyslyší, ale ve svátosti smíření posílá bratra, aby ti udělil odpuštění, jistotu odpuštění jménem církve.

Služba, kterou kněz poskytuje jako Boží služebník při odpouštění hříchů, je velice delikátní a vyžaduje, aby jeho srdce bylo v pokoji, aby měl v srdci pokoj, nezacházel s věřícími nevlídně, ale byl mírný, laskavý a milosrdný; aby dovedl zasévat do srdcí naději a především aby si uvědomoval, že bratr či sestra přistupující ke svátosti smíření hledá odpuštění a činí tak podobně jako ti, kdo přistupovali k Ježíši, aby je uzdravil. Kněz, který by neměl tuto duchovní dispozici, neměl by tuto svátost udílet, dokud se nezkoriguje. Věřící penitenti mají právo, všichni věřící mají právo nalézt v kněžích služebníky Božího odpuštění.

Drazí bratři, jsme si jako členové církve vědomi krásy tohoto daru, který nám nabízí sám Bůh? Cítíme radost z této péče, z této mateřské pozornosti, kterou vůči nám církev chová? Dovedeme ji jednoduše a vytrvale zhodnocovat? Nezapomínejme, že Bůh nám nikdy nepřestává odpouštět, a prostřednictvím služby kněze nás tiskne v novém objetí, které nás obrozuje, umožňuje nám povstat a znovu se vydat na cestu. Taková je naše cesta, totiž neustále se pozvedat a znovu se vydávat na cestu.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience