Podstatou je v případě rodiny přirozená danost. Danost překračuje myšlenkový pojem, přirozené se liší od technického. Etymologicky vzato je přirozenost pojem daný narozením, není konstruován. Řecky se „přirozenost“ řekne „
physis“ a
physis je ze slovesa
phyein, které znamená „vyjevit, co je skryto v hloubi,“ anebo jednodušeji „manifestovat“. Přirozené (či podstatné) je to, co vytryskne, když se tomu brání; manifestuje bez ohledu na naši vůli a někdy i proti nám, když to chceme potlačit.
Také „manifestation pour tous“ – manifestace pro všechny, ke všem a proti všemu (odkaz na masové francouzské manifestace proti zákonu redefinujícímu manželství muže a ženy – pozn. překl.) – je definicí toho, co v antice nazývali physis, přirozenost. Opravdová manifestace všech proto není v první řadě politická, nýbrž fyzická. Není to stvrzení nějakého názoru, nýbrž zjevení bytí. Žádná potřeba nosit masky jako gay-priders. Netřeba mávat praporem jako militantní aktivista. Stačí se obnažit. A objeví se prapor, vštípený chtě nechtě a vlající v poryvech. Vlajkou těla netřeba se pyšnit.
Máme tedy pupík. Já mám varlata a penis, zatímco Noemi a Lenka mají Venušin pahorek a poprsí. Manifestace vskutku neprobíhá na ulici, nýbrž na nás, v našem spodním prádle, ať už se nám to líbí či nelíbí; manifestuje se i v kostele, na večírku LGBT, manifestují vousy kapucína i ňadra některé z Femen.[1]
Aby se nemanifestovalo, bylo by nutné být andělem.
Co je to tedy rodina? Lidé, kteří mají ty nejlepší úmysly, kladou při definici důraz na určité prvky. Podám tři: Zaprvé je rodina především místem lásky. Je zásadní, aby se rodiče měli rádi a měli rádi dítě, protože jinak se rodina rozpadne nebo vyprahne. Zadruhé je místem primární výchovy. Dítě se v rodině narodí na základě plánu „zodpovědného rodičovství“, podle něhož se s maximální možnou kompetencí pečuje o budoucnost, výchovu a sociální zařazení dítěte. Zatřetí je lidská rodina také místem respektování svobod. Rodiče spolu uzavřeli smlouvu a výchovou přispívají k „autonomii potomka“, nikoli k růstu jeho závislosti.
Na tyto charakteristiky často klademe důraz, protože máme na mysli dobro dítěte. Takto nám však uniká podstata rodiny, a třebaže máme v úmyslu ji chránit, poskytujeme zbraně k její demolici. Přílišná starost o dobro dítěte zapomíná na jeho existenci. Důrazem na povinnosti rodičů se zapomíná na realitu otce a matky. Tyto právě zmíněné prvky – láska, výchova a svoboda – vyjadřují všechno kromě toho esenciálního, podstatného, totiž toho, že rodiče jsou rodiči a potomek je jejich potomkem.
Následek je nevyhnutelný. Požadavek budovat dokonalou rodinu na lásce, výchově a svobodě, nevede k založení dokonalé rodiny, nýbrž bezvadného sirotčince. Je nepochybné, že v bezvadném sirotčinci jsou děti milovány, vychovávány a bere se ohled na jejich svobodu. Tato instituce totiž v určitém smyslu plní rodičovský plán, protože jejím konstitutivním smyslem je péče o děti.
Aby bylo jasno, netvrdím, že rodina by neměla být místem lásky, výchovy a svobody. Pouze podotýkám, že tyto tři faktory nepostačují ke specifikaci rodiny a k jejímu odlišení od jiných forem společenství. Řeholní komunita je například také - a bezpochyby i hlouběji - místem lásky. Školní instituce je také - a ještě profesionálněji - místem výchovy. Firma je také - a ještě reálněji - právně uspořádaným a smluvně zaručeným místem principiálního respektování svobod.
Pojímat proto rodinu pouze z hlediska lásky, výchovy a svobody a zakládat ji na blahu dítěte jakožto jedince, nikoli jakožto potomka, a na povinnostech rodičů jakožto vychovatelů, nikoli jakožto rodičů, znamená koncipovat rodinu bez rodiny.
Tato odrodilá koncepce rodiny vyplývá z našich nejlepších úmyslů dát rodině základ. Ale k čemu dochází? Namísto toho, aby se z hlediska konkrétní existence uznalo, že rodina je základ lásky, výchovy a svobody, požaduje se založení rodiny na lásce, výchově a svobodě, čímž se z rodiny činí cosi druhotného, určovaného hodnotami.
Rodinu je určitě potřeba hodnotit jako místo lásky, výchovy a svobody, avšak toto hodnocení vede k jakési derealizaci rodiny jako takové. Vždycky nám tak budou moci říkat, že otec a matka mohou být méně laskaví, méně kompetentní anebo méně ohleduplní než dva muži nebo dvě ženy a určitě méně efektivní než uskupení složené z těch nejlepších specialistů. Uskupení kompetentních jedinců bude záhy považováno za nejlepší rodinu. A nejlepší rodinou bude nejlepší sirotčinec.
Pokračování ZDE
odeslat článek
vytisknout článek
