Nový portál Vatikánského rozhlasu

Uvykli jsme ranním kázáním, která papež František již několik let pronáší v kapli Domu sv. Marty, i tomu, že nynější Petrův nástupce v tamním apartmá přijímá soukromé návštěvy, leckdy však také státníky, kteří se chtějí podívat do nové papežské rezidence. V Domě sv. Marty (Domus Sanctae Marthae) papež také tráví svou nynější dovolenou a jméno přičinlivé Lazarovy sestry si dokonce dalo do vínku sdružení biskupů a policejních ředitelů, kteří se snaží potírat obchodování s lidmi, zejména pak se ženami – tzv. Skupina sv. Marty vznikla pod patronací papeže Františka před třemi lety, v dubnu 2014. Přibližme si ale dějiny místa, které je teď papežovým domovem a odvozuje svůj název od stejnojmenného kostela a přilehlých budov.

O zřízení kostelíku sv. Marty, který – podle starého římského rčení „svítí na cestu sv. Petrovi“ – požádalo několik členů papežské domácnosti za pontifikátu Pavla III. (1468-1549). Tento papež z rodu Farnese nejenom schválil Tovaryšstvo Ježíšovo (1540) a svolal Tridentský koncil (1545), ale krátce předtím také povolil založení bratrstva a nevelké nemocnice s kaplí a hřbitovem pro nejchudší nemocné papežského dvora, a to brevem (krátkým listem) nazvaným Ad Apostolicae dignitatis apicem (1538). Kostel byl vystaven během 16. století a Klement VIII. jej dal na počátku následujícího věku ještě dále rozšířit. K uměleckým dílům uchovávaným v jeho interiéru náleží velmi uctívaný terakotový kříž Alessandra Algardiho a obraz znázorňující světici z Betánie od Giovanniho Baglioneho, který byl v polovině 19. st. umístěn do Vatikánské obrazárny a nahrazen obdobným výjevem Filippa Agricoly.

Na počátku 18. století však byla nemocnice sv. Marty v tak zchátralém stavu, že papež Benedikt XIII. vyhověl žádosti o její převzetí, kterou vznesl řád bosých trinitářů. O budovy pod svatopetrskou kupolí projevil zájem jejich generální prokurátor, španělský bratr Michael od sv. Josefa, pozdější biskup andaluské diecéze Guadix. Papež mu je svěřil krátkou listinou datovanou 11. prosincem 1726, která vyzývala ke zřízení ubytovny pro poutníky všech národností daného řádu, navštěvujících Řím. Dále doporučovala nemocným z Apoštolských paláců, aby se propříště v nouzi uchylovali do nemocnice „de Bonfratelli“, tedy dnešní Fatebenefratelli na Tiberském ostrově. Již den po vydání papežské listiny se nové fundace ujali španělští trinitáři z kláštera San Carlino alle Quattro Fontane. O dva roky později bylo při generální kapitule rozhodnuto, že sv. Marta přejde na italskou provincii. Trinitáři nepovažovali vatikánskou sv. Martu za řeholní dům, nýbrž za takzvaný hospic, jak byly nazývány komunity formované pouze několika řeholníky. Víme, že v roce 1733 zde bydlelo šest bratrů. Papež Pius VI. si mezi nimi vybral některé ze svých zpovědníků – do dějin vešel poslední z nich, o. Jeroným od sv. Jakuba (Jacopo Malachia Fantini, Livorno 1734 – Roma 1801), který papeže Braschiho věrně doprovázel až do smrti v exilu francouzské Valence (29.8.1799).

Navzdory zákazu řeholí během římské republiky a napoleonské nadvlády setrval ve sv. Martě jediný trinitářský řeholník, o. Jan od Ježíše a Marie (vl. jménem Brunetti), který po čtyřicet let pečoval o bohoslužebný chod kostela, přičemž se někdy oděvem přizpůsoboval sekulárnímu kněžstvu. Poté, co italští trinitáři téměř vymřeli, přešla správa sv. Marty opět na španělské bratry, a to dekretem Kongregace pro biskupy a řeholníky z roku 1819 (24.8.1819). Stav obou nemovitostí – kostela i domu – byl zoufalý, a proto ministr římského kláštera san Carlino, o. Antonín od bl. Simone de Rojas, na jejich renovaci vynaložil částku čtyř set římských skudů. Již o desetiletí později ale Pius VIII. začlenil sv. Martu do věčného vlastnictví italských trinitářů – klíče od objektu dostal nový představený, o. Petr od Milosrdenství, jmenovaný v dubnu roku 1830. Bratři poté na krátký čas přenechali sv. Martu učitelské kongregaci sester trinitářek, která se zde usadila koncem padesátých let 19. století (1858) s cílem založit školu. Již po dvou letech ale sestry, nazývané dnes Římské trinitářky, odešly kvůli nedostatečnému hmotnému zajištění, ačkoli jim ve sv. Martě nechyběla nová povolání. V Domě tehdy žilo deset sester, tři novicky a dvě postulantky.

Ihned po odchodu řeholnic se správy opět ujali bratři trinitáři, a to až do zrušení řádů v Římě roku 1873, kdy budovu definitivně opustili. V červenci následujícího roku (21.7.1874) se tak sv. Marta znovu vrátila do konečného vlastnictví Apoštolského paláce a byla svěřena do užívání blízkému Vatikánskému semináři. Bosí trinitáři se nicméně do blízkosti Svatopetrské baziliky ještě vrátili o necelých deset let později (1883), kdy založili komunitu u kostela Santo Stefano degli Abissini, tedy etiopského národního kostela. Ještě rok po první světové válce (31.8.1919) tak žili v prostorách, které byly později určeny Papežské etiopské koleji.

Papež Lev XIII. navrátil hospic sv. Marty jeho původnímu účelu – na sklonku devatenáctého století, kdy mnoha italským městům hrozila epidemie cholery, sem povolal Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul. První čtyři vincentky zde začaly působit roku 1884 – vedla je energická a velkorysá matka Luisa Lequettová, která byla také generální představenou řeholního institutu. Řím zůstal ušetřen cholerové nákazy, ale to řeholnicím nebránilo v péči o nemocné z římských čtvrtí Borgo a Zátibeří a poutníky přicházející do Říma, která formou ambulatního ošetření dětských pacientů pokračuje až dodnes.

Za druhé světové války se v budově na pět let usadili diplomaté ze zemí, které přerušily diplomatické vztahy s Mussoliniho vládou – tedy kupříkladu ze Spojených států, Velké Británie, Francie, Polska či Belgie. Hospic však poskytl útočiště také mnoha Židům a válečným uprchlíkům. Teprve v poválečných letech začal sloužit také k ubytování kněží, které papež povolával ke spolupráci do státního sekretariátu Svatého stolce a jiných úřadů římské kurie. Nové využití budovy tak ukázalo na nutnost další rekonstrukce, či spíše nové výstavby, která proběhla za pontifikátu Jana Pavla II. a ve své době stála 20 milionů dolarů. Stavební práce byly započaty v roce 1992 a ukončeny až o čtyři roky později kvůli polemikám, které vyvolalo zamýšlené zvýšení budovy o jedno patro. Toto rozhodnutí vzbudilo odpor obyvatel přilehlých římských ulic, kterým tak stavba bránila ve výhledu na Svatopetrskou kupoli. Do sporu se musel vložit národní památkový úřad a Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), které vyslovily kladné mínění.

Apoštolská konstituce Universi dominici gregis Jana Pavla II. z 22. února 1996 stanovila, že ve zrenovované budově, ze které se stal penzion hotelového typu, budou sídlit kardinálové volitelé během konkláve. Do té doby totiž obývali místnůstky v bezprostředním okolí Sixtinské kaple, leckdy bez vlastní koupelny. Dům sv. Marty jim poskytuje 105 apartmánů – složených ze studovny, ložnice a sociálního zařízení – a 26 jednolůžkových pokojů. Jeden z takových apartmánů – z číslem 201 – dnes obývá papež František, ale v budově sídlí také kardinál státní sekretář a další zaměstnanci státního sekretariátu Svatého stolce. Ze vstupní haly obložené bílým mramorem se vstupuje do restaurace, několika postranních salonků a k výtahům. Kaple Nejsvětější Trojice, která může pojmout až sedmdesát lidí, byla vestavěna do prostoru mezi budovou a přilehlými hradbami a má trojúhelníkovitý půdorys a také v její výzdobě se projevuje tato geometrická forma, symbolizující jednotu tří božských Osob.Jak již bylo vícekrát řečeno, papež František využívá také služeb místní restaurace, kde se v době oběda předpokládá obsluha u stolu a výběr z denního menu. Večer se však mění v samoobslužnou jídelnu, protože na papežovo přání mají zaměstnaní laici trávit alespoň závěr dne s rodinou.

(podle L´Osservatore Romano, 28.1.2016; Famiglia Cristiana, 31.1.2016; Il mio papa, různá data)

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky