Nový portál Vatikánského rozhlasu

Hudební kariéra se někdy může vyvinout zcela nečekaně a zároveň cesty Ducha jsou nevyzpytatelné. Největší hudebníci zdaleka nemusí být také nejslavnější a do ústraní někdy z vlastního rozhodnutí odcházejí umělci nebývalé hodnoty. Takový je případ klavíristy Jeana-Rodolpha Karse, jehož interpretace hudebních děl Oliviera Messiaena přivedla ke kněžskému povolání. S jedenasedmdesátiletým členem komunity Emmanuel, který je dnes kaplanem baziliky Nejsvětějšího Srdce v burgundském Paray-le-Monial (místa Kristova zjevení svaté Markétě Marii Alacoque a duchovním centru nové komunity), nedávno rozmlouval italský katolický deník Avvenire (16.3.2018).

Jean-Rodolphe Kars se svým rakouským rodičům narodil roku 1947 v Kalkatě. Pochází z rodiny židovských vídeňských uprchlíků, kteří do Indie odešli po Anschlussu a později se usadili v Paříži. Jejich výjimečně talentovaný syn zde na konzervatoři vystudoval klavír a už v devatenácti letech na sebe upozornil výborným umístěním na mezinárodní pianistické soutěži v Leedsu (1966), která zahájila jeho sólovou kariéru a nahrávky pro hudební vydavatelství Decca, z nichž překrásná Debussyho Preludia se nedávno dočkala reedice na kompatním disku.

Jean-Rodolphe ani jeho rodiče nebyli nábožensky praktikující ani se o tuto oblast nijak nezajímali, přesto mladý klavírista v témže období, kdy se před ním otevírala mezinárodní jeviště, zašel na konferenci Oliviera Messiaena spojenou s náslechem, na níž skladatel vykládal a prezentoval své dílo. „První skladba, kterou popisoval”, vypráví dnes otec Kars, „bylo Et exspecto resurrectionem mortuorum (1964), monumentální orchestrální dílo. Okamžitě mne zasáhlo a silně rozrušilo. Byla to první jiskra, ze které vyšlehla má vášeň pro Messiaena”. Navzdory proklamovanému agnosticismu se Karse dotkla „nejenom hudba, nýbrž mimořádně hluboké skladatelovy komentáře, ať už čerpal z biblických citací anebo jiných duchovních či přírodních zdrojů, jako ptactva a hvězd.”

Jak dále vzpomíná, rovněžtak ohromující byla Messiaenova pokora, „serióznost a prostota, s jakými naslouchal své vlastní hudbě, a sledoval ji v partituře, jako by to bylo poprvé”. Takto ze zrodila Karsova láska k hudbě francouzského katolického skladatele a ornitologa, která jej dokonce dovedla ke studiu varhanní hry, aby mohl do svého koncertního repertoáru zařadit také varhanní díla obdivovaného mistra. Zájem židovského pianisty o Messiaenovu tvorbu zanedlouho korunovala první cena v klavírní soutěži nazvané právě po tomto dlouholetém varhaníkovi pařížského kostela Nejsvětější Trojice (Concours de piano Olivier Messiaen).   

Deset let po prvním setkání s velkým katolickým skladatelem Jean-Rodolphe Kars již jako úspěšný a mezinárodně známý sólista interpretoval jedno z jeho vrcholných děl, klavírní cyklus Vingt Regards sur l´Enfant-Jésus, hudební meditace nad Ježíšovým dětstvím, v jednom ze sálů amsterdamského Concertgebouw. Kars se zároveň zhostil výkladu této kontemplace Ježíšova Vtělení, členěné do dvaceti pohledů nebývalé teologické pronikavosti a hluboké něhy, neboť se jednalo o vůbec první nizozemské provedení. Vloni na podzim se nečekaně objevila nahrávka tohoto koncertu, o níž Kars ani nevěděl a kterou vydala etiketa Piano Classics.

Čtyřicet dní po zmiňovaném holandském koncertu ovšem život čtyřiatřicetiletého nadějného pianisty nabral nečekaný směr. Jean-Rodolphe prožil natolik silnou duchovní zkušenost v osobním setkání s Kristem, že jej přivedla k rozhodné konverzi ke katolické víře. „Nelze říci”, zdůrazňuje po mnoha letech, „že by mne Messiaenova hudba »obrátila«, avšak když jsem se v modlitbě znovu probíral svou minulostí, s rostoucím úžasem jsem odhaloval, do jaké míry mne skladatelovy texty a skladby tajně připravovaly ke konverzi, samozřejmě bez mého vědomí. Šlo o jakousi skrytou katechezi”, dodává francouzský kněz. „Messianeova hudba ovšem nebyla příčinou, nýbrž zprvu nevědomým a později stále vědomějším rámcem mé konverze”.

Po přijetí svátosti křtu Kars pokračoval ve své úspěšné klavírní kariéře, avšak objevuje se povolání v povolání a mladý hudebník se rozhoduje pro kněžství a členství v komunitě Emmanuel. „Tři týdny po kněžském svěcení, v listopadu roku 1986, jsem s radostí poprvé sloužil mši v pařížském kostele Nejsvětější Trojice, kde byl Messiaen hlavním varhaníkem, a mohl jsem mu veřejně poděkovat za vše, co mi svou hudbou daroval. Z nádherné varhanní improvizace, která z kůru následovala, bylo patrné silné dojetí…”, vypráví.

Ačkoli Messiaen s Karsem nikdy explicitně nemluvili o víře až do Jean-Rodolphova kněžského svěcení, skladatelovo dílo bylo pro kněžského kandidáta „ozvučenou teologií”, svěřuje se: „Při studiu teologie jsem si uvědomil, že mi Messiaenova hudba nepřestává hrát v srdci a paměti a že jsem si díky těmto vzpomínkám mohl snáze, či dokonce s potěšením osvojit některá poměrně složitá teologická témata”. Zejména po mistrově smrti otec Kars docenil široký vliv, jakým na něj Messiaenova tvorba působila: „Děkoval jsem Bohu”, říká dnes, „že jsem mohl mít takového duchovního otce”.

Také jako kněz Jean-Rodolphe Kars vystupuje na koncertech a podle vlastních slov uskutečňuje „stále hlubší smíření mezi uměleckou činností a duchovním povoláním”. Věnuje se odkazu Messiaenova díla a občas organizuje konference o vztahu hudby a spirituality. Tvrdí totiž, že „hudba je pro něj pouze jiným způsobem, jak meditovat o Božím slově a vykládat je”, což je názor, s kterým by jeho duchovní i umělecký učitel jistě souhlasil. 

Poměrně nedávné svědectví otce Jeana Rudolpha Karse (z roku 2013), v němž mluví o své životní cestě, je pro zájemce, vládnoucí francouzštinou, dostupné ZDE.

Osobnost skladatele i jeho žáka přibližuje revue Salve 2/2008.