Nový portál Vatikánského rozhlasu

List italských biskupů Avvenire (15.7. a 17.7.) si všímá dosud nezhojené rány, kterou osvobozenecká spojenecká vojska při svém tažení na Řím před třemi čtvrtinami století zasadila obyvatelům jižně položených regionů kraje Latium. Římská vojenská prokuratura totiž teprve v těchto dnech zahájila vyšetřování násilných činů, které v dané oblasti spáchali vojáci koloniálních jednotek začleněných do Francouzského expedičního sboru v Itálii (Corps Expéditionnaire Français). Tyto události se do italských dějin zapsaly pod příznačným pojmem „marocchinate“, tedy doslova „maročárny“, neboť jejich pachatelé byli většinou marocké národnosti, takzvaní goumiers. Okolnosti hromadného znásilňování italského civilního obyvatelstva (zejména žen, ale také mužů, dětí a starých lidí) poté smutně proslavil Alberto Moravia v románu Horalka, který inspiroval mistrovské filmové ztvárnění režiséra Vittoria de Sicy a vynesl Sophii Lorenové (foto) Oscara za strhující herecký výkon. List italských biskupů se svými příspěvky vydává na tenký led, neboť o této kapitole italské historie se místní děti ve školách neučí, aby si náhodou nekladly zbytečné otázky o „osvoboditelích“.

Římská vojenská prokuratura jednala na základě formální žaloby, kterou prostřednictvím svého právníka (Luciana Randazza) podalo „Sdružení obětí vojáků goumiers“ v čele s jeho předsedou Emilianem Ciottim. „Poprvé po 75 letech bylo zahájeno skutečné vyšetřování. Žádáme, aby se vůči bývalým členům zmíněného expedičního sboru postupovalo na základě obvinění ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Ve francouzské Nice existuje asociace válečných veteránů z řad goumiers, ovšem Francie si nikdy nepřála tyto události objasnit“, komentuje italský advokát.

Římský vojenský prokurátor Marco De Paolis svěřil vyšetřování dvěma důstojníkům kriminální služby Vojenské policie, jedné ženě a jednomu muži. Zároveň veškeré podklady předal vatikánskému promotorovi spravedlnosti, poněvadž násilí bylo spácháno také na několika katolických kněžích. Staří obyvatelé obce Esperia, vísce nijak vzdálené od benediktinského opatství v Montecassinu, si dosud živě pamatují svého tehdejšího faráře, dona Alberta Terrilliho. Když se maročtí vojáci objevili ve vsi, don Alberto ukryl několik žen v zákristii. Příslušníci francouzských jednotek nejenom tyto ženy odhalili a znásilnili, nýbrž odvedli jejich faráře na náměstí, přivázali a po celou noc se střídali v jeho sodomizaci, dokud nezemřel hanbou a vyčerpáním. Odvážný kněz Alberto Terrilli bohužel patří k zapomenutým hrdinům druhé světové války.  

Zahájení vyšetřování vítá také starosta obce Esperia, Giuseppe Villani. „Pro naši komunitu se jedná o dosud otevřenou ránu – jak pro generaci, která na vlastní kůži prožila tehdejší násilí a všechny druhy brutality, tak pro následná pokolení, která vše znají z vyprávění a cítí se povinována udržováním paměti“, říká starosta obce v okrese Frosinone. O několik kilometrů dále najdeme Pontecorvo a dalších čtyřiadvacet obcí, které postihlo řádění Francouzského expedičního sboru, složeného převážně z vojáků marocké, alžírské, tuniské a senegalské národnosti. „Zahájení vyšetřování nás může jedině potěšit“, prohlašuje pro deník Avvenire tamní starosta Anselmo Rotondo. „Jsme rádi, že se tak dospěje k objasnění oněch událostí, aby nebyly zapomenuty“. V Pontecorvu se občané již dlouhá léta stydí za pomník francouzských vojáků, který nenazývají jinak než památníkem hanby. Není divu, že občas se na něm objeví prasečí hlava či bývá jinak zneuctěn. Správa obce proto doufá v rychlý průběh vyšetřování, aby mohla francouzskou stranu požádat o co nejrychlejší odstranění stély, oslavující 175 „slavně padlých francouzských vojáků na Gustavově linii“. Na její místo hodlá umístit památník více než tisíce zavražděných spoluobčanů a šedesáti tisíc obětí násilností ze strany francouzských goumiers.

Pomník bude odkazovat ke květnu roku 1944, kdy se vedení spojeneckých vojsk rozhodlo svěřit generálovi Alphonsemu Juinovi úlohu obejít Gustavovu linii, aby tak donutilo Němce k vyklizení jejího prostoru. Francouzský důstojník velel také dvanácti tisícům severoafrických goumiers, specializovaných na válku v horském terénu. Před přijetím náročnébo úkolu si pro své muže vyžádal tři dny takzvaně „volné ruky“, přičemž anglo-americký vrchní štáb mu povolil dva, či přesněji padesát hodin totální svobody na území za frontovou linií. Jižní cíp kraje Latium se tak proměnil v ráj konkvistadorů se smutnou závěrečnou bilancí. Střízlivé oficiální odhady hovoří o více než dvou tisících znásilněných žen (včetně dvanáctiletých děvčátek) a šesti stech sodomizovaných mužů, ovšem skutečné rozměry tragédie byly mnohem širší. Nemluvě o psychické újmě, pohlavních chorobách, sebevraždách, nechtěných těhotenstvích a usmrcování novorozenců. Ve středoitalských vesnicích se ovšem vyskytly i hrdinské příběhy – kupříkladu případ sice postarší, ale stále vnadné kurtizány, která se sama nabídla vojákům tmavé pleti a ušetřila tak několik místních žen. Bohužel však nikoli dvě sestry, z nichž jedna zemřela a druhá skončila v blázinci. Není divu, když každou z nich v průběhu několika hodin znásilnilo dvě stě mužů, členů osvoboditelských pluků francouzské armády.