Nový portál Vatikánského rozhlasu

Blaženosti, drahý bratře, drazí bratři a sestry!

Chtěl bych vyjádřit svoji vděčnost a dojetí nad tím, že jsem v tomto svatém chrámě, který nás shromažďuje v jednotě. Ježíš povolal bratry, Ondřeje a Petra, aby odložili sítě a stali se společně rybáři lidí (srov. Mk 1,16-17). Povolání by bez bratra nebylo úplné. Dnes chceme společně, jedni po po boku druhých, „rozhodit společně“ v srdci této země modlitbu Otčenáš. V ní je obsažena identita nás synů a dnes zejména bratří, kteří se jeden vedle druhého společně modlí. Modlitbě Páně obsahuje jistotu příslibu, daného Ježíšem učedníkům: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18), a dodává důvěru k obdržení a přijetí daru, kterým je bratr. Chtěl bych se proto podělit o několik slov v rámci přípravy k této modlitbě, kterou se budu modlit za naše bratrské putování a za to, aby Rumunsko bylo vždycky pro všechny domovem, zemí setkání a zahradou, kde kvete smíření a společenství.

Pokaždé, když se modlíme Otčenáš, zjišťujeme, že slovo Otče nelze pronést, aniž by se řeklo náš. Sjednoceni v této Ježíšově modlitbě, sjednocujeme se také v Jeho zkušenosti lásky a přímluvy, jež nás nabádá říci: Otče můj a Otče váš, Bože můj a Bože váš (srov. Jan 20,17). Je to pozvání k tomu, aby se „můj“ proměnil v náš a ten náš se stal modlitbou. Pomoc nám, Otče, brát vážně život bratra a přisvojit si jeho příběh. Pomoz nám, Otče, nesoudit bratra za jeho skutky a omezení, nýbrž přijímat jej především jako tvého syna. Pomoz nám přemáhat pokušení cítit se staršími bratry, kteří ve snaze být středem zapomínají na dar druhého (srov. Lk 15,25-32).

Tebe, jenž jsi na nebesích, která se klenou nade všemi a z nichž slunce svítí na dobré i zlé, spravedlivé i nespravedlivé (srov. Mt 5,45), prosíme Tě o svornost, kterou jsme na zemi nedovedli opatrovat. Prosíme na přímluvu mnoha našich věřících bratří a sester, kteří obývají tvá nebesa po té, co uvěřili, milovali a mnoho vytrpěli jen proto, že byli křesťany, i v této naší době.

Stejně jako oni si přejeme posvěcovat Tvé jméno, stavět ho do středu všech našich zájmů. Tvoje jméno, Pane, a nikoli to naše, kéž námi hýbe a podněcuje nás v prokazování lásky. Kolikrát jen svoji modlitbu omezujeme na vyprošování darů a vypočítávání žádostí, přičemž zapomínáme, že prvořadé je chválit tvé jméno a klanět se tobě, abychom Tě pak rozpoznali v bratrovi, kteréhos postavil vedle nás jako Tvůj živoucí odlesk. Uprostřed tolika pomíjivostí, po nichž se pachtíme, pomoz nám, Otče, hledat to, co zbývá: přítomnost tebe a bratra.

Jsme v očekávání: přijď Tvé království, o které prosíme a po kterém toužíme, neboť vidíme, že dynamiky světa jej nepodporují  Dynamiky orientované logikou peněz, zájmů a moci. Pohrouženi do stále bezuzdnějšího konzumismu, svazujícího jiskřivým, leč prchavým třpytem, pomoz nám, Otče věřit v to, oč prosíme, zřeknout se pohodlného bezpečí moci, klamných svodů světskosti, troufalého nároku soběstačnosti, pokrytecké péče o zevnějšek. Tak neztratíme ze zřetele království, do něhož nás voláš.

Buď vůle Tvá, ne naše. Bůh chce spasit všechny. Potřebujeme, Otče, rozšířit naše horizonty, abychom nevtěsnávali do svých mezí Tvoji milosrdnou spásonosnou vůli, jež chce obejmout všechny. Pomoz nám, Otče, a sešli nám jako o Letnicích Ducha svatého, autora odvahy a radosti, aby nás přiměl hlásat radostnou zvěst evangelia za hranicemi našich příslušností, jazyků, kultur a národů.

Denně potřebujeme Jeho, chléb náš vezdejší. On je chlebem života (srov. Jan 6,35.48), který nám dává pocítit, že jsme milováni, a sytí každé naše osamocení a osiření. On je chlebem služby, je láman, aby sloužil nám, a žádá nás, abychom si vzájemně sloužili (srov. Jan 13,14). Otče, který nám dáváš chléb vezdejší, prosíme tě také o chléb paměti, o milost zpevňující společné kořeny naší křesťanské identity, nezbytné v době, kdy lidstvu a zejména mladým generacím hrozí vykořenění uprostřed tolika tekutých situací postrádajících základy existence. Chléb, o který prosíme, mající dlouhou historii, jež sahá od setby ke klasu a od žní ke stolu, ať v nás inspiruje touhu být trpělivými pěstiteli společenství, kteří neúnavně nechávají klíčit zrna jednoty, kvasit dobro a pracují vždycky po boku bratra bez podezření a odstupu, bez nátlaku a schvalování, v soužití smířených růzností.

Chléb, o který dnes prosíme, je také chlebem, který dnes mnozí postrádají, zatímco někteří jej mají nadbytek. Otčenáš není modlitbou, která chlácholí, nýbrž voláním tváří v tvář dnešnímu hladu po lásce, individualismu a lhostejnosti, jež znesvěcují tvoje jméno, Otče. Pomoz nám hladovět po sebedarování. Připomínej nám, kdykoli se modlíme, že k životu není třeba se zakonzervovat, nýbrž rozdávat a sdílet, nikoli hromadit; sytit spíše druhé než sebe, protože blahobyt je blahobytem pouze, patří-li všem.

Pokaždé, když se modlíme, žádáme, abys nám odpustil naše viny. K tomu je třeba odvahy, protože to zavazuje rovněž k tomu, abychom odpustili našim viníkům. Proto musíme najít sílu odpustit ze srdce bratrovi (srov. Mt 18,35) jako Ty, Otče, odpouštíš naše viny, nechat za sebou minulost a společně přijmout přítomnost. Pomoz nám, Otče, nepodléhat strachu, nespatřovat nebezpečí v otevřenosti, mít sílu prominout a putovat, odvahu nespokojit se s nerušeným životem a vždycky zpříma a upřímně hledat bratrovu tvář.

A když nás zlo, usazené na prahu srdce (srov. Gen 4,7), přiměje uzavírat se do sebe; když pokušení , abychom se izolovali, zesiluje zatajováním podstaty hříchu, jímž je odstup od Tebe a našeho bližního, pomoz nám opět, Otče. Dodej nám odvahu nalézt v bratrovi oporu, kterou jsi postavil vedle nás abychom putovali k Tobě a odvážili se společně říkat: „Otče náš“. Amen.

A nyní recitujme modlitbu, kterou nás naučil Pán.

Přeložil Milan Glaser