Nový portál Vatikánského rozhlasu

Boží Slovo k nám dnes promlouvá o spáse a vysvobození.

Spása. Jakub se během své cesty z Beršeby do Charánu rozhodne přenocovat na osamělém místě. Ve snu vidí žebřík, který se opírá o zem a jehož vrchol se dotýká nebe (Gn 28, 10-22a). Žebřík, po kterém vystupují a sestupují Boží andělé, znázorňuje spojitost božského a lidského, která se v dějinách uskutečnila Kristovým vtělením, jímž nám Otec láskyplně nabídl zjevení a spásu. Žebřík alegoricky ztvárňuje Boží iniciativu, která předchází každému lidskému hnutí. Je protikladem Babylonské věže, postavené lidmi, kteří svými vlastními silami chtěli dosáhnout nebe, aby se z nich stali bohové. V tomto případě naopak Bůh „sestupuje“, Pán se zjevuje, Bůh zachraňuje. A Emanuel, Bůh s námi, naplňuje příslib vzájemné sounáležitosti mezi Pánem a lidstvem a činí tak znamením vtělené a milosrdné lásky, která dává život v hojnosti.

Jakub se po tomto vidění svěřuje Pánu a tento úkon důvěry se tlumočí do závazku uznání Boha a jeho adorace, který označuje podstatný moment v dějinách spásy. Žádá Pána, aby jej chránil na obtížné cestě, v níž má pokračovat, a prohlašuje: „Hospodin bude mým Bohem“ (Gn 28,10).

Patriarchova slova se ozývají v žalmu, ve kterém jsme opakovali: „Bože můj, v tebe doufám“. On je naším útočištěm a naší tvrzí, naším štítem a pavézou, kotvou v čase zkoušky. Pán je útočištěm věřících, kteří ho vzývají v soužení. Ostatně právě v nesnázích se naše modlitba tříbí, neboť si všímáme, že jistoty, nabízené tímto světem, jsou málo platné a že nezbývá než Bůh. Jedině Bůh otevírá brány nebes tomu, kdo žije na zemi. Jedině Bůh zachraňuje.

Tato bezvýhradná a krajní důvěra sbližuje rovněž představeného synagogy a nemocnou ženu z dnešního evangelia (Mt 9,18-26). Jsou to příběhy o vysvobození. Oba tito lidé přistupují k Ježíši, aby od něj obdrželi něco, co jim nikdo jiný nemůže dát – vysvobození z nemoci a smrti. Na jedné straně je tu dcera jednoho z mětských předáků, na druhé žena sužovaná nemocí, která z ní činí zavrženého, marginalizovaného, nečistého člověka. Ježíš však mezi nimi nijak nerozlišuje a v obou případech velkoryse uděluje vysvobození. Žena i dívka se svými nesnázemi patří k oněm „posledním“, které je třeba milovat a pozvednout.

Ježíš tak svým učedníkům vyjevuje nezbytnost přednostní volby chudých, kteří mají být v milosrdné lásce kladeni na první místo. Dnešek poznamenávají mnohé druhy chudoby. Jak napsal sv. Jan Pavel II., »„Chudí“, kteří jsou utlačováni, se vyskytují ve všech oblastech života: ti, kdo žijí na okraji společnosti, staří, nemocní, děti, všichni, kdo jsou společností považováni za „nejnižší“ a ubohé« (Vita consecrata, 82).

O tomto šestém výročí návštěvy na Lampeduse se v myšlenkách vydávám za těmi „nejnižšími“, kteří denně volají k Pánu a žádají od vysbození z těžkostí, které je sužují. Jsou to oni „poslední“, kteří byli oklamáni a potom ponecháni, aby zemřeli na poušti; ti, kteří jsou mučeni, zneužíváni a znásilňováni v detenčních táborech; ti, kteří zápolí s vlnami na rozbouřeném moři; ti, kteří jsou ponecháni v přijímacích táborech po dobu natolik dlouhou, že ji nelze nazývat „dočasným pobytem“. To jsou pouze někteří z nejposlednějších, pro které od nás Ježíš žádá lásku a pozvednutí. Existenciální periferie našich měst jsou bohužel hustě obydleny odepisovanými, marginalizovanými, utlačovanými, diskriminovanými, zneužívanými, vykořisťovanými, opuštěnými, chudými a trpícími lidmi. V duchu blahoslavenství jsme povoláni, abychom je těšili v souženích, zahrnuli je milosrdenstvím, utišili jejich hlad a žízeň po spravedlnosti, dali jim zakusit starostlivé Boží otcovství a ukázali jim cestu do Božího království. Jsou to lidé, nejedná se pouze o sociální či migrační otázky. „Nejde jenom o migranty“ – ve dvojím smyslu slova. Migranti jsou v prvé řadě lidé a dnes symbolizují všechny odepisované lidi v globalizované společnosti.

Samovolně se tak vracíme k obrazu Jakubova žebříku. Spojení mezi zemí a nebem v Ježíši Kristu je zajištěno pro všechny a je každému přístupné. Stoupání po schůdcích onoho žebříku ovšem vyžaduje úsilí, námahu a milost. Slabším a zranitelnějším je třeba pomoci. Potěšila by mne tedy představa, že bychom mohli být těmi vystupujícími a sestupujícími anděli, kteří berou v podpaží ony nepatrné, chromé, nemocné a vyřazované; ony poslední, kteří by jinak zůstali pozadu a viděli pouze na pozemskou bídu, aniž by tu a tam zahlédli světelný záblesk z nebe.

Obnáší to, bratři a sestry, značnou odpovědnost, jíž se nikdo nemůže zprostit, pokud chceme naplnit spásonosné a  osvobozující poslání, na němž nás Pán přizval spolupracovat. Vím, že mnozí z vás, kteří přijeli teprve před několika měsíci, již pomáhají svým bratrům a sestrám, kteří dorazili v nedávné době. Chci vám poděkovat za toto překrásné znamení lidskosti, nezištnosti a solidarity.

Přeložila Jana Gruberová