Nový portál Vatikánského rozhlasu

Pane prezidente,

členové vlády a diplomatického sboru,

vážení představitelé občanské společnosti,

dámy a pánové!

Děkuji panu prezidentovi za jeho slova na uvítanou a za laskavé pozvání k návštěvě této země. Jsem rád, že jsem opět v Africe a začínám tuto apoštolskou cestu v této zemi, požehnané tolika přírodními krásami, jakož i velikostí kulturního bohatství spolu s dobře známou radostí ze života a naděje vašeho lidu v lepší budoucnost.

Srdečně zdravím zde přítomné členy vlády, diplomatického sboru a představitele občanské společnosti. Ve vás toužím zblízka a srdečně pozdravit celý mosambický lid, který od řeky Rovuma až po Maputo otevírá brány nové budoucnosti pokoje a smíření.

Chci, aby moje první slova blízkosti a solidarity patřila těm, kteří byli nedávno postiženi cyklóny Idai a Kenneth, jejichž devastující důsledky doléhají na četné rodiny, zejména v místech, kde dosud nebyla umožněna rekonstrukce a vyžadují zvláštní pozornost. Nebudu se bohužel moci vydat za vámi osobně, ale chci, abyste věděli, že sdílím vaši úzkost, bolest a také úsilí katolického společenství o vyrovnání se s touto tak těžkou situací. Uprostřed těchto katastrof a spouště se modlím k Prozřetelnosti, aby za neutuchající podpory všech občanských a sociálních aktérů byl středem pozornosti člověk a dosáhlo se nezbytné rekonstrukce.

Rád bych také vyjádřil uznání své i většiny mezinárodního společenství za dlouhodobě vynakládané úsilí o to, aby se mír stal normou a smíření tou nejlepší cestou k řešení těžkostí a vyzvání, kterým jako národ čelíte.

Mnohé se podařilo od podepsání historické dohody, která zpečetila mír a začala klíčit! A tyto výhonky jsou oporou naděje a důvěry, aby dějiny nepsal bratrovražedný boj, nýbrž schopnost považovat se za bratry, potomky téže země a správce společného údělu. Odvaha k míru! Odvaha vysoké kvality, nikoli hrubé síly a násilí, nýbrž odvaha uskutečňující se neúnavným hledáním obecného dobra (srov. Pavel VI., Poselství ke Světovému dni míru 1973).

Znáte utrpení, zármutek a žal, ale nechtěli jste, aby se řídícím kritériem lidských vztahů stala pomsta nebo útisk a aby nenávist a násilí měly poslední slovo. Jak připomněl můj předchůdce svatý Jan Pavel II. během návštěvy vaší země v roce 1988, v důsledku války „trpí mnoho mužů, žen a dětí, protože nemají střechu nad hlavou, dostatek potravy, školy, kde by se vzdělávali, nemocnice, kde by se léčili, kostely, kam by se chodili modlit a pole, kde by mohli přiložit ruku k dílu. Mnoho tisíc lidí je nuceno se stěhovat, aby nalezli bezpečí a prostředky k obživě, jiní utíkají do sousedních zemí. [...] Ne násilí a ano míru!“ (Promluva při návštěvě prezidenta republiky, 16. září 1988, n.3).

Během těchto let jste zakusili, že hledání trvalého míru, což je poslání, které se týká všech, vyžaduje tvrdou, houževnatou a nepřetržitou práci, poněvadž mír je „jako křehká květina, která chce vykvést mezi kameny násilí“ (Poselství ke Světovému dni míru 2019), a proto se potřebuje nadále utvrzovat rozhodností, ale bez fanatismu, odvahou, ale bez chlubení, houževnatě, ale inteligentně: řekněme ne násilí, které pustoší, ano míru a smíření.

Jak víme, mír není jenom absence války, nýbrž neúnavné úsilí zejména těch, kdo zaujímají odpovědnější úřad, o uznání, záruku a konkrétní rekonstrukci často opomíjené či ignorované důstojnosti našich bratří, aby se mohli považovat za protagonisty osudů vlastního národa. Nesmíme ztrácet ze zřetele, že „bez rovnosti příležitostí budou různé formy agrese a válek nacházet úrodnou půdu a dříve či později propuknou. Když společenství – místní, národní či světové – odsune jednu svoji část na periferii, neexistují žádné politické programy ani pořádkové složky či zpravodajské služby, které by mohly trvale zajistit klid“ (Evangelii gaudium, 59).

Mír umožnil Mosambiku rozvoj různých sektorů. Slibné jsou pokroky dosažené ve školství a zdravotnictví. Pokračujte v tomto úsilí o konsolidaci struktur a nezbytných institucí, aby se nikdo necítil opuštěn, zejména mladí lidé, kteří tvoří většinu vašeho obyvatelstva. Jsou nejenom nadějí této země, jsou přítomností, která interpeluje, hledá a potřebuje nalézt důstojné cesty umožňující rozvinutí všech jejich talentů; jsou potenciálem setby a růstu vytouženého sociálního přátelství.

Kultura míru „si žádá neustálý proces, do něhož se zapojuje každá nová generace“ (tamt. 220). Tento proces tedy musí usnadňovat kulturu setkávání a být jí prostoupen, totiž uznávat druhého, navazovat vztahy a stavět mosty. V tomto smyslu je podstatné udržovat živou paměť, jež je cestou k budoucnosti, stezkou hledání společných cílů, sdílených hodnot, idejí usnadňující překonávání dílčích, uzavřených či stranických zájmů, aby bohatství vaší země sloužilo všem, zejména těm nejchudším. Stojíte před uskutečněním odvážného dějinného poslání: neustaňte v této snaze, dokud budou existovat děti a mladiství bez vzdělání,  rodiny bez domovů, pracující bez zaměstnání a rolníci bez půdy... Toto jsou základy nadějné, protože důstojné budoucnosti! Toto jsou zbraně míru.

Mír nás vybízí rovněž k péči o náš společný dům. Z tohoto hlediska je Mosambik požehnanou zemí a obzvláště vy jste povoláni o toto požehnání pečovat. Obrana země je také obranou života, jež vyžaduje zvláštní pozornost, vyskytuje-li se tendence pustošit a plenit, podněcovaná žádostí po majetku, které obecně vzato není vlastní obyvatelům této země, ani není motivována obecným dobrem vašeho lidu. Kultura míru v sobě zahrnuje produktivní, udržitelný a inkluzivní rozvoj, v němž každý Mosambičan bude moci považovat tuto zemi za svou a který mu  umožní pěstovat vztahy bratrství a rovnosti se svými sousedy a veškerým svým okolím.

Pane prezidente, vážení představitelé! Buďte tvůrci toho nejkrásnějšího možného díla: budoucnosti míru a smíření jakožto záruk práva svých potomků na budoucnost. Prosím Boha, abych během svého pobytu mezi vámi mohl i já spolu se svými bratry biskupy a katolickou církví putující po této zemi přispět k definitivnímu kralování míru, smíření a naděje mezi vámi.

Přeložil Milan Glaser