Nový portál Vatikánského rozhlasu

Svatá Tvář z Luccy není dílem 12. století, jak se domnívala dosavadní kritika, nýbrž originál z 8. - 9. století. Mimořádný objev dovoluje, abychom jej považovali za nejstarší zachovanou dřevěnou sochu na Západě.

Toskánské město Lucca je naší historiografii dobře známé. Každý, kdo se jen trochu zabýval středověkými dějinami našich zemí, si vzpomene na proslulou epizodu z vlastního životopisu Karla IV. “Vita Caroli”, kde se v sedmé kapitole budoucí císař vyznává z nepravostí a líčí své noční vidění s trestajícím andělem. V tamní katedrále, od jejíhož založení letos uplyne 950 let, se již tehdy uchovával podivuhodný dřevěný kříž, podle zbožné tradice vytvořený sv. Nikodémem, týmž mužem, který spolu s Josefem z Arimatie ukládal Ježíšovo mrtvé tělo do hrobu. 

Odborná veřejnost s pochopitelnou zdrženlivostí datovala archaicky vyhlížející kříž s Kristem vypodobeným v tunice do 12. století a kvůli starším zmínkám hypoteticky připouštěla existenci staršího originálu. U příležitosti letošního výročí lucského dómu se však sáhlo k pomoci nových datačních technologií. Florentský národní institut jaderné fyziky (CNR) na základě tří vzorků dřeva a fragmentu plátna aplikovaného na povrchu skulptury datoval vznik díla mezi léta 770 - 880.

“Volto Santo - Svatá tvář - byla během staletí pojednávána v mnoha textech, ovšem vždy z pohledu víry a religiozity. Teprve ve 20. století se rozpoutala živá kritická debata o dataci a stylu,” konstatuje Annamaria Giusti, z vědeckého výboru pro oslavy 950. výročí dómu. “Převládal názor, že jde o dílo z druhé poloviny 12. století. Vzhledem k tomu, že nebylo možné přehlédnout skutečnost, že existence sochy je v pramenech doložená poprvé již v roce 1050, předpokládalo se, že jde o druhou verzi starší Svaté tváře, jež z nějakého důvodu zanikla.  Nynější potvrzení jejího stáří uzavírá letitou kontroverzi o době vzniku tohoto díla, které nyní můžeme považovat za nejstarší Západní dřevěnou skulpturu, která se zachovala do našich dní.”

Pro středověké poutníky patřila Lucca k významným zastávkám na Via Francigena, hlavní poutní cestě vedoucí z Anglického Canterbury přes celou Francii, Svatobernardský průsmyk, Pavii a další italská města do Říma, k hrobům apoštolů, odkud se nezřídka pokračovalo do Apulie na Horu sv. Michaela archanděla a někdy ještě dál, do Bari či Brindisi odkud odrážely lodě do Svaté země. Není tedy divu, že se úcta ke Svaté tváři z Luccy rozšířila a více či méně podobné repliky Kristovy tváře nacházíme v nejrůznějších koutech Evropy. 

Svatá tvář z Luccy patří však nejen k posvátným zobrazením, s nimž jsou spojovány příběhy o zázracích, ale také do vzácné kategorie děl, jimž je přisuzován nadpozemský původ. 

Vypráví o něm tzv. Zpráva o vzniku, objevu a translaci nejsvětější tváře (Relatio de revelatione sine inventione ac translatione sacratissimi vultus), sepsaná v Lucce ve 12. století, s využitím některých starší pramenů. Vyprávění je situováno do roku 742, kdy do Luccy přijíždí - přes přístav v Luni - socha Krista s mnoha relikviemi, vytvořená rukou sv. Nikodéma, člena velerady a Ježíšova učedníka, který po ukřižování pomohl uložit Ježíšovo tělo do hrobu. Podle legendy Nikodém sám ztvárnil Ježíšovu postavu, avšak s jeho tváří si nedokázal poradit: dláta jakoby ztratila sílu rýt a ruka je nedokázala vést. Uprostřed neútěchy se jej zmocnil spánek - a jak praví legenda - Kristovu tvář mezitím dokončili andělé. 

Radiokarbonová metoda použitá k dataci díla Florentským institutem jaderné fyziky sice andělský původ prokázat nemůže, nicméně pozorný pohled na sochu prozrazuje zajímavé podobnosti s dalšími nejstaršími obrazy Kristovy tváře. 

Mezi tzv. acheiropoieta, díla nevzniklá lidskou rukou, patří například Mandylion z Edessy, ztotožňovaný někdy s Turínským plátnem, nebo Veroničina rouška, kdysi uchovávaná v Bazilice sv. Petra a podle některých identická se Svatou tváří z Monopella. Kristova tvář z Luccy sdílí s těmito vyobrazeními základní charakteristické rysy: vlasy rozčísnuté vprostřed čela do dvou pramenů, podobně jako plnovous, i široce otevřené oči pronikající zrakem do nitra kontemplujícího diváka. Oproti plátnům, o nichž byla řeč, však tentokrát stojíme před plastickým dílem, křížem vysokým bezmála dva a půl metru (247cm), jehož výraz je navzdory veškeré stylizaci živý zejména díky vychýlení hlavy z osy kříže k pravému rameni a mírně vpřed. Ukřižovaný, zobrazený jako král Všehomíra - se nachyluje, nejen k lotru po pravici. Nezůstává hierarchicky netečným vládcem kosmu, jenž je symbolicky naznačen kruhem spojujícím ramena kříže, nýbrž vyklání se a sklání - ke každému člověku.