Dnes uplynulo 10 let od chvíle, kdy byl na věčnost povolán profesor Mojmír Horyna, historik a teoretik umění, kterému vděčíme rovněž za záchranu mnoha převážně sakrálních památek v době kultuře nepřející. Odešel předčasně ve svých 65 letech a pocit určité nedořečenosti posiluje také skutečnost, že jeho vrcholné dílo dosud leží v nakladatelství.
Na vlnách tohoto rozhlasu lze snad povědět trochu víc, než se obvykle říkává v sekulárně korektních biografiích a dovolte mi tedy přiblížit jeho osobnost mimo snadno dohledatelné informace o jeho životaběhu, který jej vedl od kádrově nevhodného kandidáta studia na Filosofické fakultě po úřad prorektora UK.
V duchovním životě prošel snad všemi stádii pochybností, od vzpoury hrdého rozumu až po závan existenciálního prázdna. V hraničním okamžiku, kdy se zdálo, že všechno vnitřní i vnější ztrácí soudržnost, a krize se už nedala ničím přikrýt, položil mu jakýsi zedník otázku: A kdy jste byl naposled u zpovědi? Potkal milost a dostal dar víry.
Jeho erudici od té doby provázel jiný rozměr: svědectví. Do jeho výkladů v oboru, který miloval a znal doslova od podlahy, vždyť prolezl nejednu kryptu, sklepení i krovy během své mnohaleté práce v SURPMU (Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů), pronikala zcela zásadní osobní zkušenost nezasloužené milosti a života jako daru. Do jeho myšlení, formálně vytříbeného výbornou orientací v německé idealistické filosofii a fenomenologii, vstoupilo světlo tajemství. Myslím, že právě tohle světlo k prasknutí plnilo přednáškové místnosti, když před diapozitivy zaprášených interiérů barokních staveb a leckdy po restauračních zásazích volajících exteriérech, odkrýval principy a struktury architektonického umění jako základní dimenze rozvrhování světa a s vědomím omezenosti i moci slov nechával věci promlouvat o formách ukazujících ke smyslu.
Vášeň pro pojmenovávání a hledání smyslu věcí, s níž se v posledních letech života stále více soustředil na filosofii umění, jej však neodkláněla od praxe. Vynikal dnes všeobecně upadající dovedností rozpoznat kvalitu a obhájit ji, což potvrdil v díle, které zanechal a s nímž zůstane jeho jméno spojeno. Vděčíme mu za odkrytí významu a rozsahu díla Jana Blažeje Santiniho, jehož druhá zevrubná monografie byla posledním rukopisem, který před deseti lety odevzdal, a jejíhož vydání se snad v brzké době dočkáme. Potvrzením tvůrčího rozmachu těch, kdo si svůj život pro sebe neškudlili, ale vydali ho, bude také završení vskutku nebývalého projektu rekonstrukce a dostavby poutního místa v Mariánské Týnici, u jehož počátku Mojmír Horyna stál a který díky kongeniálním schopnostem a vytrvalosti ředitelky tamního Muzea severního Plzeňska Ireny Bukačové letos dobíhá ke zdárnému konci.
Na svého dlouholetého kolegu a přítele vzpomíná prorektor Karlovy univerzity, profesor Jan Royt.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
