Svatopetrská bazilika se proměnila ve staveniště. V minulém díle našeho pořadu o Vatikánské bazilice jsme dospěli k prvním pokusům o vybudování nového chrámu, které následovaly po smělém rozhodnutí Julia II. zbourat prastarou architekturu nad hrobem apoštola Petra. Nesmíme si však představovat, že bazilika byla srovnána se zemí naráz. S bouráním se začalo v nejdůležitější části, v křížení, loď byla prozatím ušetřena a bohoslužby v ní mohly pokračovat. Petrův hrob měl totiž od samého počátku dostat nový slavnostní baldachýn ? kupoli ohromného chrámu.
Po spletitých událostech první poloviny století se stavby ujímá Michelangelo. Vatikánská Pieta, ho kdysi představila jako mladého sochaře, výzdobou sixtinské kaple vstoupil mezi nejslavnější malíře, a nyní čekala na více než sedmdesátiletého umělce ještě architektonická zakázka, kterou až do dnešních dnů následují architekti na celém světě.
Jeho prvním úkolem bylo z kostry ? ke které můžeme tehdejší vatikánské staveniště přirovnat ? vycídit podstatu architektonického tématu. Jak jsme již řekli, Bramante a jeho následovníci postavili pilíře kupole a s nimi bylo zadáno také celkové gigantické měřítko stavby. Sangallo později začal stavět závěry apsid, které v jeho pojetí měly mít jakýsi ochoz, se spoustou kaplí. Ironické věty, zachované v jednom z Michelangelových dopisů, dokládají, co si myslel o návrhu svého předchůdce: množství temných prostorů skýtá dobrou příležitost k páchání ničemností: ke skrývání vyhoštěnců, k padělání peněz a dalším ničemnostem. Když se zešeří, bylo by pří v řečeném kostele třeba pětadvaceti mužů, aby hledali, kdo zůstal skryt uvnitř a ještě by to nebylo snadné... Dále uvádí, že při stavbě Sangallova návrhu by se musela zbourat i část vatikánského paláce ? ani sixtinská kaple by nezůstala netknutá. Takže by se zbořením toho, co se v posledních letech postavilo, příliš neztratilo ? a navíc by se ušetřilo 200 tisíc scudů a 300 let času.
Když Michelangelo koncem roku 1546 vzal vedení stavby na sebe, postupoval úplně jinak než jeho předchůdci ? jak už bylo řečeno, Sangallo stavěl sedm let jen model chrámu, který je dodnes zachovaný ve Vatikánských muzeích. Michelangelo přistoupil k úkolu jako sochař: za dva týdny vymodeloval v hlíně první návrh ? tzv. bozzetto. Jeho nevelký hliněný model znamenal přelom v dějinách architektury. Na rozdíl od renesančních představ mu nejde předně o proměřování dokonalých proporčních vztahů, ani o v sobě dokonalá stereometrická tělesa. Na prvním místě je celek, plastické tvarování hmoty a úsilí o gradaci centrálního prostoru ke svému těžišti ? k monumentální kupoli. Oprošťuje své ?téma? od všech neužitečností a drobivých detailů, obnažuje jeho strukturu ? a neustále se dovolává původního Bramatova návrhu, kterého si nesmírně vážil. Až do své smrti pak Michelangelo hledá ? jak dokládají desítky zachovaných skic ? tvary jednotlivých článků a pro definitivní verzi se rozhoduje až když už není zbytí.
Skvělý Michelangelův záměr ocení dnešní návštěvník nejlépe při pohledu z vatikánských zahrad. Michelangelův chrám měl být centrálou nad řeckým křížem, nad kterou se nesla ohromná kupole. Michelangelo ji dokončenou už neviděl. Její stavbu však podle plánů uctívaného mistra dokončili jeho následovníci ve vatikánské huti Jacopo da Vignola a Giacomo della Porta.
Michelangelem navržená kupole se tyčí do výšky více než 120 m a její vnější průměr se blíží 60-ti metrům. Konstrukčně je michelangelovská část stavby ? která zahrnuje dnešní křížení s ochozem ? řešena jako dva čtverce pootočené o 90 stupňů. Obdivuhodné je však zejména způsob sochařského zacházení s hmotou. Právě odvaha tvarovat ohromné masy zdiva leží v základu Michelangelova nového pojetí architektury. Na fasádách baziliky zachází s dříve pečlivě sledovanými kánony, odvozenými z antických staveb, zcela volně. V rytmizuje okenní osy, sdružuje pilastry, vrství jednotlivé články. Tryskání vertikálních linií, zvýrazněné hrou světel a stínů, vyvažuje hluboký reliéf okenních otvorů.
Konstrukční význam zdí téměř zcela uniká v hlubokém reliéfu okenních otvorů a nik. Všechny dosavadní závazné složky architektury jsou tu uvolněny pro ?službu výrazu? v úsilí sochaře, který chce postojem a gestem zdůraznit výraz tváře.
Dynamické chápání celku předvedené v nesmírných hmotách a objemech svatopetrského chrámu, sochařská práce se světlem, rozpouštějícím obrysy tvarů, pronikání hmoty a prostoru, jak se děje ve ztvárnění kupole, to vše odkazuje jako předstupeň k barokní architektuře. Jejím hlavním tématem bude právě řešení konfliktu matérie a prostoru.
V interiéru, jako ho plánoval Michelangelo, na první pohled mnoho nezbylo: mramory a zlacené štuky posunuly jeho celkový ráz do poněkud jiné polohy. Nicméně by to právě on, kdo mu dal kontinuitu a určil jeho podobu. Každý další umělec, který na půdu Svatopetrského chrámu vstoupil, už nemohl jinak, než se srovnávat s ním.
Ve chvíli Michelangelovy smrti, roku 1564, však o osudu stavby ještě nebylo rozhodnuto. Vedle už značně pokročilého nového chrámu stálo ještě pětilodí staré baziliky. Kromě toho se změnila celková nálada v církvi. S obdobím, po které stál Michelangelo v čele huti, se téměř přesně kryje doba trvání Tridentského koncilu ? jako by stavba ještě jednou měla zrcadlit osudy celé církve.
K dramatickým debatám, které vedly nakonec k dostavbě chrámu tak, jak jej dnes známe, se vrátíme v dalším pokračování našeho pořadu.
(Zajímavou fotogalerii baziliky sv. Petra naleznete zde.)
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
