28.2.2004 

Bazilika nad oltářem založeným císařem Augustem

Na Kapitolu, nejnižším a nejmenších ze sedmi římských pahorků, který ale všechny ostatní předčí bohatstvím své historie, stojí chrám zasvěcený Panně Marii: Santa Maria in Aracoeli, v doslovném překladu Svatá Maria na Oltáři nebes. Snad žádné místo nevyjadřuje kontinuitu antického a křesťanského Říma tak dokonale, jako právě tato bazilika.

Podle prastaré legendy stál u založení mariánského chrámu samotný císař Augustus. Úspěchy ho vynesly v lidských očích tak vysoko, že jej Senát chtěl prohlásit za boha. Moudrý císař však vyhledal radu Tiburtinské Sybily. Stařena, která měla v římské společnosti podobné postavení jako prorok ve Starozákonním Izraeli, přepověděla narození ?Krále věků?. Během věštby se Augustovi dostalo úžasného zjevení: spatřil Pannu s Dítětem stojící na oltáři v oslnivém světle a uslyšel hlas: ?Toto je oltář Božího Syna?. Císař neváhal a dal na místě zjevení zřídit Ara Coeli, Oltář nebes.

Legendu zaznamenává první průvodce Římem Mirabilia Urbis Romae, sepsaný ve 12. století, který čerpal patrně ze staršího záznamu v byzantské kronice z 5. či 6. století. Navíc jeden z antických sloupů v hlavní lodi nese nápis A cubiculo Augustorum, a snad skutečně pochází z původního císařova paláce. V každém případě je historicky doloženo, že nedaleko dnešního chrámu stálo tzv. Auguraculum, posvátné místo, na kterém se konaly důležité obřady spjaté s panovnickou hodností a kde tzv. augurové věštili z letu ptáků.

Tradice chce, že první křesťanský kostel - který na slavném pahorku vystřídal chrám Junony (Juno Moneta v bezprostřední blízkosti slavného chrámu Jupitera Kapitolského) - dala vybudovat císařovna Helena, matka Konstantinova. První doložené datum potvrzuje, že roku 574 sídlili v přiléhajícím klášteře byzantští mniši. Od 9. do 13. století patřil chrám a klášter benediktinům a roku 1249 byl komplex papežskou bulou Inocence IV. věnován fratiškánskému řádu.

Františkáni se do značné míry zasloužili o dnešní podobu kostela. Orientace směrem k římských fórům byla v souvislosti s posílením pozice františkánů uvnitř katolické církve změněna: hlavní oltář se obracel směrem k městu, k bazilice svatého Petra. Nový chrám byl vysvěcen roku 1268, ale v jeho úpravách se pokračovalo ještě v posledních dvou desetiletích 13. století. Římská rodina Savelli zaplatila stavbu příčné lodi, ve které umístila svou pohřební kapli, a do svých služeb přijala tehdy nejslavnějšího sochaře a architekta Věčného města, Arnolfa da Cambio.

Do 14. století vstoupila stavba jako tradiční trojlodní bazilika nad půdorysem latinského kříže, s trámovým stropem. Hlavní loď dostávala světlo z lomených oken s jednoduchou kružbou a ústila do apsidy vyzdobené freskou Pietra Cavalliniho zobrazující Augustovo vidění (zničená roku 1565). Fasádu zdobily mozaiky s františkánskými náměty; zachoval se fragment zobrazující Sen papeže Inocence III.

Ve středověku se bazilika ocitla v centru politického života města. Stala se jakýmsi fórem, v němž probíhala lidová shromáždění a snad dokonce také zasedání soudu. Vybudování monumentálního mramorového schodiště před bazilikou definitivně vrátilo orientaci kostela směrem k Foru Romanu. Podle tradice byla stavba schodiště naplněním slibu daného obyvateli Říma v době dvou tragédií, které postihly Řím roku 1348: mor a zemětřesení. Poprvé po nich vystoupil Cola di Rienzo, samozvaný Tribun lidu, později popravený na úpatí kopce, na místě, kde dnes stojí jeho socha.

Roli politicko-náboženského centra si bazilika podržela i později: právě v ní se slavil triumf Marcantonia Colonny po vítězné bitvě u Lepanta roku 1571. Na jeho paměť dostala hlavní loď baziliky nový kasetový strop.

V druhé čtvrtině 16. století doplnil Pavel III. komplex o věž, která měla sloužit jako letní papežská rezidence. O necelé čtyři desetiletí později pak Sixtus V., františkán na papežském trůně, věnoval stavbu svému řádu a věž se stala příbytkem generála minoritů.

Kaple přiléhající k bočním lodím jsou převážně dílem 15. a 16. století. K důležité změně došlo za pontifikátu Pia IV., který dal strhnout starou apsidu a nahradil ji novým chórem. Během 17. století proběhly úpravy hlavní lodi: dostala nová okna a malířskou výzdobu.

Poslední dvě století se zapsala do dějin baziliky Santa Maria in Aracoeli méně slavně. Za francouzské okupace Říma r. 1797 vojáci vyhnali františkány, usídlili se v jejich klášteře a kostel používali jako stáj pro koně. Rok na to, za Římské republiky, byl interiér notně zdemolován. Poslední ránu pro klášter přinesl vznik italského státu. Klášterní budova se nejprve stala sídlem požárníků a v osmdesátých letech 19. století vzala za své i s věží Pavla III. kvůli stavbě monstrózního pomníku Viktoria Emanuela II.

Vnitřek chrámu se divákovi představí jako obvyklá raná bazilika se širokou lodí, zakrytou stropem připomínajícím - jak už byla řeč - vítězství křesťanských vojsk u Lepanta. Na hlavním oltáři je zobrazení Matky Boží, datované většinou do 12. století. Podle velkorysejší tradice však jde o obraz, který sv. papež Řehoř Veliký roku 594 nesl v procesí ulicemi Říma, s prosbou o odvrácení velkého moru. Madona z Aracoeli se proto dělí s dalším uctívaným římským obrazem z baziliky Santa Maria Maggiore o titul Salus Populi Romani ? Spása římského lidu.

Nad místem, kde podle tradice Augustus postavil oltář, byl roku 1833 v levém transeptu vybudován okrouhlý chrámek. Pod ním lze vidět pod úrovní dlažby oltář, vyložený mramorem ve XII. století. Chrámek obsahuje relikvie Svaté Heleny, uchovávané ve schránce, rovněž z XII. století, uložené v porfyrové váze.

Z děl slavných umělců pak stojí za zmínku v pravém transeptu náhrobek Luca Savelliho z konce 13. století, připisovaný Arnolfovi da Cambrio, nedaleko pak hrob rodiny Bracci pravděopdobně podle Michelangelova návrhu, a konečně náhrobek Giovanni Crivelliho při hlavním vchodu baziliky, který signoval Donatelo. V kaplích najdeme díla Benozzo Gozzoliho, Giulia Romana a dalších slavných malířů. Mezi renesančními umělci ale vyniká Pinturiccho, s freskovým cyklem ze života sv. Bernardina Sienského (1486).

Do dnešních dnů však Římané putují do mariánského chrámu na Kapitolu za nenápadnou soškou Jezulátka, z 15. století, vytvořené podle tradice v Jeruzalémě z olivového dřeva z getsemanské zahrady. Františkán, který sošku sám vyřezal, ji pak symbolicky ponořil do vody Jordánu. Na zpáteční cestě do Itálie Svaté Dítě zachránilo život jemu i spolucestujícím. Od těch dob se těší velké úctě. Dary věnované jako "ex voto" prý dodnes františkáni prodávají v době přírodních katastrof pro potěchu zarmoucených.

(Zajímavou fotogalerii baziliky Santa Maria in Aracoeli naleznete zde.)

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.