Spiritualita pro globalizující se svět

7.5.2010 

K duchovnímu odkazu Tomáše Špidlíka

Kdysi jsem četl o anglo-americkém magnátovi železnic Hammerovi, že patřil k lidem, kteří aby věděli, co se děje ve světě, nemuseli číst noviny. Stýkal se totiž s aktéry světového dění přímo. Přichází mi to na mysl, když pročítám novinové ohlasy na smrt kardinála Tomáše Špidlíka. Nechci přehánět, nicméně mohu dosvědčit, že kruh jeho přátel čítal mnoho vlivných lidí, od podnikatelů, přes žurnalisty, diplomaty, politiky až k prezidentům. Nenavštěvovali ho přitom z pouhé zdvořilosti, ale proto, že rozhovory s dobře informovaným kardinálem byly i pro ně inspirativní. Otec Špidlík viděl leckterou souvislost na rovině Ducha, která normálně člověku uniká. Měl kořeny zapuštěné na Velehradě, žil ve Věčném městě a uvažoval v globálních dimenzích. Není proto náhodou, že Villiam Bucherta v MF Dnes z 19. dubna ve fejetónu nazvaném ?Špidlíkův svět obrazů skrze okno šanghajského hotelu? rozmýšlí o ?jednom z nejpozoruhodnějších Čechů naší doby? zrovna v Číně. Z hotelového okna ve třicátém patře vidí Šanghaj, město, které ?chce v sobě spojit vitalitu Hongkongu, slávu Londýna, rozmanitost New Yorku a přitom disponovat více penězi než všechna tato tři města dohromady?. Při pohledu na tuto ?ikonu? nové Číny se vynořují v mysli autora vzpomínky na setkání s P. Špidlíkem, který mu před lety líčil sílu obrazů: ?Co nevidíte, jako by neexistovalo. Dnešní svět je svět obrazů.? Skrze tato kardinálova slova pozoruje Bucherta onen nový ?pupek světa? a konstatuje, jak málo si uvědomujeme a připouštíme novou skutečnost, jak málo ? na rozdíl od Špidlíka ? chápeme svět v obrazech.

Možná, že ve světle Buchertova šanghajského zamyšlení lépe chápeme význam ikon, který se nám otec Špidlík snažil zprostředkovat. Skrývá se za nimi zcela stará a zároveň překvapivě aktuální pravda, že obraz je silnější než slovo. Zatímco Východ uvažuje v obrazech a symbolech, které svou konkrétností pronikají duši a otevírají ji k nekonečnu, Západ nerad opouští rámec vysvětlení a přesných definic, do kterých by nejraději vtěsnal i živého Boha. Tento rozdíl mentalit P. Špidlík rád vysvětloval příkladem: Západní profesor říká studentům: ?Teď vám to vysvětlím. A neporozumíte-li tomu, budu vám to muset nakreslit.? Východ postupuje jinak: ?Já vám to nakreslím,? dí profesor, ?a když to nepochopíte, tak vám to holt vysvětlím.? Převedeme-li to na duchovní rovinu, můžeme říct, že dnes nestačí vysvětlovat víru, je zapotřebí uzřít Boha. Už ve 4. století napsal Evagrius Pontský, že ?kdo Boha neviděl, neměl by o něm ani mluvit.? A ještě před ním ujišťuje evangelista Jan, že hlásá jen to, ?co jsme na vlastní oči viděli,?? (1 Jan 1, 1) A není též příznačná chuť současníků spíš než číst knihy, jet vidět Turínské plátno?

Vraťme se však s Buchertou do Šanghaje. Svět se mění tempem, kterému nestačíme a lapáme po spiritualitě, které se nedostává. Právě tu autor vyzdvihuje dvě Špidlíkovy ?vlastnosti hodné následování? vnitřní svobodu, kterou si nenechal nikým vzít a otevřenost a vlídnost k ostatním. Hledal duchovní souznění s druhými, snažil se vybudovat mosty mezi evropským Východem a Západem. Dodejme k tomu z jakého přesvědčení tak činil. Právě proto, že otec Špidlík myslel v obrazech, jak dokazují například sbírky jeho pohádek, viděl dál a tušil nebezpečí, že Evropa promarní své duchovní dědictví, nespojí-li ho v harmonickou mozaiku své duchovní zkušenosti, kterou by mohla předat nově vystupujícím národům na jevišti světa. V tom viděl své povolání živené přesvědčením, že tmelícím prvkem nové duchovní Evropy je slovanská spiritualita srdce.

Špidlík se nezabýval Východem, ani z nostalgie po vyčpělém panslavismu, ani z odmítání postmodernity západu, nýbrž aby z duchovní zkušenosti počátků čerpal svěžest pro současnost, v mnohém směru podobnou pozdnímu starověku. Jeho teologie a spiritualita je nosnou orientací v globalizujícím se světě tím, že ukazuje současnému člověku krásu Kristovy boho-lidské tváře, krásu, která podle Dostojevského spasí svět. Ježíšova tvář dává svou lidskou konkrétností jistotu vztahu a svým božstvím onu vnitřní svobodu, kterou ocenil Bucherta možná teprve v Číně. Jako Evropan spirituálně zvládnout obraz kypícího asiatského světa a nepropadnout depresi může jen člověk s mentální dynamikou Špidlíka, kterou udivoval své okolí ještě v devadesáti letech. Její tajemství však nutno hledat v osobě Krista, se kterým žil otec Tomáš v neustálém spojení tak, že prosvítal jeho vlastní tváří. Zde nacházíme odpověď na otázku, proč ve Špidlíkově přítomnosti ztrácel člověk strach z budoucnosti a nacházel chuť žít právě dnes a právě v tomto světě.

Možná budeme mít zapotřebí časový odstup, než objevíme aktuálnost jeho duchovního odkazu, v němž univerzálnost neruší osobní jedinečnost. Každý křesťan je povolán, namalovat svým životem ikonu Krista a dopomáhat druhým, aby i v nich vynikla v plnosti barev a harmonicky doplnila ikony druhé. Je podivuhodnou shodou okolností, že nejvřelejší slova kondolence přišly do Říma od českého diplomata rovněž z Číny: ?Špidlíkova moudrost, laskavost, schopnost hledat a nalézat v lidech to nejlepší, mi budou opravdu velmi chybět?, znějí slova psaná z Pekingu.

Přesuňme se však z východu na západ. Že Špidlíkova spiritualita oslovovala i hektický americký svět, dokazuje řeč kterou napsal Anthony J. Cernera, Ph.D., Rektor SACRED HEART UNIVERSITY v Connecticut, kterou uvádíme:

?Přes půl století vyzařovala vznešená osobnost kardinála Špidlíka do římského katolicismu i daleko za jeho hranice. Hlubokou spiritualitou, pronikavým teologickým pohledem a úžasnou vzdělaností, zanechal tento obdarovaný jezuitský učenec svou stopu jak na západním tak na východním křesťanství. Jeho lidství a velký smysl pro humor byli darem pro všechny, kdo ho znali.

Jsem rektorem Univerzity Sacred Heart vzdálené asi hodinu cesty od New Yorku. Měl jsem to štěstí být posledních deset let v úzkém osobním vztahu s kardinálem Špidlíkem. Jeho schopnost stavět mosty mezi významnými náboženskými tradicemi byla podnětem k tomu, že univerzita Sacred Heart založila Centrum vzájemného ekumenického porozumění - první svého druhu na katolických univerzitách ve Spojených Státech - a pojmenovala ho podle Tomáše Špidlíka. Cílem centra je uzdravovat narušené vztahy východního a západního křesťanství.

Kardinál Špidlík zanechal církvi a celému světu bohatý odkaz. Svou celoživotní vědeckou prací a plodnou spisovatelskou činností obohatil a oživil teologii a umění, které chápal jako dvě různá pole spolupráce na Božím díle. Špidlíkovo Centrum vzájemného ekumenického porozumění prohlubuje spolupráci mezi Centrem Aletti a univerzitou Sacred Heart. Každý z členů naší univerzitní komunity, který se setkal s kardinálem Špidlíkem osobně, v něm poznal člověka s jedinečným zájmem a respektem pro každou osobu. Tato úcta vůči člověku a schopnost pěstovat mezilidské vztahy ?prosakovala? jeho teologii, jeho domov v Centru Aletti a jeho srdce.

Mým životním štěstím je, že jsem směl nazývat tohoto velkého člověka mým přítelem a mou inspirací. Avšak nejen já, ale všichni křesťané a vůbec všichni lidé dobré vůle, kteří chtějí svět lepší, mu vděčí za odvahu se kterou objal stvoření ve všech jeho možnostech. Nyní se tento velký syn českého národa vrátil do své vlasti, na Velehrad, aby zde spočinul. Svým životem však dosvědčoval, že věří ve věčný život v Bohu. My jeho dědicové nejlépe uctíme jeho památku tím, že rozpřáhneme paže k vzájemnému objetí. Ať jeho šlechetná duše odpočívá v Pánu.?

Tolik rektor Cernera. Vraťme se však k přehledu tisku. Jan Jandourek končí svou úvahu v MF Dnes z 19. dubna vtipnou myšlenkou: ?U některých osobností, když je jim přes devadesát? lidé se podiví: ?On ještě žije?? V tomto případě lidi možná ještě roky bude napadat: ?On už opravdu nežije?? Dodejme: Máme sice Špidlíkovo psané slovo, bude nám však chybět jeho usměvavá tvář. V tom smutku je ale i pobídnutí: jít v jeho duchu dál.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.