Cesty vedoucí k poznání Boha

14.11.2012 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry, Minulou středu jsme přemýšleli o touze po Bohu, kterou lidská bytost nosí hluboko v sobě. Dnes bych rád tento aspekt spolu s vámi ještě prohloubil krátkým rozjímáním o různých cestách, jež vedou k poznání Boha. Podotýkám však, že Boží iniciativa vždycky předchází každou lidskou iniciativu, a také na cestě k Bohu nás jako první osvěcuje, orientuje a vede On, přičemž neustále respektuje naši svobodu. Je to vždy On, kdo nám umožňuje vejít do Svého nitra, zjevuje se a dává nám milost, abychom mohli ve víře toto zjevení přijmout. Nezapomínejme nikdy na zkušenost svatého Augustina: nejsme to my, kdo vlastníme Pravdu, když ji najdeme, ale Pravda hledá a vlastní nás.

Nicméně, existují cesty, které mohou otevírat srdce člověka na poznání Boha; existují znamení, která vedou k Bohu. Nezřídka jsme zajisté oslňováni mondénními světélky, jež umenšují naši schopnost jít po těchto cestách nebo chápat tato znamení. Bůh nás však neúnavně hledá, je věrný člověku, kterého stvořil a vykoupil, zůstává nám v našem životě nablízku, protože nás má rád. Touto jistotou je třeba se nechat denně provázet, třebaže některé dnes rozšířené mentality ztěžují církvi a křesťanovi předávání radosti evangelia celému stvoření a vedení všech k setkání s Ježíšem, jediným Spasitelem světa. To je však naše poslání, to je poslání církve, a každý věřící je musí prožívat radostně a cítit jako svoje vlastní skrze život opravdu oduševňovaný vírou, vyznačující se láskou, službou Bohu a druhým, a schopný vyzařovat naději. Toto poslání vysvítá především ze svatosti, ke které jsme povoláni všichni.

Dnes, jak víme, nechybějí těžkosti a zkoušky víry. Je často málo chápána, popírána a odmítána. Svatý Petr říkával svým křesťanům: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností“ (1 Petr 3,15). V minulosti byla víra na Západě prostředím, ve kterém se žilo. Vztah a přilnutí k Bohu byly pro většinu lidí součástí každodenního života. Spíše bezvěrec musel obhajovat svoji nevěru. V našem světě se situace změnila a věřící musí být schopen obhajovat svoji víru stále více. Blahoslavený Jan Pavel II. v encyklice Fides et ratio poukázal na to, jak je víra vystavována zkoušce i v současnosti, která je prostoupena subtilními a svůdnými formami teoretického a praktického ateizmu (č.46-47). Osvícenstvím počínaje, se kritika náboženství zintensivnila. Dějiny poznamenal také výskyt ateistických systémů, ve kterých byl Bůh považován za pouhou projekci lidské duše, iluzi a produkt společnosti znetvořené již dříve četnými formami odcizení. Minulé století pak doznalo silný vliv sekularismu hlásajícího absolutní autonomii člověka, který je pojímán jako měřítko a tvůrce reality, ale je ochuzen o stvořenost svého bytí „obrazem a podobou Boha“. V naší době se objevil fenomén, který je pro víru obzvláště nebezpečný. Je jím totiž forma ateizmu, který označujeme jako „praktický“ a ve kterém pravdy víry či náboženské obřady nejsou popírány, ale jsou jednoduše pokládány za irelevantní pro každodenní život, za odtržené od života a zbytečné. Často se pak věří v Boha povrchně a žije se „jakoby Bůh neexistoval“ (etsi Deus non daretur). Tento způsob života je však nakonec ještě ničivější, protože vede ke lhostejnosti vůči víře i otázce po Bohu.

Člověk oddělený od Boha je však ve skutečnosti redukován na jednu jedinou dimenzi, tu horizontální. A právě tento redukcionismus je jednou ze zásadních příčin totalitarismů, které měly v minulém století tragické následky, a také krize hodnot, kterou vidíme v nynější realitě. Zatemněním vztahu k Bohu byl zatemněn také etický horizont, který uvolnil prostor relativismu a dvojznačnému pojetí svobody, které místo aby člověka osvobozovalo, přivazuje jej k idolům. Pokušení, kterým Ježíš čelil na poušti před svým veřejným vystoupením, dobře představují ony „idoly“, které člověka okouzlují, když nepřekračuje sebe samého. Pokud Bůh přestává být středem, pak člověk ztrácí svoje pravé místo, nenachází už svoje postavení v tvorstvu, ve vztazích ke druhým. Nepominulo to, co antická moudrost evokuje mýtem o Prométheovi: člověk se domnívá, že se sám může stát „bohem“, vládcem života a smrti.

Tváří v tvář této situaci se církev, věrná Kristovu poslání, nikdy nezřekne hlásání pravdy o člověku a jeho údělu. Druhý vatikánský koncil to shrnuje těmito slovy: „Důstojnost člověka je zvlášť významně založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli“ (Gaudium et spes, 19).

Jaké odpovědi je tedy víra povolána dávat „s jemností a skromností“ ateizmu, skepticismu a lhostejnosti vůči vertikální dimenzi, aby se soudobý člověk mohl nadále ptát po existenci Boha a ubírat se cestami, které vedou k Němu? Chtěl bych naznačit některé cesty, které plynou jak z přirozené reflexe, tak z moci víry samé. Chtěl bych je velmi synteticky shrnout do třech slov: svět, člověk, víra.

První: svět. Svatý Augustin, který ve svém životě dlouho hledal Pravdu a byl uchvácen Pravdou, napsal nádherná a známá slova, kde tvrdí: „Ptej se na krásu země, moře, řídkého a všude se rozprostírajícího vzduchu; ptej se na krásu nebe… ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpovědí: podívej se na nás a všimni si, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich chvalozpěv. Kdo jiný učinil tato krásná, ale proměnlivá stvoření, ne-li ten jediný, který je krásou neměnnou?“ (Sermo 241, 2). Mám za to, že musíme obnovit a umožnit dnešnímu člověku, aby obnovil svoji schopnost rozjímat o stvoření, jeho kráse a jeho struktuře. Svět není beztvarým magmatem a čím více jej poznáváme a objevujeme jeho podivuhodné mechanismy, tím více spatřujeme určitý plán, vidíme, že existuje stvořitelská inteligence. Albert Einstein řekl, že se v zákonech přírody „zjevuje rozum natolik nadřazený, že veškerá racionalita lidského myšlení a zřízení jsou ve srovnání s ním absolutně bezvýznamné“ (Il mondo come lo vedo io, Roma 2005). První cesta, kterou se lze dobrat objevu Boha, je tedy rozjímat s otevřenými očima o stvoření.

Druhé slovo: člověk. Opět svatý Augustin napsal slavnou větu, v níž se říká, že Bůh je mi blíže nežli já sám sobě (srov. Vyznání III, 6, 11). Z toho pak vyvozuje pozvání: „Nechoď mimo sebe, jdi do sebe: v nitru člověka přebývá pravda“ (De vera religione 39, 72). Toto je další aspekt, jehož ztráta nám hrozí ve hlučném a rozvráceném světě, ve kterém žijeme, totiž schopnost pozastavit se a pohlédnout do hloubi vlastního nitra a chápat onu žízeň po nekonečnu, kterou v sobě nosíme a která nás nutí jít dál a odkazuje nás k Tomu, kdo ji může naplnit. Katechismus katolické církve praví: „Svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh“ (KKC, 33).

Třetí slovo: víra. Obzvláště v realitě naší doby, nesmíme zapomínat, že cestou, která vede k poznání a setkání s Bohem, je život víry. Kdo věří, je sjednocen s Bohem, je otevřen k Jeho milosti a moci Jeho lásky. Jeho existence se tak stává svědectvím, a to nikoli jeho samého, ale Zmrtvýchvstalého; jeho víra se nebojí projevit v denním životě, je otevřena dialogu, který je výrazem hlubokého spříznění s cestou každého člověka, a dovede osvěcovat nadějí potřebu vykoupení, štěstí a budoucnosti. Víra je totiž setkání s Bohem, který mluví a jedná v dějinách a který obrací náš každodenní život, proměňuje v nás naši mentalitu, hodnotové soudy, rozhodnutí i konkrétní skutky. Není iluzí, útěkem z reality, pohodlným útočištěm, sentimentalismem, nýbrž je zapojením celého života, je zvěstováním evangelia, dobré zvěsti schopné osvobodit člověka.

Křesťan a křesťanská společenství, která jsou činorodá a věrná plánu Boha, jenž si nás zamiloval jako první, jsou přednostní cestou pro ty, kdo ulpívají ve lhostejnosti či pochybách týkajících se existence Boha a Jeho konání. Vyžaduje to však od každého, aby svoje svědectví víry činil stále průzračnějším skrze očišťování vlastního života, připodobňováním se Kristu. Dnes mají mnozí lidé omezené pojetí křesťanské víry, protože ji ztotožňují s pouhým systémem obsahů víry a hodnot a nikoliv s pravdou o Bohu, který se zjevil v dějinách z touhy osobně komunikovat s člověkem ve vztahu lásky. Ve skutečnosti je základem každé nauky či hodnoty událost setkání člověka a Boha v Kristu Ježíši. Dříve než morálka či etika, je křesťanství událost lásky, je přijetím Ježíšovy osoby. Proto musí křesťan a křesťanská společenství především hledět a umožňovat druhým hledět na Krista, pravou Cestu, která vede k Bohu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.