9.1.2013 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,

V této vánoční době se ještě jednou pozastavíme u velkého tajemství Boha, který sestoupil ze svého nebe, aby vstoupil do našeho těla. V Ježíši se Bůh vtělil, stal se člověkem jako my a tak nám otevřel cestu do svého nebe, k plnému společenství s Ním.

V těchto dnech zněl v našich kostelech častokrát výraz Boží „vtělení“ vyjadřující skutečnost, kterou slavíme o vánocích. Syn Boží se stal člověkem, jak recitujeme v Krédu. Co však znamená toto ústřední slovo křesťanské víry? Výraz vtělení je překladem latinského incarnatio. Svatý Ignác Antiochijský na konci prvního století a zvláště svatý Irenej užívali tento výraz, když rozjímali o prologu evangelia sv. Jana, zvláště o větě: „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14). Termín tělo tady podle hebrejského významu znamená člověka v jeho integritě, tedy celého člověka, avšak právě z hlediska jeho pomíjivosti a dočasnosti, jeho nuzoty a nahodilosti. Tím je řečeno, že spása, kterou přináší Bůh učiněný tělem v Ježíši Nazaretském, týká se člověka v jeho konkrétní realitě a v jakékoli situaci. Bůh přijal lidský stav, aby jej uzdravil od všeho, co jej odděluje od Něho, a aby nám umožnil být v Jednorozeném Synu opravdu Božími syny a nazývat Jej „Abba, Otče“. Svatý Irenej prohlašuje: „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství“ (Adversus haereses, 3,19,1, in KKC, 460).

„Slovo se stalo tělem“ je jedna z oněch pravd, na kterou jsme si tolik zvykli, že se nás velikost události, kterou označuje, už téměř nedotýká. Právě v době vánoční, kdy se tento výraz často vyskytuje v liturgii, jsme někdy pozornější vůči vnějším aspektům a sváteční „barvitosti“ než vůči jádru obrovské novosti křesťanství, kterou slavíme: něčemu absolutně nemyslitelnému, co mohl uskutečnit jedině Bůh a co je přístupné pouze vírou. Logos, který je u Boha, Logos, kterým je Bůh, Stvořitel světa (srov. Jan 1,1), skrze něhož bylo stvořeno všechno, provázel a provází lidi dějinami svým světlem (srov. 1,4-5), stává se jedním z nich, přebývá mezi námi, stává se jedním z nás (srov. 1,14). Druhý vatikánský koncil praví: „Boží Syn.. lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu“ (Gaudium et spes, 22). Je tedy důležité znovu se naučit žasnout nad tímto tajemstvím, nechat se obestřít velikostí této události: Bůh, pravý Bůh, Stvořitel všeho, chodil našimi cestami, vstoupil do lidského času, aby nám sdělil svůj vlastní život (srov. 1 Jan 1,1-4). A učinil tak nikoli v majestátu panovníka, který si svojí mocí podrobuje svět, nýbrž v poníženosti dítěte.

Chtěl bych zdůraznit druhý prvek. O Vánocích si obvykle blízcí lidé dávají dárky. Někdy to může být pouze konvenční gesto, ale obecně je výrazem sympatií, znamením lásky a úcty. V liturgické modlitbě nad dary při půlnoční mši svaté se církev modlí takto: „Bože, přijmi naše dary v této noci, kdy oslavujeme narození tvého Syna; on se stal jedním z nás, dej, ať jsme skrze něho spojeni s tebou a máme účast na tvém božství“. Myšlenka obdarování se tedy vyskytuje v jádru liturgie a umožňuje nám uvědomit si původní dar Vánoc: V oné svaté noci se Bůh stal člověkem, aby se stal darem pro lidi a dal nám sebe samého. Bůh učinil ze svého jediného Syna dar pro nás, přijal naše lidství, aby nám daroval svoje božství. To je ten obrovský dar. Také v našem obdarovávání není důležité, zda je dárek drahý či nikoli. Kdo nedokáže darovat něco ze sebe samého, dává příliš málo. Někdy se vyskytuje dokonce snaha nahrazovat srdce a darování sebe penězi, materiálními věcmi. Tajemství Vtělení naznačuje, že Bůh tak nejednal. Nedaroval něco, nýbrž sebe sama ve svém Jednorozeném Synu. Tady nacházíme vzor našeho vzájemného obdarovávání, protože naše vztahy, zvláště ty nejdůležitější jsou vedeny nezištností lásky.

Chtěl bych nabídnout ještě třetí úvahu: fakt Vtělení Boha, který se stává člověkem jako my, ukazuje neslýchaný realismus božské lásky. Jednání Boha se totiž neomezuje na slova, ba mohli bychom dokonce říci, že se nespokojuje s mluvením, nýbrž noří se do našich dějin a přijímá na sebe námahu a tíži lidského života. Syn Boží se skutečně stal člověkem, narodil se z Marie Panny, v určitém čase a místě, v Betlémě za panování císaře Augusta, když byl místodržitelem Kvirinius (srov. Lk 2,1-2). Vyrostl v rodině, měl přátele, zformoval skupinu učedníků, naučil apoštoly pokračovat ve Svém poslání a běh Svého pozemského života ukončil na kříži. Tento způsob Božího jednání je mocným podnětem k otázce o realismu naší víry, jež nemá být limitována pocitovou sférou a emocemi, ale má prostupovat konkrétnost našeho bytí, musí se dotýkat našeho každodenního života a orientovat jej také prakticky. Bůh se nezastavil u slov, ale ukázal nám, jak žít, přímo sdílel naši zkušenost s výjimkou hříchu. Katechismus svatého Pia X., který někteří z nás jako děti studovali, podává ve své hutnosti na otázku „Co máme činit, abychom žili podle Boha?“ následující odpověď: „Abychom žili podle Boha, musíme věřit pravdy, které zjevil a dodržovat jeho přikázání s pomocí jeho milosti, které se nám dostává prostřednictvím svátostí a modlitby“. Víra má zásadní aspekt, týkající se nejenom mysli a srdce, ale celého našeho života.

Na závěr nabízím k zamyšlení poslední prvek. Svatý Jan tvrdí, že Slovo, Logos bylo na počátku u Boha a že všechno povstalo skrze Slovo a nic z toho, co jest, nepovstalo bez Něho (srov. Jan 1,1-3). Evangelista jasně naráží na příběh o stvoření z prvních kapitol knihy Geneze, a vykládá jej ve světle Kristově. To je základní kritérium křesťanského čtení Bible: Starý a Nový zákon je třeba vždycky číst společně, a Nový zákon objasňuje hlubší smysl toho Starého. Samo Slovo, které existuje odevždy u Boha, je Bohem a skrze Něho a vzhledem k Němu všechno bylo stvořeno (srov. Kol 1,16-17), stalo se člověkem: Věčný a nekonečný Bůh se ponořil do lidské konečnosti, do svého stvoření, aby přivedl člověka a celé stvoření k Sobě. Katechismus katolické církve praví: „První stvoření nalézá svůj smysl a vrchol v novém stvoření, v Kristu, jehož zář převyšuje ono první.“ (č.349). Církevní otcové přirovnávají Krista k Adamovi a dokonce jej nazývají „druhým Adamem“ či definitivním Adamem, dokonalým obrazem Boha. Vtělením Božího Syna nastává nové stvoření, které dává úplnou odpověď na otázku: „Kdo je člověk?“ Jedině v Ježíši se plně vyjevuje Boží plán s člověkem: On je definitivním člověkem podle Boha. Druhý vatikánský koncil to pronikavě zdůrazňuje: „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. … Kristus, nový Adam,… plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“ (Gaudium et spes, 22, in KKC 359). V onom dítěti, Božím Synu, kterého rozjímáme o Vánocích, můžeme rozpoznat pravou tvář nejen Boha, ale i člověka. A jedině otevřením se k působení Jeho milosti a snahou Jej každodenně následovat, uskutečňujeme plán Boží s námi, s každým z nás.

Drazí přátelé, v této době rozjímejme obrovskou a podivuhodnou bohatost tajemství Vtělení a nechme Pána, aby nás stále více osvěcoval a přetvářel k obrazu svého Syna učiněného člověkem kvůli nám.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.