Pána nepotkáváme v zakoušení sebe samých

28.3.2013 

Homilie papeže Františka při mši se svěcením olejů, baz. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

s potěšením slavím jako římský biskup poprvé missu chrismatis. Srdečně všechny zdravím, zvláště vás, drazí kněží, kteří si stejně jako já připomínáte den svého svěcení.

Liturgická čtení a také žalm promlouvají o “pomazaných”: o služebníku Hospodinově z proroka Izaiáše, králi Davidovi a Ježíšovi, našem Pánu. Všem třem je společné, že pomazání, které dostávají, je určeno pro pomazání věřícího Božího lidu, jehož jsou služebníky; jejich pomazání je určeno chudým, vězněným a utiskovaným... Krásný obraz této „pro-existence“ posvátného křižma podává 133. Žalm: „Jak nejlepší olej na hlavě, který stéká na vousy, na vousy Áronovy, který stéká na lem jeho roucha“ (Žl 133,22). Obraz oleje, který stéká z Áronových vousů na lem jeho posvátného roucha, znázorňuje kněžské pomazání, které prostřednictvím Pomazaného dosahuje hranic veškerenstva představovaného rouchem.

Posvátné roucho Velekněze má bohatou symboliku, k níž patří jméno Izraelových synů vtištěné do drahokamů, které zdobily nárameníky efodu, z něhož pochází náš nynější ornát: šest na pravém a šest na levém nárameníku (srov. Ex 28,6-14). Také na pektorálu byla vepsána jména dvanácti Izraelských kmenů (srov. Ex 28,21). Znamená to, že celebrující kněz bere na svá ramena svěřený lid a nese jména jeho kmenů vepsaná v srdci. Když se oblékáme do našeho skromného ornátu, můžeme na ramenou a v srdci dobře cítit tíži a tvář našeho věřícího lidu, našich svatých a našich mučedníků, kterých je v této době mnoho.

Od krásy liturgického ustrojení, jež není pouhou ozdobou a zálibou v jemných tkaninách, nýbrž přítomností slávy našeho Boha odrážející se v Jeho živém a odhodlaném lidu, podívejme se nyní blíže na liturgické konání. Drahocenný olej, který se rozlévá po Áronově hlavě, mu nejenom propůjčuje vůni, ale stéká také na „periferie“. Pán to říká jasně: Jeho pomazání je určeno chudým, vězněným, nemocným a těm, kteří jsou smutní a osamocení. Pomazání, drazí bratři, není určeno k navonění nás samotných a tím méně k tomu, abychom je konzervovali v nějaké baňce, protože olej by žlukl... a srdce zahořklo.

Dobrý kněz se pozná podle toho, jak je pomazán jeho lid. Ten podává jasný důkaz. Pokud jsou naši věřící pomazáni olejem radosti, je to zjevné: například, když po mši odcházejí a na jejich tváři je vidět, že obdrželi dobrou zvěst. Věřící se těší z evangelia hlásaného na základě pomazání, mají radost, kážeme-li evangelium, které se týká jejich všedního života, stéká jako Áronův olej na okraj reality a osvěcuje mezní situace, „periferie“, kde jsou věřící nejvíce vystaveni invazi těch, kteří chtějí vyplenit jejich víru. Lidé nám děkují, protože cítí, že jsme se modlili v realitě jejich každodenního života, s jejich strastmi i radostmi, úzkostmi i nadějemi. A když lidé cítí, že vůně Pomazaného, Krista, prochází skrze nás, jsou povzbuzeni a svěřují nám všechno, co si přejí předložit Pánu: „modlete se za mne, otče, protože mám tento problém“, „požehnejte mi, Otče“, „modlete se za mne“ – to jsou znamení, že pomazání dosáhlo lemu roucha, protože se mění na prosbu, prosbu lidu Božího. Máme-li tento vztah s Bohem i Jeho lidem, a milost prochází skrze nás, pak jsme kněžími, prostředníky mezi Bohem a lidmi. Chci zdůraznit, že musíme stále oživovat milost a v každé prosbě se snažit vytušit někdy nevhodnou, jindy jen materiální, anebo - pouze zdánlivě - banální touhu věřících po pomazání vonným olejem, neboť vědí, že jej máme. Vytušit a cítit, jako Pán, který vnímal úzkost plnou naděje v oné ženě stižené krvotokem, jež se dotkla lemu Jeho roucha. Tento moment, kdy se Ježíš ocitl uprostřed lidu, který jej odevšad obklopoval, ztělesňuje veškerou krásu kněžsky oděného Árona pomazaného olejem stékajícím na jeho šat. Je to skrytá krása, která se zračí jenom v očích naplněných vírou, jako u oné ženy stižené nemocí. Sami učedníci – budoucí kněží – ji však nedovedou vidět, nechápou ji. Periferii života vnímají jenom jako ledabylý zástup, který obklopuje Ježíše a skoro jej dusí (srov. Lk 8,42). Pán naopak cítí sílu božského pomazání, které stéká na lem jeho roucha.

Takto je třeba se vydat zakoušet naše pomazání, jeho moc a jeho výkupnou účinnost na „periferie“, kde je utrpení, prolitá krev, slepota, která chce vidět, a zajatci mnoha špatných pánů. Pána nepotkáváme v zakoušení sebe samých nebo opakovanými introspekcemi. Kurzy svépomoci (self-helping) mohou být v životě užitečné, avšak žijeme-li svůj kněžský život přecházením od jednoho kurzu ke druhému, od jedné metody ke druhé, stáváme se pelagiány, minimalizujeme sílu milosti, která se aktivuje a roste do té míry, v jaké s vírou vycházíme ze sebe a dáváme se, obdarováváme druhé evangeliem a předáváme trochu toho pomazání těm, kteří nemají vůbec nic.

Pokud ze sebe kněz vychází jenom trochu a pomazává málo – neříkám vůbec, protože, díky Bohu, lidé sami nás o pomazání obírají - potom náš lid ztrácí to nejlepší, co je schopno aktivovat hlubinu kněžského srdce. Kdo nevychází ze sebe, stává se namísto prostředníka pozvolna funkcionářem, provozovatelem. Všichni známe ten rozdíl. Funkcionáři a provozovatelé „už mají svou odměnu“ a poněvadž nenasazují svou kůži a své srdce, neobdrží vřelé díky. Právě odtud se rodí nespokojenost některých, kteří jsou sklíčeni a stávají se jakýmisi sběrateli starožitností nebo novot, namísto toho, aby byli pastýři, kteří jsou „cítit ovcemi“. O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou „cítit ovcemi“, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí. Je pravda, že takzvaná krize kněžské identity nás všechny ohrožuje a vrcholí v civilizační krizi, avšak dovedeme-li prolomit její vlnu, můžeme vyplout na širé moře a spustit sítě ve jménu Páně. Je dobře, že nás sama realita vede tam, kde se to, čím skrze milost jsme, zřetelně vyjevuje jako čirá milost; na moře současného světa, ve kterém platí jenom pomazání – a nikoli funkce – a úspěch přinášejí sítě spuštěné ve jménu Pána Ježíše, kterému jsme uvěřili.

Drazí věřící, buďte svým kněžím nablízku svou sympatií a modlitbou, aby vždycky byli Pastýři podle Božího srdce.

Drazí kněží, Bůh Otec kéž v nás obnoví Ducha Svatosti, kterým jsme byli pomazáni, obnoví naše srdce tak, aby pomazání dosahovalo ke všem, i na „periferie“, kde je náš věřící lid nejvíce očekává a oceňuje. Kéž naši věřící pocítí, že jsme Pánovými učedníky, jsme oděni jmény lidí a nehledáme jinou identitu; kéž skrze naše slova a činy obdrží onen olej radosti, který nám přinesl Ježíš, Pomazaný.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.