Mentálně postižení jsou poslové Boží

3.4.2014 

říká Jean Vanier, zakladatel sdružení Archa, Víra a světlo

„Mluví se o nich jako o hlupácích a idiotech. Ve skutečnosti jsou Božími posly. Díky nim se stáváme lidštější,“ říká v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas Jean Vanier, pětaosmdesátiletý Kanaďan, původním školením filosof, který před 50 lety založil komunitu Archa pro postižené lidi. Jubileum přijel oslavit právě do Věčného města. O počátcích tohoto hnutí vypráví:

„Navštívil jsem kdysi kaplana nevelkého centra pro postižené. Tehdy jsem si uvědomil, že lidé s duševním postižením patří k těm, s nimiž se zachází nejhůř a jsou odmítáni nejvíc ze všech. Po této stránce se nic nezměnilo. Bylo to v roce 1964. Viděl jsem, jak neutěšené je to středisko, ve kterém žije 80 mužů, zavřených jen tak, bez jakékoli práce. Ve dvou sálech stálo 40 lůžek, jedno vedle druhého. Cílem toho centra bylo pomoci rodičům - a to je plně pochopitelné - rodičům, kteří už nevěděli, co dále dělat se svým dítětem, které nese těžké postižení. Rodiče přicházeli za ředitelkou toho centra a prosili, aby se jejich dítěte ujala. A paní ředitelka měla víc srdce než rozumu. Nemyslela na dobro postižených, chtěla ulehčit život rodičů. Rozumím jejímu postoji. Nechci ji kritizovat, i když si takový přístup kritiku zaslouží. Bylo to totiž strašlivé místo. Se svěřenci se nenakládalo jako s lidmi, kteří mají právo na vlastní hlas, vlastní plány, touhy... Zdálo by se, že se dnes na jedné straně něco změnilo – máme přece paraolympiády a je krásné, že ten kdo přišel o obě nohy může získávat sportovní trofeje a uznání – ale vedle nich jsou zástupy velmi citlivých, ponižovaných a odmítaných lidí. Někteří jsou dokonce zabíjeni dřív, než přijdou na svět. Archa chce naopak dát odpověď na evangelijní výzvu. Bůh – jak říká sv. Pavel – si zvolil to, co je slabé, hloupé, pohrdané, aby zahanbil intelektuály a mocné – a to také v církvi. Lidé s postižením nás totiž překvapují. Jejich jazyk není jazykem rozumu, konformismu, práva, normálnosti. Jejich jazyk je prostý a otevřený. Vrhnou se člověku do náruče. Je to jazyk zábavy, radosti a svátku. Svatý Pavel říká, že jsou členy mystického Těla. Tito nejcitlivější a nejslabší jsou v Církvi, v Kristově Těle, nezbytní. Zdá se mi, že si to církev stále neuvědomuje. Dnešní církev se snaží pomáhat lidem v lepším poznávání víry, sytí hlavu. Když však žijete s postiženým člověkem, hlava není zase tak příliš důležitá. Potřeba je mnoho naslouchat, důležitá je prostota, touha po setkání. Archa vznikla proto, že jsem v onom centru našel dva muže s duševním postižením a pozval jsem je, aby žili se mnou.

U vás doma?

U mě v tom smyslu, že jsem založil spolu s přáteli zvláštní sdružení a koupili jsme dům. Nejprvě jsme byli tři. Potom se objevili lidé, kteří mi chtěli pomáhat. Ale od samého počátku šlo o to, abychom s nimi žili, a ne „něco pro ně dělali“.V základu naší komunity bylo slovo Ježíše, které říká: když pořádáte hostinu, nezvěte své příbuzné, bohaté sousedy či přátele. Když pořádáte slavnostní hostinu, pozvěte ubohé, chromé, nemocné – a budete šťastní. Je to blahoslavenství těch, kdo zvou ke svému stolu odmítnuté, zranitelné, bezbranné a ponížené. Když myslím na lidi, které jsem za ta léta poznal v našich komunitách, nejvíc mě udivuje skutečnosti, jak mnoho jich bylo ponižováno. Nedostalo se jim sluchu ani respektu.

Změnil se přece jenom přístup společnosti k těmto lidem za posledních 50 let?

Těžko říct. V některých oblastech jistě k nějakému pokroku došlo. Lidé, kteří nemohou chodit, mají usnadněný přístup do kostelů... Ale na druhé straně jsou tu například potraty, v ohromném měřítku. Jedna z mých známých otěhotněla a během vyšetření zjistila, že její dítě bude mentálně a fyzicky postižené. První reakcí lékaře bylo doporučení potratu. Patří to dnes „k dobrým zvykům“. Ale vraťme se k otázce, zda je lépe. Postižení, kteří mají jisté dovednosti, jsou v lepší situaci. Je však mnoho takových, jejichž dovednosti jsou mizivé a nikdy nebudou samostatní. Na jedné straně je téměř všeobecné vědomí, že postižení nepotlačuje osobnost, že člověk je člověkem. Přesto v mnoha případech přítomnost člověka s postižením obtěžuje, překáží. Totéž se týká stáří. Žijeme ve velmi zvláštní epoše. Slabých lidí začíná být víc než aktivních lidí, kteří mohou přispívat na potřeby slabých. Roste například počet lidí s Alzheimerovou chorobou. V této situaci zjišťujeme, že nejdůležitější je vztah. Naslouchat, chovat upřímnou úctu a milovat. Je to zřejmé například v případě lidí s Alzheimerem. Mnozí mají dojem, že v těchto případech člověk jakoby vymizel. Ale on tam je, skrytý. Navázání vztahu vyžaduje čas. Chce to podat ruku, projevit mnoho citu. Mějme na paměti, že žijeme ve světě, v němž narůstá počet slabých a křehkých. Myslím, že církev si ještě plně neuvědomila, že má v setkání se slabým člověkem velmi důležitou roli. Dnešním problémem církve je to, že se lidé s postižením přenechávají specialistům. Pro práci s takovými lidmi však stačí chovat se lidsky, vyslechnout je, jíst spolu s nimi, věnovat jim mnoho času, abychom se s nimi mohli setkat. Chtěl bych, aby si církev uvědomila důležitost setkání.

Říkáte, že církev si neumí poradit s postiženými. Ve skutečnosti ale velmi často právě církev dělá mnoho v této oblasti...

Ano, to je pravda. Ale to se týká především řeholních společenství, jako jsou například sestry Matky Terezy nebo milosrdní bratři. Ve skutečnosti se tato péče stala doménou specialistů. My si přejeme, aby lidé s postižením žili uprostřed vesniček a měst, aby se s nimi ostatní mohli setkávat. Nejde jen o to, dát jim najíst, ale napomáhat v jejich rozvoji, rozvíjet jejich schopnosti navazovat vztahy a žít ve vztazích s nimi. Nechci zevšeobecňovat. Znám mnoho skvělých kněží, kteří to dělají. Máme 1500 společenství Víra a Světlo a vím, jak je skvělé, když v komunitě je kněz. Jsou ale také kněží, kteří odmítají podat přijímání postiženému. Problematické je všeobecné nastavení, podle něhož je třeba být specialistou, abych mohl s takovými lidmi pracovat. Ve skutečnosti jde jenom o schopnost navazovat vztahy, být pospolu, bavit se, hrát si. Jsou to lidé s velkou prostotou srdce.

Říkáte, že slabost a zranitelnost je bohatstvím...

Mnozí se bojí slabosti a zranitelnosti. Vládne bezohledný individualismus. Je potřeba jej přemámat, vítězit nad ním vždy znovu. Lidé s postižením nás učí něčemu jinému – vztahům.

Co mohou přinášet celé společnosti?

To vždy záleží na konkrétním člověku. V Arše říkáváme: abychom změnili svět, musíme postupovat od srdce k srdci. A je pravda, že když se setkáváte a žijete s postiženým člověkem, objevujete znovu sebe sama, vidíte, že nastávají proměny, získáváte nový obraz společnosti, která není založená na individualismu a soupeření, nýbrž na vztazích, spojování lidí. Ježíšovou velkou touhou byla jednota. Abychom milovali, musíme ale poznat, že láska není snadná. Potřebná je komunita, která podpírá. Láska je dlouhá cesta. Vyžaduje trpělivost. Ducha svatý ovšem nepůsobí jen u charismatiků. Duch svatý je potřeba k tomu, abychom milovali druhého, abychom za tím vším, co nám překáží, dokázali spatřit druhého člověka.

Dokázal jste si před 50 lety představit, že najdete tolik spolupracovníků?

Ne. Dějiny Archy jsou plné překvapivých zvratů. Archa se rozrostla, opravdu mnoho lidí nám poskytlo pomoc, prožilo osobní změnu, odhalilo, že člověk s postižením je Božím poslem. Lidé to musí objevit. A mnozí to už objevili. Dnes je v našich komunitách na celém světě zhruba 4 tisíce lidí s postižením a stejně tolik asistentů. Všichni žijí v duchu radosti. Neznamená to, že by nebyly problémy a obtíže. Ale srdce Archy je místem slavnosti. A jsem na to hrdý, protože lidé s postižením přitahují jiné a formují je. A tak se děje to, že postižení nás vychovávají a působí na nás tak, že se stáváme lidštější.

Na otázky Antonina Galofara odpovídal Jean Vanier, zakladatel hnutí Archa.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.