Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu

21.9.2014 

Promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana - Albánie

Drazí přátelé,

Mám opravdu velikou radost z tohoto setkání, kterého se účastní představitelé hlavních náboženských vyznání v Albánii. S hlubokou úctou zdravím vás všechny i komunity, které reprezentujete. Je důležité, že jste tady společně. Je to znamení dialogu, který každodenně žijete, ve snaze utvářet vzájemné vztahy bratrství a spolupráce k dobru celé společnosti. Za toto vaše počínání vám děkuji.

Albánie byla smutným svědkem toho, jaké násilí a jaká dramata může způsobit vynucené vyloučení Boha z osobního i komunitního života. Pokud je ve jménu nějaké ideologie Bůh vyháněn ze společnosti, vede to nakonec k uctívání nových idolů, přičemž velmi záhy ztratí člověk také sebe sama, je pošlapána jeho důstojnost a jsou znásilněna jeho práva. Vy dobře víte k jaké brutalitě může vést upírání svobody svědomí a náboženské svobody a jak toto zranění radikálně ochuzuje lidstvo, které je tak zbavováno naděje i opory ideálů.

Změny, které nastaly v 90. letech minulého století, měly pozitivní efekt také v tom, že byly vytvořeny podmínky účinné svobody náboženství. To umožnilo každé komunitě oživit tradice, které i přes kruté pronásledování nikdy nezanikly a umožnily všem, aby na základě vlastního náboženského přesvědčení nabízeli také pozitivní přínos, a to spíše k morální než ekonomické obnově země.

Svatý Jan Pavel II. během své historické návštěvy v Albánii roku 1993 vskutku prohlásil, že „náboženská svoboda... není jen drahocenný Pánův dar těm, kdo mají milost víry: je to dar pro všechny, protože je základní zárukou každého jiného projevu svobody... Nic jiného než právě víra nám připomíná, že máme-li jediného stvořitele, jsme také všichni bratři! Náboženská svoboda je baštou proti všem totalitarismům a je zásadním přínosem k lidskému bratrství“ (Poselství k albánskému národu, 25. dubna 1993).

Hned je však třeba dodat, že „pravá náboženská svoboda se vyhýbá pokušením intolerance a sektářství a prosazuje postoje uctivého a konstruktivního dialogu“ (ibid.). Nemůžeme neuznat, že intolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je obzvláště záludným nepřítelem, který se dnes bohužel vyskytuje v různých regionech světa. Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.

Náboženská svoboda z tohoto hlediska není právo, které může být zaručeno jedině panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají. Dovolím si poukázat na dva postoje, které mohou být při prosazování této základní svobody obzvlášť užitečné.

Za prvé to znamená, abychom v každém muži i ženě, včetně těch, kteří nepatří k naší náboženské tradici, spatřovali nikoli soupeře a tím méně nepřátele, nýbrž bratry a sestry. Kdo si je jist vlastními přesvědčeními, nemá zapotřebí se druhému vnucovat a vyvíjet na něho nátlak. Ví, že pravda má svoji vlastní zářivou sílu. Všichni jsme na této zemi poutníky a na této svojí cestě v touze po pravdě a věčnosti nežijeme jako autonomní a soběstačné entity, ani jakožto jednotlivci nebo národnostní, kulturní či sociální skupiny, nýbrž závisíme jedni na druhých a jsme si svěřeni do vzájemné péče. Každá náboženská tradice musí umět zevnitř vydávat počet z existence druhého.

Druhý postoj spočívá ve snaze o obecné dobro. Kdykoli umožní přilnutí k vlastní náboženské tradici rozmach přesvědčivější, velkodušnější a nezištnější služby pro celou společnost, tam je autenticky uplatňována a rozvíjena náboženská svoboda. Ta se pak jeví nejenom jako prostor legitimně nárokované autonomie, ale také jako určitý potenciál obohacující lidskou rodinu svým postupným uplatňováním. Čím více sloužíme druhým, tím jsme svobodnější!

Podívejme se kolem sebe: jaké jsou potřeby chudých, kolik jen musí naše společnosti ještě objevit cest k širší sociální spravedlnosti, k více inklusivnímu ekonomickému rozvoji! Kolik jen potřebuje lidský duch k tomu, aby neztratil ze zřetele hluboký smysl životních zkušeností a obnovil naději! V těchto oblastech činnosti mohou muži a ženy inspirovaní hodnotami svých náboženských tradic nabízet významný, ba nenahraditelný vklad. A zároveň je to obzvláště plodné pole mezináboženského dialogu.

Dále bych rád poukázal na jednu věc, která je stále jakýmsi přízrakem: relativismus, „všechno je relativní“. V této věci je třeba mít na paměti jeden zřejmý princip: nelze vést dialog, pokud se nedržíme vlastní identity. Bez identity nemůže existovat dialog. Byl by to fantaskní dialog, vzdušný dialog, který je k ničemu. Každý z nás má vlastní náboženskou identitu, které je věrný. Pán ví, jak dějiny vést vpřed. Vycházejme každý ze své vlastní identity, nepředstírejme, že máme nějakou jinou, protože to nikam nevede a ničemu nepomáhá, to by byl relativismus. Spojuje nás cesta života, dobrá vůle vycházet ze svojí identity prokazováním dobra bratřím a sestrám. Prokazováním dobra putujeme společně jako bratři. Každý z nás nabízí druhému svědectví vlastní identity a vede s druhým dialog. Potom může dialog vést až k teologickým otázkám, ale to, co je nejvíce důležité a krásné, je společné putování bez zrazování vlastní identity, bez jejího zastírání a bez přetvářky. Z takovéhoto smýšlení mám užitek.

Drazí přátelé, vybízím vás, abyste uchovávali a rozvíjeli tradice dobrých vztahů s náboženskými komunitami v Albánii a cítili se sjednoceni ve službách své drahé vlasti. Z humornou nadsázkou lze říci (dodal papež s odkazem na přítomné náboženské představitele sedící proti sobě), že jsme tady trochu jako fotbalový tým: katolíci proti všem ostatním, ale všichni jsme společně pro dobro vlasti i lidstva (smích a potlesk). Buďte nadále pro svoji zem a nejenom pro ni znamením možnosti srdečných vztahů a plodné spolupráce mezi lidmi různých náboženských vyznání. A prosím vás modlete se za mne. Mám to také velmi zapotřebí. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.