10.7.2015 

Promluva papeže ke kněžím a zasvěceným osobám, Santa Cruz - Bolívie

Drazí bratři a sestry,

Těší mne, že se mohu setkat s vámi a podělit se o radost, která naplňuje srdce a život Ježíšových učedníků-misionářů. Vyplynulo to z úvodních slov mons. Roberta Bordiho i ze promluv otce Miguela, sestry Gabriely a seminaristy Damiana. Díky, že jste se podělili o zkušenost svého povolání.

V úryvku z Markova evangelia (10,46-52) jsme vyslechli také zkušenost dalšího učedníka, Bartimea, který se přidal ke skupině Ježíšových následovníků. Byl to učedník poslední chvíle, protože to byla poslední Ježíšova cesta z Jericha do Jeruzaléma, kam šel, aby byl zajat. Slepý žebrák Bartimaios seděl u cesty, stranou, a když se dověděl, že přichází Ježíš, začal volat.

Kolem Ježíše byli apoštolové, učedníci a ženy, kteří jej jako obvykle následovali a s nimiž za svého života chodil po cestách Palestiny hlásat Boží království. A byl tam velký zástup. Můžeme to s menší nadsázkou tlumočit tak, že spolu s Ježíšem šli biskupové, kněží, řeholnice, seminaristé a laici – všichni, kteří Jej následovali a naslouchali Mu, a věřící lid Boží.

Silně tu vystupují do popředí dvě skutečnosti a přitahují pozornost. Na jedné straně volání žebráka a na druhé různé reakce učedníků. Pomysleme na různé reakce biskupů, kněží, řeholnic a seminaristů na volání, které slyšíme či neslyšíme. Evangelista chtěl patrně ukázat, s jakou odezvou se setkalo Bartimeovo volání v životě lidí a Ježíšových následovníků. Jak reagují na bolest toho, který sedí u cesty, pohroužen ve svojí bolesti a nikým nepovšimnut. Nanejvýš dostane almužnu, ale nepatří do kruhu těch, kdo následují Pána.

Odpovědi na volání žebráka jsou tři. Mohli bychom je vyjmenovat slovy samotného evangelia: přecházet – mlč – buď dobré mysli, vstaň!

1. Přecházet. Přecházejí zpovzdálí, někteří proto, že nenaslouchají. Byli s Ježíšem, viděli Ježíše, chtěli Ježíše slyšet a nenaslouchali. Přecházení je ozvěnou lhostejnosti. Přechází se kolem problémů, jen aby se nás netýkaly. Není to můj problém. Neslyšíme je, nerozpoznáváme je. Je to pokušení považovat bolest za přirozenou, zvyknout si na nespravedlnost. Ano, existují takoví lidé. Já jsem tady s Bohem, se svým zasvěceným životem, jsem Ježíšem povolán ke službě. Ano, je přirozené, že existují nemocní, chudí a existují trpící lidé. Je tedy přirozené, že nevzbuzuje moji pozornost volání a žádost o pomoc. Zvyk. Říkáme si: to je normální, vždycky to tak bylo. Jen když se to netýká právě mě. Tato ozvěna vychází z obrněného, uzavřeného srdce, které ztratilo schopnost žasnout a přichází tudíž o možnost změnit se. Kolika z nás, kteří následujeme Ježíše, hrozí, že ztratíme svoji schopnost žasnout. I vzhledem k Pánu. Úžasu z první setkání ubývá a může se to přihodit komukoli. Stalo se to i prvnímu papežovi: „Pane, ke komu půjdeme. Ty máš slova věčného života!“ – řekl a pak jej zradil, zapřel. Vytratil se úžas. Je to proces navykání. Takové srdce si zvykne přecházet kolem a nevystavovat se dotyku. Je to existence, která přechází z jedné strany na druhou, a neumí se sžít se svým lidem.

Mohli bychom to nazvat spiritualitou zappingu (neustálé přepínání televizních programů – pozn. př.). Přichází a přechází, nikdy se nezastaví. To jsou ti, kdo sledují poslední novinky, poslední bestsellery, ale nedokáží mít kontakt, navázat vztah a nechat se strhnout. Ani svým Pánem, kterého následují. Hluchota totiž narůstá.

Mohli byste mi říci: „Otče, oni však sledovali Mistrova slova. Naslouchali mu.“ Myslím, že se zde dotýkáme jednoho z nejnáročnějších bodů křesťanské spirituality. Evangelista Jan nám připomíná: jak může někdo milovat Boha, kterého nevidí, když nemá rád svého bratra, kterého vidí? (srov. 1 Jan 4,20b). Mysleli si, že naslouchají Mistrovi, ale také interpretovali, a Mistrova slova procházela také zkumavkou jejich obrněného mozku. Rozdělovat tuto jednotu naslouchání Bohu a naslouchání bratru je jedním z velkých pokušení, která nás, kteří Ježíše následujeme, provázejí celou cestu. A musíme si toho být vědomi. Stejně jako nasloucháme svému Otci, musíme naslouchat věřícímu Božímu lidu. Nečiníme-li tak stejnýma ušima, stejnou schopností slyšet a stejným srdcem, něco se zlomilo.

Přecházet kolem a neslyšet bolest našeho lidu, nezakořenit v jeho životě, v jeho zemi, je jako naslouchat Božímu Slovu a nedovolit, aby zakořenilo v našem nitru a mohlo tak vydat plody. Rostlina, dějiny bez kořenů – to je vyprahlý život.

2. Mlč! To je druhý postoj k Bartimeovu volání. Mlč, neotravuj, neruš. Máme komunitní modlitbu, prožíváme duchovní povznesení, neruš! Na rozdíl od toho předešlého, tento naslouchá, poznává a kontaktuje volání druhého. Ví, že je zde, a reaguje velice prostě: výtkou. Jsou biskupové, kněží a řeholnice, kteří hrozí zdviženým prstem. Kolikrát jen je ubohý lid Boží napomínám, protože Ježíšův následovník či následovnice mají špatnou náladu nebo osobní problém. To je postoj těch, kteří Boží lid nepřetržitě napomínají, plísní a okřikují ho, aby mlčel. Je však třeba pohladit, vyslechnout a říci, že Ježíš nepřestává mít rád. A místo toho se říká: „Ne to nelze. Paní, odejděte s tím plačícím dítětem z kostela, když mám kázání.“ Jako by pláč dítěte nebyl jímavým kázáním.

Je to drama izolovaného vědomí oněch učedníků a učednic, kteří si myslí, že Ježíšův život je pouze pro ty, kteří se považují za způsobilé. Základem je hluboké pohrdnutí věřícím Božím lidem: „Co tento slepec“ Ať zůstane, kde je.“ Zdá se, jako by bylo správné, že prostor mají jenom ti „autorizovaní“, „kasta odlišných“, která se od svého lidu pozvolna odděluje a odlišuje. Pojali identitu jako nadřazenost. Identita spočívající v příslušnosti se tak povyšuje. Už nejsou pastýři vedoucí týmu: „Já jsem došel až sem, ty zůstaň na svém místě.“

Naslouchají, ale necítí, vidí, ale nespatřují. Dovolím si jednu historiku, kterou jsem prožil někdy roku 1975 ve tvojí diecézi (obrací se a ukazuje na jednoho z přítomných biskupů). Učinil jsem jeden slib k Pánu (Señor del Milagro), že budu chodit do Salty na pouť, učiní-li zázrak a pošle 40 noviců. Poslal jich 41. Dobře. Potom po koncelebraci jako v každé poutní svatyni, kde je jedna mše za druhou, jsem šel zpovídat. Mluvil jsem s jedním knězem, který mne provázel, a jedna velmi prostá paní – nevím odkud byla – jedna z těch, které se vydávají na několika denní pouť na tamější slavnost, položila otázku tomu knězi: „Otče, požehnáte mi?“. „Byla jste na mši paní?“ – „Ano, otče.“ – „Dobře, to je Boží požehnání pro všechny..“ – „Ano, otče, ano, otče“ – „A na závěr je také požehnání…“ – „Ano, otče, ano, otče.“ – V té chvíli přišel jiný kněz, a oslovil jej a začali mluvit spolu. K paní se obrátili zády a ona – nevím, jak se jmenovala, nazvěme jí „Ano, otče“ – oslovila mne: „Otče, požehnáte mi?“. Kdo kladou Božímu lidu překážky, rozdělují ho. Naslouchají, ale necítí, vidí, ale nespatřují. Nezbytnost odlišit se zablokovala jejich srdce. Potřeba říkat si: já nejsem jako on, jako oni, je vzdálila nejenom od volání či pláče jejich lidu, ale především od důvodů radosti. Smát se s těmi, kdo se smějí, plakat s těmi, kdo pláčí - to je součást tajemství kněžského a řeholního srdce.

3. Buď dobré mysli, vstaň! A nakonec máme třetí ozvěnu. Echo, které nevzniká pouze v důsledku Bartimeova volání, ale pozorováním toho, jak reagoval na volání slepého žebráka Ježíš. Je to echo, které se mění na Slovo, pozvání, změnu, je to nová nabídka vzhledem k našim přístupům ke svatému Božímu lidu.

Narozdíl od ostatních, kteří přecházeli kolem, evangelium podává, že se Ježíš zastavil a ptal, co se děje. Zastavil se před voláním člověka. Vychází z anonymity zástupu, aby jej identifikoval, a tak se jej ujal. V hloubi se s ním sžívá. A namísto toho, aby jej umlčel, ptá se jej: Co chceš, abych pro tebe udělal? Nijak neodlišuje, neodděluje, ani neurčuje, zda dotyčný je či není oprávněn mluvit. Stačí pouze tato otázka, rozpoznává jej, chce mít účast na životě tohoto člověka a vzít na sebe jeho úděl. Krok za krokem mu tak navrací důstojnost, kterou ztratil, včleňuje ho (inkluzí). Místo aby na něho hleděl zvnějšku, má odvahu se identifikovat s jeho problémy a tak ukázat proměňující moc milosrdenství. Neexistuje soucit – nikoli pietismus, ale soucit, který se nezastaví, nenaslouchá a nesolidarizuje s druhým. Pokud se nezastavíš, necítíš „spolu s“ a nemáš božský soucit. Neexistuje soucit, který nenaslouchá. Soucit není zapping, neumlčuje bolest. Naopak, je to logika vlastní lásce. Je to logika, která není soustředěna na strach, ale na svobodu, která se rodí z lásky a klade dobro druhých nade vše. Je to logika, která se rodí z nebojácného přiblížení se bolesti našeho lidu, třebaže častokrát nebude moci než stát po boku a proměňovat tu chvíli v možnost modlitby.

Toto je logika učednictví, takto působí Duch svatý s námi a v nás. Toho jsme svědky. Jednoho dne nás Ježíš spatřil, jak sedíme u cesty, pohrouženi do svých bolestí, ve svojí ubohosti, ve svojí lhostejnosti. Každý máme nějakou starou historii. Neumlčel naše volání, ale zastavil se, přiblížil a tázal se, co pro nás může udělat. A díky mnoha svědkům, kteří nám řekli: „Buď dobré mysli, vstaň!“, se nás postupně začala dotýkat milosrdná láska, ona proměňující láska, která nám umožnila spatřit světlo. Nejsme svědky nějaké ideologie, nějakého receptu či způsobu, jak dělat teologii. Jsme svědky uzdravující a milosrdné Ježíšovy lásky. Jsme svědky jeho konání v životě našich komunit.

Toto je pedagogika Mistra, takovouto pedagogiku používá Bůh pro svůj lid. Přejít od lhostejnosti zappingu k odvaze onoho „Buď dobré mysli, vstaň. Mistr tě volá!“ (Mk 10,49). Nikoli proto, abychom byli speciální, lepší, nikoli proto, abychom byli Božími funkcionáři, ale pouze proto, abychom byli vděčnými svědky milosrdenství, které nás proměňuje. A pokud se tak žije, dostaví se radost a veselí. Shoduje se tím, co řekla tady sestra (ukazuje na jednu řeholnici) o radě svatého Augustina: „Zpívej a putuj!“ Radost, přichází z dosvědčené proměňující radosti.

Nejsme na této cestě sami. Pomáháme si příkladem a modlitbou navzájem. Máme kolem sebe nesmírné množství svědků (srov. Žid 12,1). Vzpomeňme na bl. Nazarii Ignácii od svaté Terezie od Ježíše, která zasvětila svůj život hlásání Božího království v péči o staré lidi, „talířem chudého“ pro ty, kdo neměli, co jíst, otevíráním školek pro sirotky, nemocnic pro raněné z války a také založením ženského patronátu na podporu žen. Vzpomeňme také na ctihodnou Virginii Blanku Tardío, cele oddanou evangelizaci a péči o chudé a nemocné lidi. Oni a mnozí jiní jsou nám podnětem v naší cestě. Jděme dál s pomocí Boží a ve spolupráci se všemi. Pán nás používá, aby Jeho světlo dosáhlo všech koutů země.
Kupředu, „zpívat a putovat“. A během zpěvu a pouti se prosím modlete se za mne. Mám to zapotřebí. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.