Rádio Vaticana

Rodinný duch je ústavou církve

7.10.2015

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Před několika dny začala biskupská synoda na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě“. Rodina, která kráčí Pánovou cestou, je zcela zásadní pro svědectví o Boží lásce, a proto si zasluhuje veškerou oddanost, které je církev schopna. Synoda je povolána k tomu, aby dnešku vyložila tuto starostlivost a péči církve. Doprovázejme celý průběh synody modlitbou a pozorností. V této době se budeme v katechezích zamýšlet nad některými aspekty vztahu mezi církví a rodinou – o kterém můžeme říci, že je nerozlučitelný! – s obzorem otevírajícím se dobru celého lidského společenství.

Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen ihned ukazuje, že je všude zapotřebí silné injekce rodinného ducha. Styl našich vztahů – veřejných, hospodářských, právních, profesionálních a občanských – se totiž jeví jako velmi racionální, formální a organizovaný, avšak zároveň velice vyschlý, vyprahlý, anonymní, někdy až nesnesitelný. Ačkoli tento styl formálně usiluje o zapojení, ve skutečnosti ponechává stále větší počet lidí v osamělosti a odepisuje je.

Právě proto rodina otevírá pro celou společnost mnohem lidštější perspektivy. Otevírá oči svých dětí, aby viděly život – a to nejenom pohledem, nýbrž také všemi dalšími smysly. Rodina ztělesňuje vizi mezilidských vztahů, které se zakládají na svobodné smlouvě lásky. Rodina vytváří potřebu svazků, založených na věrnosti, upřímnosti, důvěře, spolupráci a úctě. Povzbuzuje k plánování obyvatelného světa a k víře ve vztahy, spočívající na důvěře, a to i za obtížných okolností. Rodina učí dodržování daného slova, úctě k jednotlivcům, sdílení osobních i cizích omezení. Všichni jsme si vědomi, jak je nenahraditelná pozornost rodiny vůči jejím nejmenším a nejzranitelnějším členům, ale také vůči těm, kteří nesou největší zranění a svým chováním si v životě přivodili nejtěžší pohromy. Jestliže někdo ve společnosti uplatňuje takovéto postoje, je to díky jejich osvojení v rodinném duchu. Jistě nejsou dané soutěživostí a touhou po sebeuplatnění.

Přestože je vše vyslovené všeobecně známo, rodině se v politické a hospodářské organizaci současné společnosti nepřičítá náležitá váha – a uznání a podpora. Chtěl bych říci ještě více – rodina nejenom není patřičně uznávána, nýbrž už není dávána za vzor a poučení! Moderní společnost se všemi svými vědeckými a technickými výdobytky téměř jako by dosud nebyla schopna přetlumočit své poznatky do lepších forem občanského soužití. Organizace veřejného života nejenom stále více vázne v byrokracii, na hony vzdálené základním lidským svazkům, ale společenské a politické mravy vinou agresivity, vulgarity a pohrdání dokonce upadly natolik, že stojí notně pod úrovní i té nejnepatrnější rodinné výchovy. Za těchto okolností se oba krajní protiklady této vztahové zpustlosti – tedy technokratická omezenost a amorální familismus – setkávají a navzájem sytí. To je paradoxní.

Církev dnes a v tomto přesném bodě stanovuje dějinný smysl svého poslání v souvislosti s rodinou a skutečným rodinným duchem. Začíná přitom od pozorné kontroly vlastního života. Dalo by se říci, že „rodinný duch“ je ústavou církve. Křesťanství se má projevovat rodinným duchem, má být takové. Jak bylo jasně napsáno: „Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny“ (Ef 2,19). Církev je a má být Boží rodinou.

Když Ježíš povolal Petra, aby jej následoval, řekl mu, že z něj učiní „rybáře lidí“. Takové poslání vyžaduje nový typ sítí. Lze říci, že rodiny jsou dnes jednou z nejdůležitějších sítí petrovského a církevního poslání. Nikoli sítí, která uvězňuje, nýbrž naopak sítí, jež vysvobozuje z kalných vod samoty a lhostejnosti, ve kterých se mnoho lidí topí v moři osamění a nezájmu. Rodiny dobře vědí, co znamená důstojnost Božích dětí, a nikoli otroků, cizinců, anebo pouhých čísel na dokladu totožnosti.

Ježíš v rodině začíná svou pouť mezi lidmi, aby je přesvědčil, že na ně Bůh nezapomněl. Petr z rodiny čerpá sílu pro svou službu. A církev odtud zajíždí na hlubinu, poslušna Mistrových slov, s jistotou, že pokud tak učiní, bude úlovek zázračně bohatý. Kéž by zanícení synodálních otců, oživované Duchem svatým, v církvi vzbudilo takové vzepětí, že odloží staré sítě a opět se vydá na lov v důvěře ke slovům svého Pána. Silně se za to modleme! Kristus ostatně přislíbil svého Ducha a povzbuzuje nás slovy: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk1 11,9-13).

Přeložila Jana Gruberová.

Česká sekce RV