Rodina je brána přívětivosti

18.11.2015 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní reflexí přicházíme na práh Jubilea, které se blíží! Před námi je velká brána Božího milosrdenství, krásná brána, která přijímá naši lítost a nabízí milost Jeho odpuštění. Brána je velkoryse otevřena, my však máme její práh odvážně překročit. Každý z nás v sobě nosí něco, co tíží. Všichni jsme hříšníci, využijme přicházející chvíle a překročme práh slitovného Boha, který nikdy neochabuje v odpouštění. Odvážně vstupme!

Od biskupské synody, která se konala v říjnu, se všem rodinám a celé církvi dostalo velkého povzbuzení k setkání na prahu této otevřené brány. Církev se osmělila otevřít své brány a vyjít v těchto těžkých dobách spolu s Pánem vstříc někdy nejistým, někdy bloudícím putujícím synům a dcerám. Zejména křesťanským rodinám se dostalo povzbuzení, aby otevřely bránu Pánu, který chce vstoupit a přináší své požehnání a přátelství. Je-li brána Božího milosrdenství otevřena nepřetržitě, musejí být otevřeny také brány našich institucí, abychom všichni mohli vycházet a roznášet Boží milosrdenství. Jubileum znamená nechat Pána vcházet i vycházet.

Pán tuto bránu nikdy nerozráží. I on žádá o dovolení vstoupit, prosí o svolení a nerozráží bránu, jak praví v knize Zjevení: „Hle, stojím u dveří a klepu“ – představme si Pána klepajícího na bránu našeho srdce – „Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20). A v posledním velkém vidění této knihy prorokuje o městě Božím takto: „Jeho brány nebudou ve dne zavřeny“ - což znamená, že budou vždy otevřeny, protože – noc tam vůbec není“ (Zj 21,25). Ve světě existují místa, kde se brány nezamykají. Ještě jsou, ale je mnoho takových míst, kde jsou pancéřované brány normální. To nás neudivuje, ale zamyslíme-li se nad tím, není to pěkné znamení! Nesmíme podléhat myšlence, že musíme tento systém zavést ve svém životě, v rodině, ve městě a ve společnosti. A tím méně v životě církve. To by bylo hrozné! Nehostinná církev, stejně jako rodina uzavřená do sebe, uráží evangelium a zatvrzuje svět. V církvi tedy žádné pancéřované brány, všechno ať je otevřeno!

Způsob, jakým jsou spravovány „brány“ – prahy, přechody a hranice – má symbolický význam a nabývá ústředního smyslu. Brána má střežit, jistě, ale nikoli odmítat. Brána nesmí být pancéřovaná, ale naopak. Vyžaduje se dovolení, aby pohostinnost zazářila ve svobodě vlídného přijetí a svévolná invaze ji zacloní. Brána se otevírá často, aby bylo vidět, zda někdo nečeká venku, protože mu možná chybí odvaha, případně síla zaklepat. Kolik lidí ztratilo důvěru, nemá již odvahu zaklepat na bránu našeho křesťanského srdce, na bránu našich kostelů… Jsou tam, ale nemají odvahu, připravili jsme je o důvěru. Ať k tomu, prosím, nikdy nedochází. Brána říká mnohé o domu a také o církvi. Správa brány vyžaduje pozorné rozlišování a zároveň má inspirovat k velké důvěře. Chtěl bych všem strážcům bran vyjádřit vděčnost: domovním správám, občanským institucím a kostelům. Obezřetnost a zdvořilost vrátných nezřídka umožňuje udělat si obrázek o lidskosti a vlídnosti celého domu již u jeho vchodu. Od těchto mužů a žen, kteří jsou strážci míst setkání a vlídného přijetí v lidské obci, je třeba se učit! Vám všem, strážci mnoha bran, příbytků či kostelů, patří vřelý dík. Úsměv a přívětivost vždycky ukazují pohostinnost domu či kostela, takže přicházejícím dává pocit přijetí a štěstí.

Dobře víme, že vlastně my sami jsme strážci a služebníci Boží brány, a touto branou je Ježíš. On nás osvěcuje v každé bráně našeho života, včetně brány našeho narození i našeho skonu. On sám prohlásil: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu“ (Jan 10,9). Ježíš je branou, kterou můžeme vcházet i vycházet. Boží ovčinec je totiž útočiště, nikoli vězení! Boží dům je útočiště, nikoli vězení a Jeho brána nese jméno Ježíš! Je-li brána zavřena, říkáme: „Pane, otevři!“ Ježíš je branou a umožňuje nám vcházet i vycházet. Lupiči se bráně vyhýbají. Je to kuriózní, ale lupiči se vždycky snaží vejít jinudy, oknem či střechou; vyhýbají se bráně, protože mají špatné úmysly. Vměšují se do stádce, aby oklamali ovce a profitovali na nich. Branou máme procházet a naslouchat Ježíšovu hlasu. Slyšíme-li tón Jeho hlasu, máme jistotu a jsme zachráněni. Můžeme vejít bez bázně a vyjít bez nebezpečí. V této krásné Ježíšově promluvě je řeč také o vrátném, který má za úkol otevírat dobrému Pastýři (srov. Jan 10,2). Pokud vrátný slyší Pastýřův hlas, otevře a nechává vejít všechny ovce, které Pastýř přivádí, všechny, včetně těch, které zbloudily v lesích a které se dobrý Pastýř vydal hledat, aby je přivedl zpět. Tyto ovce nevybírá vrátný, nevybírá je farní asistent či asistentka. Všechny ovce jsou zvány, vybírá je dobrý Pastýř. Také vrátný je poslušný Pastýřově hlasu. Mohli bychom tedy říci, že máme být jako onen vrátný. Církev je vrátnou, nikoli paní Pánova domu.

Svatá Rodina nazaretská dobře ví, co znamená otevřená či zavřená brána pro ty, kdo čekají dítě, nemají útočiště a musí čelit nebezpečím. Ať křesťanské rodiny učiní z prahu svého domu menší či větší znamení Brány milosrdenství a Boží vlídnosti. Právě tak má být církev poznávána v každém koutu země, totiž jako strážkyně Boha, který klepe, jako pohostinnost Boha, který ti nezavírá před nosem s odůvodněním, že nejsi z domu. V tomto duchu přistupujme k Jubileu: ke Svaté bráně, k bráně obrovského Božího milosrdenství! Kéž je také naše srdce branou, aby se všem dostalo Božího odpuštění a abychom také my odpustili všem, kdo na naši bránu klepou.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.