Rádio Vaticana

Kněz nemá soukromí: buď s Pánem, nebo s lidmi

20.11.2015

Kněz není tvrdý pastorační profesionál, nýbrž blízký otec a bratr lidu. Má ztělesňovat radost evangelia, nikoli vyzařovat smutek lidsky nevyřešené osobnosti, zdůraznil papež František při dnešní audienci pro účastníky sympozia, organizovaného Kongregací pro klérus. Konalo se na připomínku padesátého výročí publikace koncilních dekretů o výchově ke kněžství Optatam totius a o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis. Římský biskup hned v úvodu upozornil, že konference nemá být jakousi historickou rekonstrukcí, nýbrž konkrétním zamyšlením nad kněžskou formací, kde zbývá ještě hodně práce. Cesta kněží ke svatosti totiž začíná v semináři, podotkl. Ve své úvaze pak vyšel z pojetí kněžského poslání, jak je podává jeden ze zmíněných dekretů: „Kněží vybraní z lidí a ustanovení pro lidi v jejich záležitostech u Boha (…) žijí s ostatními lidmi jako s bratry“ (Presbyterorum ordinis,3).

“Kněz je člověk, který se rodí v určitém lidském kontextu – z něj čerpá prvotní hodnoty, vstřebává spiritualitu lidu, uvyká vztahům. Také kněží mají svůj životní příběh, nevyrostou jako „houby“ v katedrále, v den svého kněžského svěcení. (…) Znamená to, že ke kněžství nestačí pouhá „laboratorní formace“. Nikoli, začíná se v rodině, tradicemi víry, veškerou rodinnou zkušeností.“

Dobrý kněz je tedy především synem svého společenství, počínaje oním základním pastoračním střediskem, kterým je rodina. Je to muž, který nepozbývá své lidskosti. Nemá se však poddávat svým nedostatkům, nýbrž má využít své nadání.

“Když bude kněz klidný, bude kolem sebe šířit klid a také v náročných okamžicích tak bude tlumočit krásu svého vztahu k Pánu. Není normální, když je kněz často smutný, nervózní a tvrdý. To není dobré a neprospívá to ani jemu, ani jeho lidu. (…) Moc vás prosím, ať lidé nemusí platit za neurózy kněží! Netlučte věřící, ale buďte jim nablízku srdcem.“

Kněz tedy má dobře pečovat o hliněnou nádobu svého lidství a nezapomínat na své kořeny. Jeho službu „pro lidi“ papež vykreslil na trojím obrazu Krista – Velekněze, Služebníka a Dobrého pastýře.

“Pokud si kněží dokáží uvědomit, že byli „ustanoveni pro lidi“ – pro svatý Boží lid – pomůže jim to, aby nemysleli na sebe, aby byli autoritami, avšak nebyli autoritářští, byli pevní, ale nikoli tvrdí, radostní, avšak nikoli povrchní, zkrátka – pastýři, nikoli funkcionáři. (…) Upřímně vám řeknu, že mám strach z tvrdých kněží… Pryč od nich! Koušou! Služebníkovi bez Pána zůstane jen tvrdost a to je pro Boží lid nebezpečné“.

Nelze zastávat kněžské poslání s nadhledem pastoračního či evangelizačního profesionála, který odvede své řemeslo a pak si žije po svém. Kněžství vyžaduje bytí mezi lidmi a základním měřítkem je tu blízkost. Tatáž blízkost, jakou mají biskupové věnovat svým kněžím namísto objíždění zahraničních konferencí.

“Kněz nemůže mít žádné soukromí, protože je buď s Pánem, nebo s lidmi. Vzpomínám na ony kněze, které jsem poznal u nás doma. Tehdy ještě neexistoval záznamník, a tak mívali telefon na nočním stolku. Ať lidé zavolali v jakoukoli hodinu, kněz vstal a šel udílet pomazání nemocných. Nikdo neumíral bez svátostí. Ani v odpočinku neměli tito kněží soukromí, protože taková je apoštolská horlivost.“

Podstatnou část své promluvy papež František doplnil spatra a věnoval se v ní důkladnému rozlišování kněžského povolání. Upozornil, že skryté duševní choroby se často plně projeví pod záštitou pevných institucí – policie, armády či kléru – ve kterých mladý muž hledá oporu.

“Když si všimnu, že je mladý člověk přehnaně přísný a přílišný fundamentalista, nemám v něj důvěru. Skrývá se v něm něco, o čem ani on sám neví. (…) To je životní pravidlo, a proto při svém poslání v seminářích mějte oči otevřené.“

Doporučil Svatý otec Kongregaci pro klérus, pod jejíž dohled svěřil papež Benedikt XVI. také výchovu v kněžských seminářích.

Jana Gruberová