23.12.2015 

30. 9. 1934 Klagenfurt (Rakousko)
21.12.2014 Münsterlingen (Švýcarsko)

„Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1 Kor 13).

„Nikdy jsem hory nepřenášel, ale teď to udělám“! Tato slova inspirovaná Velepísní lásky apoštola Pavla k nám doléhají prostorem a časem z nyní již nehybných úst Udo Jürgense, který zemřel vloni těsně před Vánoci ve věku osmdesáti let ve Švýcarsku. Jeho jméno bylo u nás doma pojmem, od r. 1968 kdy vystoupil v Praze (moje sestra Mary tehdy vyšplhala na jeviště s kopretinou a zastrčila mu jí do klopy). Explicitně zmínil Prahu pak ještě ve dvou svých deskách. Avšak jak už to bývá, zájem o člověka Uda Jürgense, který se jmenoval vlastně Udo Jürgen Bockelmann vzbudila až jeho nečekaná smrt.

Z informací, které se ze všech stran pak chrlily, nebylo těžké vybavit si tuto výraznou postavu zábavné hudby německého jazyka, a to v samých superlativech. Udo Jürgens složil na tisíc písní a prodal na miliony nahrávek; je považován za jednoho z nejúspěšnějších sólových umělců všech dob. Jürgens poskytl bezpočet interview, ze kterých si lze udělat podrobný obraz jeho názorů v téměř všech oblastech jeho života. Udo odpovídá ochotně a upřímně. Je o to víc s podivem, jak málo se objevuje v díle rodilého Rakušana křesťanská tématika, a když, tak jen v posměchu a ironii, Bibli nevyjímaje. Nedostatky se v církvi vždy najdou, avšak ruku na srdce: nenajde se v dějinách církve opravdu nic, co by kritickým uším rakouského entertainera lahodilo? Zřejmě ne, jinak jej k tématu smrt a posmrtný život napadlo jistě něco méně banálního než to, co řekl do mikrofonu: „na rozdíl od zvířat je člověk jediný tvor, který si uvědomuje, že život jednou končí“. „Zvířata mají to štěstí, že to nevědí“.

Bylo by asi málo důvodů o Jürgensovi hovořit na vlnách Vatikánského rozhlasu, kdyby jeho podmanivé písně nebyly tak provokativně inspirující. Kdo se do nich zaposlouchá, cítí doslova, jak umělec jakoby narážel na hranici imanence, tedy tohoto konečného světa, jehož výrazové prostředky mu nestačí, k tomu, aby vyjádřil, čím jeho duše přetéká. Snad nejvýmluvnější v tomto ohledu je jeho píseň Věřím Ich Glaube. Hodnotám vyjmenovaným v tomto jeho osobním krédu - nelze, než přitakat, ačkoliv nepřesahují tento svět, autor by se přeci jenom rád dotkl nebe. Hudebními prostředky – zde emfází a pathosem se snaží pomyslnou hranici mezi imanencí a transcendencí odbourat. „Tento svět – opakuje neoblomně Udo – je dost velký a dost krásný a sám v sobě dostatečným důvodem se jím potěšit a k tomu, jakoby zpěvák nevyřčeně dodával – Boha nepotřebuji.

Udo Jürgens sám se několikrát měl označil za ateistu. Ale co je to za ateistu, který v písni Tisíc let jako jeden den klade do úst dětí otázku, „kde končí tento svět?“, který nové písně s úctou předkládá obecenstvu, pro které žil a od kterého čerpal sílu? Toto všechno má v sobě něco těžko popsatelného, co by však sneslo přirovnání se vztahem pastýře ke svému stádu. Nejjasněji to prozařuje písní Všechno vám tu zanechám, která zní jako závěť. „Vyprávěl jsem vám o pekle a o nebi, často jsem chyboval, ale možná jsem i leckterý zázrak udělal. Raději jsem se smál s hříšníky, než abych plakal se svatými. Chci věčnost, ne loučení!“

Volání po věčnosti přímo čiší ze skladby Ich weiss, was ich will - Vím, co chci na první poslech nic víc než milostný šlágr. Co tu však znamená „nic víc, než“? Snad nikde se zpěvák tolik nevložil do rytmu, tance a touhy žít. Ale právě zde nic tak nevolá po něčem víc, než jen pouze lidském slovu, a utíká se k obrazům a slovním obratům „Písně písní“, Evangelia a samotných Ježíšových slov: ti dva budou jedna mysl a jedno tělo, požaduje se láska a víra, která hory přenáší! Ve strhujícím tanečním rytmu zpěvák vyčerpá běžné výrazové prostředky a dospívá k tomu, co i jeho samotného přesahuje. Právě na to ale skutečný umělec čeká: jen biblickou mluvou tu může vyjádřit přesah toho, po čem touží, co chce, a na co věří, že má sílu: hory nikdy nepřesazoval, ale teď to udělá: ne proto, že by jak Sysifos vyšší mocí přinucen, musel, nýbrž protože chce a může, jak slavnostně prohlašuje slovy písně Ich will ich kann.

Tváří tvář Jürgensovi a jeho dílu nelze uhnout zrakem! A nelze ani moralisticky setřít ze stolu vše, co závadného řekl a zpíval. Jistě netřeba být naivní: sám Udo přiznává, že nedokázal odolat pokušení, kterému byl dennodenně vystaven. A že Církev už svou existencí a svým nárokem je pro Uda provokací, je spíš důkazem toho, že nad Evropou slunce křesťanství ještě úplně nezapadlo, dokáže-li stále ještě provokovat. Jürgensův fenomenální úspěch nás ovšem tlačí do kouta, a staví nás před otázku, jak dál v Evropě bez Boha? Jedno je jisté, že morálka podávaná bez lidskosti, hlubšího zájmu o člověka a bez srdce nikam nevede. Anebo vede: ovšem do pekla! Asi v tomto smyslu nutno chápat titul a obsah Jürgensovy CD „Hezké pozdravy z pekla“, podobně jako písní „Teď, anebo nikdy“. Zřejmě měl Jürgens své zkušenosti, které jej přivedly k poznání, že jediná skutečná hodnota, pro kterou má cenu žít, je život sám. Chce-li se mi naplno žít, nesmím toto právo upírat druhým. Udo si byl vědom, že hledal sám sebe, často na úkor druhých – a že přesto sám sebe nenašel.

Svou žízeň po štěstí, po lásce a po životě vložil ve svůj jedinečný tvůrčí elán, který s ním hýbal do posledního vydechnutí. Sám svým vlastním výkonem udiven, neváhal mluvit o zázracích, které vykonal a z nichž některé se teprve po letech projevily. Přičítá si k dobru, že za dobro bojoval, zejména tam, kde vládlo bezpráví, bída, zbabělost a nenávist. Energie, s jakou své zásluhy tento již zjevně nad hrobem stojící zpěvák vyjmenovává, připomíná starozákonního sociálního proroka Amosa.

Vtírá se tu přímo otázka: Kdy budeme my, já, ty, hory přenášet? Nikdy, či snad zítra, anebo ještě dnes? Zde platí Apoštolova varovná slova: Nic ti to nebude platné, nepotkáš-li cestou do vlastního nitra, Krista. ON jediný svým dotekem promění poušť v pramen života a naučí tě opravdově milovat.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.