Rádio Vaticana

Zvláště v naší době máme hledat znamení, jež nám nabízí Bůh

6.1.2016

Homilie papeže při mši ze slavnosti Zjevení Páně, baz. sv. Petra

Slova proroka Izaiáše – určená svatému městu Jeruzalém – nás volají, abychom vyšli ze své uzavřenosti, vyšli ze sebe a rozpoznali zář světla, které osvěcuje náš život: „Vstaň, rozsviť se, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou“ (Iz 60,1). Tímto „tvým světlem“ je Pánova sláva. Církev si nesmí nalhávat, že má svoje vlastní světlo. Připomíná to krásným výrokem svatý Ambrož, když přirovnává církev k měsíci: „Církev je vskutku jako měsíc… nesvítí vlastním světlem, ale tím Kristovým. Svítí světlem Slunce spravedlnosti, takže může říci: »Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus«“ (Hexameron, IV, 8, 32). Kristus je pravým světlem, které září. Církev dovede osvěcovat život lidí a národů do té míry, do jaké je zakotvena v Něm a do jaké se nechává osvěcovat od Něho. Proto sv. Ambrož a svatí otcové chápali církev jako mysterium lunae.

Potřebujeme toto světlo, které přichází shůry, abychom koherentně odpověděli na obdržené povolání. Zvěstování Kristova evangelia není jedním z mnoha rozhodnutí, která můžeme přijmout, a není to ani žádná profese. Misionářství není pro církev proselytismem. Pro církev je misionářství výrazem samotné její podstaty, neboť je Bohem osvěcována a odráží Jeho světlo. V tom spočívá její služba. Není jiné cesty. Misie jsou jejím povoláním. Odrážet Kristovo světlo – to je služba církve. Kolik lidí od nás očekává toto misionářské nasazení, protože potřebují Krista, potřebují poznat Otcovu tvář.

Mudrci, o nichž mluví Matoušovo evangelium, jsou živým svědectvím skutečnosti, že semena pravdy jsou přítomna všude, protože jsou darem Stvořitele, který volá všechny, aby v Něm uznali dobrého a věrného Otce. Mudrci představují lidi, kteří pocházejí ze všech koutů země a jsou přijímáni do Božího domu. Vzhledem k Ježíši už neexistuje žádná různost rasy, jazyka a kultury; v tomto Dítěti nachází celé lidstvo svoji jednotu. A církev má za úkol rozpoznávat a jasně nechávat vyjít najevo onu touhu po Bohu, kterou v sobě chová každý člověk. Toto je služba církve: světlem, které odráží, umožňovat, aby touha po Bohu, kterou každý nosí v sobě, vycházela najevo. Stejně jako mudrci žijí také dnes mnozí lidé s „nepokojným srdcem“, jež se ptá, ale nedostává se mu jistých odpovědí. To je nepokoj Ducha svatého, který hýbe srdcem. Také oni hledají hvězdu, která ukazuje cestu k Betlému.

Kolik jen hvězd na nebi září! A přece mudrci našli jednu novou, odlišnou, která pro ně zářila nejvíc. Dlouho zkoumali velkou knihu nebes, aby nalezli odpověď na otázky svého neklidného srdce a nakonec se jim ukázalo světlo, hlas Ducha svatého, který působí ve všech lidech. Tato hvězda je proměnila. Dala jim zapomenout na každodenní starosti a vydali se hned na cestu. Dopřáli sluch onomu hlasu, který je z jejich nitra nabádal sledovat světlo, jež jim umožnilo najít židovského krále v nuzném betlémském domě.

Toto vše je pro nás ponaučením. Prospěje nám dnes opakovat otázku, kterou si kladli mudrcové: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě a proto jsme se mu přišli poklonit“ (Mt 2,2). Zvláště v naší době jsme vybízeni hledat znamení, která nám Bůh nabízí, s vědomím, že vyžadují naši snahu, abychom je rozluštili a tak pochopili Jeho vůli. Jsme vyzváni odebrat se do Betléma, abychom našli Dítě a Jeho Matku. Následujme světlo, které nám nabízí Bůh! I maličké světlo. Hymnus z dnešního breviáře říká o mudrcích lumen requirunt lumine – světlo světlem vyhledali. To světlo, jež vyzařuje tvář Krista, plného milosrdenství a věrnosti. A jakmile k Němu dojdeme, klaňme se Mu z celého srdce, a podejme Mu svoje dary: svoji svobodu, svůj rozum a svoji lásku. Pravá moudrost se skrývá ve tváři tohoto Dítěte. Tady, v jednoduchosti Betléma, spočívá syntéza života církve. Tady je zdroj onoho světla, které ve světě přitahuje každého člověka k Sobě a národům ukazuje cestu k pokoji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV